„Je to úplně dokonalý, pouštím si to furt a furt mi to zní v hlavě,“ napsal vystudovaný muzikolog a brněnský politik Matěj H. Hudební publicista s pseudonymem Max B. píše v jiné diskusi na Facebooku o „absolutní příšernosti“. Málokteré tuzemské album natočené v roce 2020 se dočkalo tak různorodých reakcí jako Folk Swings, kolekce původně folkových písní v bigbandovém aranžmá a v podání B-Side Bandu pod vedením Josefa Buchty.
Není nutné počítat, zda se na sociálních sítích vyskytlo více ohlasů pozitivních (zřejmě ano), nebo negativních. A vlastně ani není nutné zkoumat nebo rozvažovat, zda byl na začátku projektu komerční kalkul („orchestrální úpravy známých písní se budou líbit“ a „ještě tam dáme Dyka a Farnou“), nebo – doufejme – skutečná snaha o poctu českému folku. Důležitější je, jak výsledek působí na posluchače. A je pravda, že vedle extrémních – fanouškovských nebo kritických – názorů se našinec velmi často setkává s hodnocením „líbí, ale…“. Do této kategorie sám sebe ostatně řadí i autor tohoto článku.
Natáčet coververze je věc legitimní a v některých žánrech (jazz je jedním z nich) naprosto běžná. Když se navíc takového projektu účastní i původní autoři písní, což jsou v tomto případě mimo jiné Jaromír Nohavica, Vlasta Redl, Slávek Janoušek, Jaroslav Samson Lenk nebo Radek Pastrňák, nelze proti tomu namítat snad vůbec nic. B-Side Band je profesionální a ve svém žánru špičkové těleso, respektive soubor špičkových hudebníků, což dokládá nejen opravdu výjimečné jazzové album Meeting Point z roku 2014. Že si tentýž orchestr získal obrovské množství fanoušků díky svým předělávkám světových hitů a spolupráci s oblíbeným Vojtěchem Dykem, je druhá věc. Ano, lze to stavět proti sobě, tvrdit, že inklinací k popu se orchestr zpronevěřil čistému jazzu. Ale stejně tak lze vnímat jako pozitivní, že se k posluchačům dostává po řemeslné stránce kvalitní hudba a aranžmá, nad kterým jeho autoři skutečně přemýšlejí.
Podobné je to u Folk Swings. Oba hlavní aranžéři projektu, Petr Kovařík a Pavel Zlámal, své pohnutky a způsob práce vysvětlili v obsáhlém rozhovoru pro Brno – město hudby. Vycházeli pochopitelně z vlastních zkušeností a erudice (ostatně Pavel Zlámal je předním autorem avantgardního jazzu a představitelem improvizované hudební scény, která přesahuje město Brno), oba si v sobě samozřejmě nesli v nějaké formě vztah k českému folku a ke zpívání u táboráků a současně museli vybalancovat možné námitky spolupracujících autorů písní. Výsledkem rozhodně není jednolitá masa velkoorchestrálních aranží, ale pestrá směs přístupů, což lze vnímat jako velké pozitivum alba. Ostatně pestrý je samotný výběr písní: Zatímco Nohavicův Ježíšek si už v původní komorní podobě na albu Ikarus o swingové zpracování přímo říká, z milostné Zatímco se koupeš vznikla de facto popová balada, v níž pravidelné údery bicích a saxofonové sólo vytvářejí zajímavý kontrast ke stále folkovému – tedy vypravěčskému – způsobu interpretace pana autora. Dobře vyšlo zpracování dávného hitu Slávka Janouška Rozhovor s nádražákem. Jazzové přiznávky do verše „Stejně žádnej New York není“, práce s rytmem a především s dynamikou se výborně doplňují s Janouškovým nenapodobitelným přednesem. Zajímavý je i Janouškův Náš dům, ve kterém se prvky textové komiky doplňují s komikou hudební. Písně Vlasty Redla pak oscilují mezi tím, co od mistra čekáme (Čarodějova píseň), neboť například saxofonista Michal Žáček, člen B-Side Bandu, hrává i v Redlově kapele, a mezi jakousi kombinací interpretace Vlasty Redla a Petra Lipy (Tak vidíš).
Vedle písní žijících autorů B-Side Band zpracoval i skladby těch, kteří do výsledné podoby už promluvit nemohli. Můžeme si klást otázku, zda právě Ewa Farna má schopnost nahradit charismatickou Zuzanu Navarovou v její písni Kočky (řekněme, že píseň nedopadla špatně, ale originál je v tomto případě originál). Ale ještě větší výzvou byly v tomto případě ryvolovky a jedna píseň Karla Kryla. U Tunelu jménem čas Mikiho Ryvoly (v bookletu je chybně uveden jako autor jeho bratr Wabi) vytěžil Petr Kovařík maximum ze swingového rytmu písně a verze v podání jedné mladé zpěvačky (Kristýna Daňhelová) a dvou zpěváků (Petr Rybíz Toman a Jiří Kalousek) vůbec není špatná. Vlastně je jen škoda, že orchestr v tomto případě stále žijícího autora nepřizval ke spolupráci – vždyť sám Miki Ryvola v roce 2016 nahrál vlastní swingové verze svých písní na albu pojmenovaném právě Tunel jménem čas. Druhá ryvolovka, slavná Wabiho Tereza (původně Osamělý město), klade před posluchače mnohem více otazníků. Převedení spíše klidné, nostalgické písně do rychlého tempa a karibského rytmu plus přidání jakési textové cody, která rozvíjí a posouvá původní příběh, může být pro nejednoho fanouška kamenem úrazu. Autor článků přiznává, že sám má s Terezou také největší problém. Ne že by bral Petru Kovaříkovi právo upravit píseň právě takto, ale její „přidaný závěr“ (neustálé „přemlouvání“ Terezy v podání Kristýny Daňhelové) už podle něj jde proti duchu původní skladby. Nicméně píseň je třeba vnímat i v kontextu celého alba. Po Tereze totiž následuje instrumentální verze Podvodu Honzy Nedvěda. A to, co se u Ryvoly řeklo oproti původní verzi navíc, to si v Podvodu musíme pouze domýšlet mezi tóny velmi zajímavě upravené skladby. Takže vlastně – konec dobrý, všechno dobré.
Pokud jde ovšem o zásahy do původních písní, je třeba zmínit jeden zdánlivý detail, u nějž si však pozorný posluchač klade otázku: Proč? Karel Kryl byl známý jak mistr jazyka, autor neotřelých rýmů, básník, který se prakticky nikdy nezpronevěřil pravidelnosti verše a na jehož textech by se dala učit korektní čeština. Knižní výrazy v jeho případě nezněly nepatřičně. Píseň Děkuji je jedna z nejsilnějších, které kdy složil a vylámat si na ní zuby by vůbec nebylo náročné. Přestože nejniterněji bude asi vždy vyznívat komorní autorova verze s jedinou akustickou kytarou, Dykovo podání s orchestrem za zády ze síly jejího textu nic neubírá. Co však opravdu zatahá za uši, je změna jediné hlásky, kterou si kdosi dovolil udělat. Kryl zpívá: „Děkuji, za slzy děkuji, / ty naučí mne citu / k živým, již žalují / a křičí po soucitu.“ Knižní tvar „již“ je v současné spisovné češtině jediným možným tvarem pro množné číslo mužského rodu životného zájmena „jenž“. Zní to archaicky, proto toto slůvko v běžné mluvě nahrazujeme slovem „kteří“. Ovšem nahradit „již“ slovem „jež“, a tím vlastně posunout celou vedlejší větu do ženského rodu (tedy cit pouze k živým ženám, „jež žalují“, nikoli k mužům?), je známka neprofesionality. Nebo to někdo dokáže vysvětlit jinak?
Co je tedy album Folk Swings? Rozhodně řemeslně skvělá provedená deska, která v některých nabízí nové a v řadě případů opravdu povedené verze starých hitů. A také deska, která klade řadu otázek. Některé z nich jsou užitečné a dobré, jiné bohužel méně. Ale klást otázky a provokovat je pořád lepší než prošumět ušima bez zájmu. Kromě toho B-Side Band krátce po albu Folk Swings vydal novou verzi Jazzové mše Jaromíra Hniličky, excelentní dílo, které jistě osloví ty, kteří mají pro bigbandové verze folkových hitů jen slova kritiky. Ale o tom až příště.
B-Side Band – Folk Swings: Universal Music. 17 skladeb. Stopáž: 60:02
Zatím nebyl přidán žádný komentář..