Eivør Pálsdóttir předvedla už několik odlišných hudebních tváří. Seversky folkovou. Rockovou s kapelou Chickhaze. Jazzující, nejen když se pustila do spolupráce s Danmarks Radio Big Band. Klasicizující, když zpívala s Faroese Symphony Orchestra nebo se podílela na interpretaci soudobých oper. Největšího úspěchu ovšem logicky dosáhla s využitím elektroniky a popových postupů, díky čemuž si vysloužila ne úplně spravedlivý příměr „Björk z Faerských ostrovů“. Nespravedlivý, protože daný spíše místem původu, severskou melodikou a občasným zpěvem v islandštině (vedle faerštiny, dánštiny nebo obligátní angličtiny). Vždyť Eivør nikoho konkrétního nekopíruje a zrovna tak dobře – a zbytečně – by se dalo upozorňovat na spřízněnost třeba s Kate Bush.
Do škatulky elektronického popu zapadá i deska Segl. Jde vlastně o nejkosmopolitnější a „nejnormálnější“ podobu Eivøřina repertoáru, přesto však podobu stále svéráznou. Už díky využití různých pěveckých technik a barvě hlasu. A hlavně zásluhou neotřelých harmonií, které dělají i z Eivøřina posluchačsky přístupného popu onen neoposlouchaný „vyšší populár“. Vždyť ve sférickém soundu skladeb Mánasegl či Gullspunnin jako kdyby se mihotala polární záře. Pravda, písně Nothing To Fear nebo Only Love už by klidně zapadly i do formátu osvícenějších komerčních rádií, vedle té Kate Bush a Björk. Ale pořád by v onom formátu představovaly kvalitnější a avantgardnější část. Navíc si Eivør nechala prostor i pro momenty potemnělé a znervózňující jako This City, kde zase po svém koresponduje s náladami takových Portishead (opět berme příměr s rezervou). Přitom se charismatické zpěvačce a skladatelce v rámci celého alba podařilo vznosné i tíživé nálady přirozeně vyvážit.
Bohužel, plánovaný říjnový koncertní návrat Eivør do ČR překazily nakažlivé restrikce. Náhradní termín vystoupení v pražském Paláci Akropolis byl stanoven až na 10. října 2021, ale na Eivør se vyplatí počkat.