Pavla Horáková: Ještě jednou Vás prosím o ten život!
Dny jsou teď jeden jako druhý, a tak nezbývá než sáhnout do vzpomínek. Předloňský listopad jsem strávila v Broumově, v areálu barokního kláštera. Přesně sto dvacet let předtím v Broumově prožila rok moje prababička, dcera řídícího učitele ze Slavětína nad Metují. Pan řídící velmi dbal na vzdělání svých dětí. Dceru Marii poslal do Braunau, tehdy vzdáleného tři a půl hodiny vlakem, do německé rodiny. Chodila tam i do německé školy.
O dva roky později ji v Broumově vystřídal její mladší bratr. Nastoupil do primy věhlasného gymnázia při benediktýnském klášteře a byl v něm jedním z hrstky Čechů. Podle ročenky navštěvovalo v roce 1900 gymnázium 164 žáků, jejichž mateřštinou byla němčina, a jen 14 chlapců uvedlo jako svůj mateřský jazyk češtinu.
Čtěte také
Nahlédla jsem i do třídy bývalého gymnázia. Lavice, ve které sedával Alois Jirásek, byla prý tradičně vyhrazena českým studentům. Ráda si představuju, že do ní usedl i můj praprastrýček František. Vyšší ročníky gymnázia absolvoval bratr mé prababičky v Hradci Králové, stejně jako Jirásek.
Z ročenky královéhradeckého gymnázia plyne, že se tam potkal s jiným slavným Východočechem, Karlem Čapkem; ve školním roce 1904–1905 byl v kvintě a o něco mladší Čapek v kvartě. Po maturitě pokračoval praprastrýček stejně jako Alois Jirásek a Karel Čapek na pražskou univerzitu. V Praze už zůstal, a to mu v rodině vysloužilo přezdívku „strejček pražskej“.
Ale to jsem se z Broumova vzdálila v prostoru i v čase. Ve školním roce 1898 až 1899 v německém Broumově pobývá má třináctiletá prababička Marie a ze stesku po domově a rodné řeči vkládá do dopisů rodičům vlastenecké výkřiky, jako třeba „Sláva vlasti matici, Češi jsou chlapíci!“
Čtěte také
Ale hlavně píše o každodenních věcech, jako o počasí a parádě. „Již tady nosí letní klobouky, poněvadž je tu moc hezké počasí. Když byste chtěli, tak sem může maminka přijet a může mně klobouk koupit tu. Na všední den nosím teď, poněvadž chodím bez jupky, ten modrý život, ale už mně na rukávě praskl, a tak nevím, co mám nosit. Ten se sametovými rukávy se také trhá. Tak by mi maminka mohla vzíti život s sebou, a tu pelerínu také.“ V doušce po podpisu znovu důrazně opakuje „Ještě jednou Vás prosím o ten život!“
Na tohle všechno jsem myslela, když jsem se předloni v listopadu procházela Broumovem, který se za těch sto dvacet let proměnil jak navenek, tak uvnitř. Všímala jsem si zvláštností lidové architektury – sedátek u domovních dveří zvaných Schneken, která jsou jedním z rysů takzvaných stavení broumovského typu, jež sem zanesli přistěhovalci z Durynska. V kopcovitém městě přímo lákají k usednutí.
Pamětní desky označují domy, v nichž v Broumově bydlel Alois Jirásek. Na předměstí jsem narazila i na desku připomínající všestranného sportovce, který se dlouho nehodil do oficiální historie – Emericha Ratha. Byl o dva roky starší než moje prababička, narodil se v Praze, ale v Broumově vyrůstal a tady se také poprvé postavil na lyže.
Čtěte také
S prababičkou se tu asi nepotkal, tou dobou už byl zpátky v Praze v učení v železářství u Rotta. Po životě plném vzestupů a pádů dožíval v Broumově takřka jako bezdomovec a ve zdejší nemocnici v roce 1962 zemřel.
Nevím, jestli se prababička Marie v Broumově setkala s lyžemi, o dopravě na sněhu se zmiňuje jenom v lednovém dopise: „Dnes večer jdou páni do bálu. 2. února pojedeme do Vambeřic na saních, je tam prý na ten svátek veliká sláva.“
„Až pojedem domů, tak budem křičet a zpívat,“ napsala Marie rodičům z Broumova v roce 1899. Taky mám dojem, že budu křičet a zpívat, až tohle všechno přečkáme. A zatímco sedím doma, vyhýbám se nákaze a vzpomínám na časy, kdy jsem si jen tak chodila Broumovem, mám chuť spolu s ní provolávat její jinou sto dvacet let starou větu, i když tehdy pronesenou s jiným významem: „Ještě jednou Vás prosím o ten život!“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
