A pršelo, jen se lilo

V Praze byl naposledy (tedy naposledy před covidem) takový režim ustanoven v srpnu roku 2002, kdy se na město hnala tisíciletá voda. Jen pár metrů nad Karlovým mostem byla ukotvena loď-restaurace a hrozilo, že se utrhne a zle poničí gotickou památku chráněnou UNESCO. Majitel lodi dočasně nedostupný. Tehdejší primátor Igor Němec požádal o pomoc armádu, ta přivelela jeden ze svých dvou bojeschopných tanků, ten se zakopal na nábřeží a loď se k němu připoutala. Proti koronaviru ale tanky nepomohou. Ani ty modernizované.

I tehdy se naslouchalo expertům. Počítali, modelovali a ukazovali, jak zlá ta povodeň bude a kam až voda dostoupí. Byla k dispozici pravidelná hlášení vodohospodářských podniků. A docházeli i různí jiní lidé, kteří radili, co a jak se má... Například jeden doporučoval, že se musí dva oblouky Karlova mostu odstřelit, aby voda mohla protékat a nezbořila zbytek. Přišli i záchranáři z Českého Krumlova a vyprávěli, co se tam dělo a co že se to fakticky na Prahu žene. Těm se naslouchalo velmi bedlivě. Pak se ukázalo, že vodohospodáři jaksi nevzali v úvahu přídavek Berounky a vypouštění Orlíku a že bude ještě hůř. Vědecké předpovědi Povodí Vltavy jednoho dne pozdě v noci korigoval kapitán hotelu Admirál, kam zavítal primátor při inspekční cestě. Kapitán mu ukázal, kam by voda měla sahat a kam doopravdy už dosáhla. Byla výše o dvacet čísel! Zpřísnila se opatření, opravily se povodňové plány.

Jedné noci na magistrát dorazila krizová delegace. V jejím čele náčelník krizového štábu Stanislav Gross v maskáčích, v uniformě také náčelník generálního štábu a pak několik lidí v lesklých pršipláštích. Nepřišli rozkazovat, ale zeptat se, jak se Praze daří a co by pro ni mohli udělat. Myslím, že tehdy došlo na ten tank.

Jak by taková návštěva vypadala dnes? Do pracovny magistrátu vstupuje premiér v bílém plášti, bílých sandálech, s chirurgickou rouškou a fonendoskopem na krku. Za ním vrchní sestra Hamáček, staniční sestra Blatný a instrumentářka Schillerová...

Na nábřežích se pytloval písek a vztyčovaly se ještě nevyzkoušené mobilní povodňové zábrany. Těsně před kulminací jich třetinu někdo ukradl. Našla se rezerva a doplnily se. Došlo na evakuaci. Občané byli předtím vyzváni k vyklizení ulic vnitřního města od parkujících aut. Kdo nestihl, byl odtažen, odtahové služby byly připraveny, ale jejich služeb bylo využito skutečně jen v ojedinělých případech. Pro evakuované byly připraveny autobusy, evakuační střediska, lékařská péče i zásobování. Primátor spal dvě hodiny denně v křesle ve své pracovně. Na dotaz novináře, jaká je v Praze situace, odpovídá že výtečná. Tazatel a respondent se míjejí v čase i prostoru. První se ptá na očekávanou povodňovou vlnu, druhý odpovídá na stav učiněných opatření. Televize hlásí stoletou vodu, primátor chystá město na průšvih mnohem větší, ale nechává si to pro sebe, protože kdosi vyhrožuje „šířením poplašné zprávy“.

Neméně snadné rozhodnutí a složitá organizace bylo po částečném opadnutí vody umožnění evakuovaným navštívit na půl dne své domovy a vyklidit rozteklé lednice (v záplavovém území byla vypnuta elektřina). Primátor také povolal ženijní jednotku, aby vyklidila velkosklad hnijícího masa v Karlíně a nařídil dům zbourat. Odpovědnost prohlubuje únavu.

Jak by se scénka odehrála dnes? V pondělí se bude evakuovat, vláda ale rozhodne definitivně až v neděli v noci. V pondělí se vše odsune na čtvrtek. Ve čtvrtek ráno sice trochu jo, ale ne všichni a ne tak doslova... Záložní vládní evakuační středisko se zruší, načež v některých obvodech už není, kam lidi ubytovat. Premiér se jede poradit do zahraničí...

Ne, nechme satiry, vraťme se k faktům. Na sklonku roku 2002 se v New Orleans, městě na jihu USA, tenkrát také důkladně propláchnutého obrovskou povodní, konal světový kongres odborníků na přírodní katastrofy. Byl pozván Igor Němec. Svou přednášku zakončil dvěma strohými statistickými informacemi. Z milionového města při tisícileté vodě neuplavalo jediné vozidlo, oběti na životech byly dvě. Jeden hasič, který zemřel ve službě na infarkt, a jeden opilec v Lahovicích, který se šel podívat na velkou vodu a ztratil balanc. Primátor obdržel potlesk ve stoje.

Totiž – bývalý primátor. Už bylo po volbách do pražského zastupitelstva, které se konaly v říjnu 2002. Igor Němec nevyhrál, neměl to charisma, chyběl mu ten lídršip a také nešikovně komunikoval. A také, samozřejmě, opozice v létě nezahálela. Ani ta na magistrátu, ani ta uvnitř ODS.

Praha a Pražané při povodních utrpěli velké škody. Vnitřní město bylo několik měsíců uzavřeno automobilové dopravě, mosty přes Vltavu nespojovaly, ale rozdělovaly město, protože do vyšetření statikem se po nich nesmělo jezdit. Metro nefungovalo vůbec, později jen v omezeném provozu. Nikdo si nestěžoval u soudů. Ani obvodního, ani nejvyššího, ani správního a ani ústavního.

Ano, máte pravdu. Přirovnání nesedí, paralely kulhají. Kampak na chřipku s tankem. Kampak na chřipku s osobní odpovědností a ochotou riskovat. Natož před volbami.

Tento článek věnuji všem hejtmanům, kteří vedli kraje při povodních v letech 1997 a 2002.

Autor v roce 2002 pracoval jako asistent primátora I. Němce.