Domácí vězení jako další dějství absurdního dramatu

Nedlouho poté se v naší republice doslova zastavil život. Vzedmula se nebývalá vlna solidarity a soudržnosti. České ženy (výjimečně možná i muži, abych byl korektní) obětavě a nezištně usedly k šicím strojům, aby svým blízkým, ale i lidem zcela neznámým, s láskou opatřily nově nařízenou pomůcku, která ale tehdy skoro nikde standardní cestou jaksi nebyla k mání. Jedinečné schopnosti improvizace a praktičnosti si tenkrát všiml celý svět. Roušky se tak staly novou součástí našich životů. A všichni věřili, že důrazná reakce vlády v podobě bezprecedentních omezujících opatření je tím jediným správným řešením. Pár měsíců to tak i vypadalo, ačkoliv už v té době zaznívaly hlasy některých renomovaných expertů, že v případě nových virů prostupujících do imunitně naivní populace jsou lepší čísla v první fázi epidemie tím okřídleným prvním vyhráním, které z kapsy vyhání. Na jaře loňského roku přesto byla Česká republika dávána v Evropě za příklad jako země úspěšně bojující s covidem. Dalšími premianty byly také třeba sousední Slovensko anebo Černá Hora s mimořádně přísnými restrikcemi.

Rozpárané roušky

Rok se s rokem sešel a život v Česku znovu stojí. Různé nástroje, na něž se spoléhalo a k jejichž používání jsme byli všichni do omrzení nabádáni, byly odpovědnými poslány do propadliště dějin. Aplikace ´e-rouška´ byla prohlášena za neužitečnou a nepotřebnou. Látkové roušky, byť třeba sebekvalitnější a pro nás tak symbolické, byly obrazně řečeno rozpárány. Jejich místo promptně obsadily čínské respirátory. Co na tom, že WHO dosud považuje i látkové roušky za efektivní způsob ochrany okolí… Předchozích dvanáct měsíců ale především doložitelně ukázalo, že přísné celospolečenské uzávěry dlouhodobě z mnoha důvodů nejsou cestou. Přitom se naplnily teze části odborné veřejnosti o horším průběhu epidemie u počátečních příkladů ´best in covid´. Země aplikující drakonické recepty vykazují při dlouhodobějším srovnání zpravidla horší čísla nakažených a zemřelých, než země s liberálnějším přístupem a rozpoznatelnou kontinuální strategií. Třeba Izrael patří k těm velmi postiženým i přes tři tvrdé lockdowny a suverénně nejrychlejší očkování. Vývoj na Slovensku je také alarmující, a to i přes několikeré nucené testování.

O smutných číslech a ztracené etice

Česká souhrnná čísla jsou bohužel, jak známo, velmi smutná. Diskuse o tom, kolik lidí zemřelo ´s covidem´, kolik ´na covid´ a podobně jsou ostudná a do veřejné diskuse vyspělé společnosti snad ani nepatří. Kam se poděla etika? A kde je etika a úcta k nemocným, když se v honbě za dramatickými záběry s kamerami šmejdí po jednotkách intenzivní péče? Je přece škoda každého dobrého člověka, který zemřel a mohl ještě žít. Ať už v důsledku covidu, nebo jakékoliv z mnoha jiných nemocí.

Vědecká data versus dojmy

Oproti tomu se stalo společensky nepřijatelným poukazovat na poměrně tvrdá data o viru a jeho chování, která bohužel ukazují, že naše schopnost boje s ním je dosti omezená. Tak třeba se již poměrně bezpečně ví, že infikovaný člověk je nejvíce nakažlivým zhruba 0,7 dne před vypuknutím prvních příznaků, přičemž křivka infekčnosti je velmi dynamická, a tak v době odeslání nakaženého do karantény již tento většinou reálně nikoho nenakazí. Není to znevažování náročné práce hygieniků, nýbrž konstatování faktu. V poslední době na nás pravidelně vyskakují zprávy o tom, že virus může těžce zaútočit i na mladší zdravé jedince. Jen hlupák by to mohl zpochybňovat. Takové případy skutečně jsou. Na druhou stranu není nic popíračského poukázat na to, že průměrný věk obětí se stále pohybuje v blízkosti osmdesáti let.

Bohužel se stalo normou, že kdokoliv legitimně pochybující o logice a smyslu některých z nařízení, zákazů či plukovnických rozkazů je častován řečmi o pobytu na ventilátoru a jiných ducha prostých replik. Spíše je namístě ptát se, k čemu pomáhá neustálé přiživování paniky, hysterie, atmosféry strachu, pesimismu a úzkosti. Proč se třeba bez nádechu citového vydírání neříká, že je třeba být maximálně ohleduplní a ostražití, nicméně potvrzená nákaza koronavirem ještě automaticky neznamená žádnou katastrofu a z cca 97 % ani pobyt v nemocnici?

Konstruktivní kritika není popírání existence viru

Je rozdíl kritizovat nesmyslnost konkrétních kroků, anebo popírat existenci covidu. Je rozdíl vymezovat se proti opatřením, anebo je nedodržovat. Obrovský rozdíl je také říct: "u mě covid proběhl jako normální viróza/chřipka", anebo "je to chřipka". Za onen rok se přirozeně změnilo také to, že dnes již téměř každý z nás má ve svém okolí vícero lidí, kteří si covid prožili na svou kůži. A každý jinak. Jeho nevyzpytatelnost je zřejmá.

Těžká zkouška trpělivosti

Nevyzpytatelným by však neměl být směr, jak se naučit s virem žít, po čemž je neustále voláno. O tom, jak se to daří, svědčí kromě jiného také prohlubující se skepse a nedůvěra stále větší části společnosti, která vládní kroky nezřídka označuje jako pokračující komedii či tragikomedii. Stačí letmo zabrousit do internetových diskusí libovolného média. Pro přirovnání by se možná ještě lépe hodil žánr absurdního dramatu. Paradoxy a absurdity kromě jiného také provázely právě skončený rok nových pořádků. Jaký z nich pro ilustraci vybrat? Zřejmým paradoxem je například skutečnost, že restrikcemi trvale nejvíce postiženou skupinou jsou děti a mladí lidé, jichž se hrozba viru týká suverénně nejméně. Nejúčinnější zbraní proti viru je dobrý stav imunity, která ovšem domácím vězením či zákazy volnočasových aktivit dostává frontální údery. Během roku padlo mnoho konstruktivních návrhů směrem k řešení situace, třeba od skutečných kapacit v oboru jako jsou páni profesoři Beran či Thon, míra jejich vyslyšení ovšem byla mizivá. O hlavních tvářích ´boje s pandemií´ osočujících občany z nedodržování opatření a svými činy zároveň dokonale naplňující rčení o kázání vody a pití vína snad raději ani nemluvě.

Dodržujme prosím opatření! I přes to všechno!

Důvěra se velmi těžko buduje a strašně rychle ztrácí. Právě proběhlý rok je toho názorným dokladem. Čerstvé vyhlášení nového tvrdého lockdownu, který dopadá takřka na všechny a na všechno kromě nejrizikovějších montoven, pár dnů poté, co z oficiálních míst zaznívaly projevy v tom smyslu, že je třeba takříkajíc přehodit výhybku a místo utahování šroubů v podobě zpřísnění již nefunkčních opatření pozitivně motivovat občany k žádoucímu chování, příliš nadějí na její opětovné získání nedává. Přesto prosím nadále nařízení dodržujme! Ostatně, většina z nás tak celou dlouhou dobu činí. Na potlesk těm, kteří je vymýšlejí, to ale fakt není!