↗

Při vstupu do nové normality a postpandemického světa zmítaného novými výzvami bychom si měli dobře promítnout alespoň nejkřiklavější rozpor letošního roku. Tedy obecnou soudržnost z jara v kontrastu s podzimním chaosem, únavou a všudypřítomnými spory. Foto Jan Kašpárek, DR

Stávající vlna SARS-Cov-2 v České republice zjevně oslabuje a netrpělivě se vyhlíží rozvolnění plošných omezení. Přestože z nebezpečí zdaleka nejsme venku, zprávy o nadějném vývoji vakcín proti novému koronaviru rozněcují optimismus — jak v lidech, tak na burzách. Vyčerpáni krizí, unaveni ostražitostí a frustrování přívalem chmurných zpráv se ptáme: kdy budou věci zase normální?

Přestože sám konec pandemie není na pořadu dne, čím dál častěji se hovoří o návratu do normálu. Představa návratu do normálu přitom zahrnuje množství složitých a fascinujících otázek, kterými se stojí za to zabývat již nyní. Charakter nové normality totiž určí i prizma, skrze něž ji budeme nahlížet předem. Chceme se vrátit co nejblíže k tomu, v čem jsme žili před březnem 2020, nebo chceme z pandemie vyvodit zásadní poučení pro další směřování společnosti? A co normalita vlastně představuje?

Normalita není normální

Potíž přináší již samotná otázka, co má návrat do normálu — respektive normalita jako taková — přesně znamenat. Jak již v dubnu upozorňoval ve vynikajícím textu pro BBC žurnalista Brandon Ambrosino, pojem „normální“ se nevztahuje k ničemu konkrétnímu.

Normalitu lze chápat statisticky (tedy podle četnosti nějakého jevu), funkčně (jako stav, v němž hodnocený systém plní správně svou funkci), sociokulturně (ve vztahu ke zvykům daného kulturního okruhu) i jinak. V původním latinském užití je norma ‚úhelnicí, pravoúhlým měřidlem‘, ale také ‚pravidlem, předpisem‘.

Z hlediska sémiotiky — tedy nauky o znacích, kódech a významech — lze společenskou normalitu chápat jako protiklad ke krizi. V různých formách krize jsme se ovšem nacházeli již před pandemií. V prvé řadě se jedná o krizi klimatickou, jež — jak setrvale zdůrazňuje klimatické hnutí — s příchodem covidu-19 nikam nezmizela.

Vrcholí či pokračují různé krize politické, často navázané na vzestup nacionalismu a autoritářství posledních let. K těm pandemie ostatně přispívá, a to i v zemích globálního Jihu. Je na místě připomenout, že ještě před covidem a nacionalistickou vlnou jsme měli krizi uprchlickou, před ní krizi ekonomickou a tak dále. Jak dlouhodobě upozorňují mnozí kritičtí teoretici, krize je jakýmsi světovým modem operandi.

Pragmaticky můžeme jako návrat k alespoň relativnímu normálu chápat konec přísných proticovidových opatření a neustálé ostražitosti. Jak napsala kamarádka v drobné anketě, již jsem k tématu normality prováděl na sociálních sítích: „Můj návrat do normálu znamená, že se nebudu muset ‚bát lidí‘, že se nakazím nebo někoho nakazím. Prostě jako je to ve filmech: lidi se spolu baví bez roušek i na pár desítek centimetrů, je to všechno takové uvolněné bez toho pozadí strachu.“

Kdy k něčemu takovému dospějeme, nelze říci. Jakákoli snaha o vytyčení konkrétní hranice zřejmě může vést k nepříjemnému zklamání. Úvodník vědeckého žurnálu Lancet ostatně začátkem října uvedl: „Je na čase lidem bezpodmínečně vštípit, že základní opatření k omezení přenosu SARS-Cov-2 zůstanou. Toto je nový normál.“ Že bychom se tedy jednoho dne probudili do světa bez koronaviru, je nepravděpodobné. Výrazné zlepšení ale jistě „někdy“ očekávat můžeme.

Realistická varianta: zlepšení, nikoli drtivé vítězství

Na tom, co je ono „někdy“, nepanuje odborná shoda. Po nadějných zprávách o vakcíně Pfizer a BioNTech sice následovala společnost Moderna a další vlaštovky jsou na cestě, stále ale není zřejmé, kdy se séra v širším rozsahu nasadí. První očkovací vlny vzhledem k omezeným možnostem výroby i specifikům látek — jako je nutnost skladovat některé z nich v extrémním mrazu až minus osmdesáti stupňů Celsia — velmi pravděpodobně nebudou zcela plošné. Neznámých je velmi mnoho.

Prioritou je vytvoření imunity u zaměstnanců nezbytné infrastruktury, jako jsou záchranné složky či personál nemocnic a pobytových sociálních zařízení, následované očkováním obzvlášť rizikových skupin. Jak jsme popisovali, ty v České republice obecně zahrnují několik milionů lidí. Nejintuitivnější je v daném směru volba seniorů, obzvlášť těch s chronickými zdravotními problémy. Ministerstvo zdravotnictví při dřívějších propočtech pracovalo s plánem proočkovat v první vlně asi 3,5 milionu Čechů.

Pokud u nich vakcína rozvine odolnost nebo alespoň výrazně zmírní případné příznaky covidu-19 — což je pravděpodobné, byť je zapotřebí počkat na výsledky dalších testů — virus to sice ze světa zdaleka nevymaže, výrazně se ale omezí jeho nebezpečnost. Hlavní výzvou bude, aby na očkování opravdu dosáhli všichni, u kterých lze v případě nákazy očekávat komplikace, a aby na něj dosáhnout i chtěli.

To jednak znamená nutnost vakcínu proplácet, jednak potřebu srozumitelné komunikace vlády a odborníků, kteří musí důležitost séra veřejně a důvěryhodně vyargumentovat. Po lidech, u nichž potřeba imunity nevyplývá z obzvlášť rizikové a odpovědné pracovní pozice, lze totiž to, aby se nechali očkovat, autoritativně požadovat jen stěží. Takový přístup by zřejmě oslabil již tak bídnou důvěru populace ve vakcíny a vytvořil by živnou půdu pro konspirační teorie.

Jestliže se podaří úspěšně provést akutní očkování páteřních pracovníků a nejvíce ohrožených lidí, dosáhneme prvního stupně jakési nové normality. Ve vší obecnosti ji můžeme vyhlížet na jaře 2021. V takové situaci SARS-Cov-2 ztratí alespoň část akutní nebezpečnosti a podaří se významně snížit jeho důsledky v podobě hospitalizací a úmrtí. Šíření se nezastaví a přinejmenším odborníci jej budou navzdory méně jednoznačným datům nadále pečlivě sledovat.

Při větších nárůstech lze počítat s dílčími opatřeními. Ty bude snaha držet v mezích příliš nezasahujících ekonomiku. Jednou z otázek je, v jaké míře se zaměstnavatelé rozhodnou podporovat pracovníky, aby při symptomech zůstali doma, a pasují již nyní rozšířený home office na normální. Zde lze očekávat debatu o vyjasnění podmínek práce z domácího prostředí: tedy kdy má zaměstnanec právo na proplácení nákladů na energie, příspěvek na stravu a podobně.

Provozy bez možnosti přesunu práce mohou buď nasazovat stále dostupnější antigenní testy, nebo předstírat, že virus neexistuje. To ostatně některé firmy dělají již nyní. Případná nákaza se zřejmě bude řešit situačně a systematičtější přístup se utvoří pouze někde. Zda se změní rozšířený návyk přecházet příznaky a chodit s nimi do práce, bohužel nelze říci. Záleží jak na ochotě zaměstnavatelů chovat se racionálně a ohleduplně, tak na sociálním dialogu a systémovém nastavení.

Může se udržet nebo vracet požadavek na zakrývání úst a nosu například v hromadné dopravě. Část lidí si na ústenky a respirátory zřejmě zvykne natolik, že je v případě nemoci začne nosit i bez vnějšího nátlaku.

Proočkování části populace tedy nutně neznamená, že se úplně zbavíme „roušek“ nebo že ustanou rozhořčené spory samozvaných epidemiologů na sociálních sítích. Můžeme se ale těšit na zmírnění stálého napětí a restrikcí. Konkrétní podoba závisí i na vládě, jež může systematicky pracovat na tom, aby byly testy na SARS-Cov-2 co nejdostupnější a nejnormálnější, či aby zaměstnavatelé co nejdůsledněji vycházeli vstříc ochraně zdraví.

Zda s novým koronavirem můžeme dlouhodobě žít, občas proti němu proočkovat část lidí a počítat jej pouze jako další riziko, není jisté. Před vyřčením závěru potřebujeme v prvé řadě přesně vědět, jaké dlouhodobé následky může covid-19 zanechat na těch, kteří jej prodělají takříkajíc lehce. Zde se proto zatím zdržme přehnaného optimismu.

Podle některých expertů na příští roky míříme do situace, jež bude sice citelně lepší než teď, ale stále rizikovější a více omezující než doba před koronavirem. Jistě víme pouze to, že proočkování části populace všem ulehčí, a především zabrání dalším zbytečným úmrtím. A to je hodně.

Normální zima 2021 vyžaduje množství peněz a úsilí

Druhým stupněm možné nové normality je imunizace zásadní části populace, jež se vzhledem k povaze viru odhaduje na sedmdesát procent. Tehdy by se virus měl prakticky přestat šířit, čímž bychom dosáhli stavu asi nejbližšímu k tomu, co zpravidla označujeme za normální. Kdy se to stane? Těžko říci. Podle spoluzakladatele společnosti BioNTech Ugura Sahina může být normální příští zima — pokud se tedy patřičné očkovací vlny provedou do podzimu 2021.

Akce, jež by nový koronavirus natolik přidusila, bude vyžadovat ohromné sumy peněz za vakcíny i nezbytnou logistiku, setrvalé nasazení expertů i vládních činitelů a v neposlední řadě ochotu a dobrovolnou disciplínu napříč populací. Jak jsme předesílali, je stěží myslitelné, aby se očkování vymáhalo hrozbou represe. Vlády mohou sáhnout k různým formám motivace, z nichž některé — jako je udělení práva nedodržovat případná protipandemická opatření — mohou být sporné právně i politicky.

Stěžejní je, zda si obecně méně ohrožení lidé budou vakcínu hradit či z významné části doplácet. Pokud ano, ochota k očkování bude jistě nižší. Pokud ne, vlády čeká složité hledání miliard v otřesených rozpočtech či neméně komplikované jednání s pojišťovnami. Někdo navíc musí přesvědčit širokou veřejnost, jejíž velká část se necítí zvláště ohrožena, že vakcinace má smysl — když ne pro dotyčné, tak alespoň z hlediska veřejného zájmu.

V rámci takového scénáře je očkování proti SARS-Cov-2 normální a díky nízké ceně či mezinárodní pomoci se jej daří provádět i v zemích globálního Jihu. Pokud by vakcíny splnily očekávání a společnosti se podařilo překonat extrémní logistické i další výzvy, získali bychom odměnu v podobě alespoň dočasné imunity. Lidé by si tak nejen oddychli, ale také by se mohli těšit významným kolektivním úspěchem.

Je na místě zopakovat, že se podobného vykoupení nedočkáme brzy. Zlepšení si nelze představovat jako zvrat v katastrofickém filmu. Pravděpodobnější než úplné zastavení viru je konzervativnější varianta, podle níž budeme v dohledné době covid-19 nějakým způsobem redukovat, ale úplně se jej — a ani nutné obezřetnosti — nezbavíme.

Hodláme-li očekávat blyštivou katarzi, v níž dosáhneme odměny za vynaložené úsilí, potrestání viníků nejzávažnějších pochybení ve světě i doma či jakéhosi důkazu, že přestálé útrapy k něčemu velkému byly, dočkáme se jen stěží. Jak jsme popsali, samotný útlum pandemie zřejmě neproběhne prudce, navíc se na nynější situaci přímo napojí nové výzvy.

Hledá se další vakcína: na duši

Bezprostřední krizí nové normality, již lze očekávat, je zhoršení duševního zdraví. Přestože se oproti hrozbě přeplněných nemocnic a bezprostřednímu dopadu covidu-19 jedná o spíše přehlížené téma, je zjevné, že se mentální kondice lidstva během pandemie zhoršuje. A podobná situace je i u nás. Národní ústav duševního zdraví v září varoval před možným zvýšením sebevražednosti a od začátku pandemie eviduje až trojnásobně častější výskyt psychických problémů.

Z výsledků studií vyplývá, že zdaleka nejnáročnější jsou plošná omezení vedoucí k izolaci — spolu se strachem o své zdraví i blízké a existenčními obavami. „V porovnání s dobou před pandemií se těsně po zavedení nejpřísnějších opatření zvýšil podíl populace s příznaky minimálně středně těžké deprese či úzkosti více než trojnásobně,“ psali výzkumníci z Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu spadajícího pod Akademii věd v červenci.

Vláda se situaci snaží řešit rozšířením sítě psychosociální podpory i informační kampaní, z podstaty věci ale nemůže podobně široké zhoršení duševního zdraví jen tak ukončit. Přestože v neobvyklé a závažné situaci lze pro mnohé nalézt cenné zkušenosti, u jiných je nutno očekávat traumata přesahující samotnou pandemii. Psychické hojení je složitý proces, k jehož úspěchu nemusí zdaleka stačit to, že se podaří potlačit původní příčinu újmy — tedy SARS-Cov-2.

Problémem navíc je to, že složitý může být i návrat z výjimečné situace do relativního normálu. Zvláště těm, kterým pandemický režim již jednou zásadně změnil návyky, nemusí opětovný přechod do standardního módu vůbec prospět.

Jestli bude nově normální znamenat depresivní, teprve uvidíme. Jisté je, že potřebujeme jak posílení kapacit a dostupnosti odborné pomoci, tak narušení předsudků přežívajících kolem psychických obtíží. Zjevně by také prospělo, kdybychom si jako poučení z pandemie odnesli potřebu vzájemné i systémově podporované solidarity. Jako vždy ale v neposlední řadě záleží také na penězích.

Abychom neměli málo problémů, máme ekonomiku

Světová banka v červnu předpovídala, že lze očekávat nejhorší ekonomický propad od druhé světové války. „Jedná se o výhled přinášející těžké vystřízlivění, přičemž krize zřejmě zanechá dlouhodobé jizvy a vytyčí zásadní celosvětové výzvy,“ podotkla tehdy viceprezidentka skupiny pro spravedlivý růst, finance a instituce, Ceyla Pazarbasioglu s tím, že je nutné především co nejvíce lidí ochránit před hrozící chudobou a nezaměstnaností.

Podobné obavy se objevily i v místním kontextu. V poslední době trhy sice značně povzbudily zprávy o nadějných výhledech na vakcínu proti SARS-Cov-2, dlouhodobým průvodním rysem ale zůstává nejistota. Očekávají se změny. Zatím se zdá, že krize ekonomicky dusí převážně prekarizované pracující, vykořisťované či dlouhodobě sociálně slabé skupiny, drobné podnikatele závislé na fyzickém provozu či specifické oblasti, jako je například kultura. Jaké budou škody, se teprve ukáže.

Na druhé straně posilují obory chápané jako nové či netradiční, tedy rozličné rozvozové služby a již dříve poměrně silní ekonomičtí aktéři pracující s internetem. Specifickou oblastí jsou zahraniční digitální giganti, kterým se jednak již tak daří dobře, jednak jim vzhledem k jejich infrastruktuře — typicky online úložištím dat — v průběhu pandemie narostl objektivní vliv. Do nové normality vstoupí silnější, jak jsme ostatně upozorňovali již na jaře.

Ve zkratce: je možné, že ekonomická krize provázející konec krize pandemické povede ke stěží viditelné, leč nezanedbatelné krizi sociální. V „novém normálu“ se totiž odrazí stávající společenské nerovnosti. Nejméně jistá bude situace těch, kteří se potýkají s obavami a nejistotou dlouhodobě.

Napříč světem se počítá s masivními investicemi na pomoc občanům a podnikům. Český státní rozpočet byl ke konci října v rekordním schodku 274 miliard korun (a počítá se s celkovým půl bilionem) a na příští rok je navzdory opozici schválený deficit 320 miliard. Na boj s pandemií se zatím využilo asi 170 miliard, zhruba 100 jich připadá na přímá kompenzační opatření. Krom toho se meziročně zvedly náklady na sociální dávky o asi šedesát miliard.

Zda investice přinesou kýžený efekt, je otázkou. Vinou nesprávného zacílení, neúčinných opatření, chaotických podmínek pro kompenzace či dalších komplikací lze jen těžko předpovídat, kolik menších podniků vinou pandemie skončí, případně kolik lidí se ocitne v úzkých kvůli obtížnému shánění zaměstnání či zhoršení pracovní pozice. Podle dat úřadů práce jen v září a říjnu oznámilo hromadnější propouštění přes čtyřicet firem, týká se asi 3100 zaměstnanců.

Nová normalita může mít pro řadu lidí glutamátovou pachuť nejlacinějších instantních polévek. Tím spíše, že vláda, která nastoupí po volbách 2021, může vyvažovat rozpočet citelným osekáním sociálního státu. Do značné míry záleží na tom, s jakými prioritami budeme do normálu vstupovat, respektive zda se nám na společenské úrovni podaří spojit nejednotné zkušenosti posledního roku do konstruktivního posunu vpřed.

Opravdu se chceme vracet?

Střednědobé výhledy kladou před lidi znavené pandemií větší výzvy, než na jaké lze v předstihu odpovědět. Jisté ale je, že svět nebude stejný jako před jedenáctým březnem, kdy Světová zdravotnická organizace označila rozšíření covidu-19 za pandemii. Už jen proto, že vymazat či vrátit události podobného rozsahu nelze.

Ona nová normalita — či, chcete-li, situace charakteristická krizemi méně bezprostředního charakteru — může jistě v dlouhodobém horizontu přinést konkrétní věci, jako je větší využití home office či distanční výuky, zlepšení hygienických návyků, nošení ústenek v případě nemoci a širokou znalost videokonferenčních platforem i seriálů. O tom ale jindy. Nyní se nabízí bezprostřednější otázka.

Je něco, co si z pandemie a obecně nenáviděného roku 2020 odneseme na společenské rovině? Nejde přitom jen o teoretickou otázku pro publicistické mudrování, ale předně o téma seriózní a neodvratné debaty.

„V této bezprecedentní nové realitě budeme svědky restrukturalizace ekonomického a sociálního řádu, v němž byznys a společnost tradičně fungovaly. A v blízké době uvidíme začátek diskusí o tom, co tento nový normál může znamenat a jak se jeho kontury budou lišit od těch, jež formovaly naše životy předtím,“ napsali i konzultanti z nadnárodní společnosti McKinsey, jimž jistě nelze přisuzovat bůhvíjaké nadšení pro společenské změny.

Radikálnější část levice od počátku říká, že pandemická zkušenost odhalující systémové nerovnosti, limity záchytných sociálních sítí či rizikovost prekarizované práce dokazuje, nakolik byla původní normalita nesprávná. Vyjadřuje ji přitom nepohodlná otázka posledních měsíců: „jak mám chránit sebe a okolí, když musím chodit do práce, abych zaplatil horentní nájem?“

Takových dlouhodobějších úskalí politicko-ekonomického řádu se i v České republice s plnou závažností projevilo nemálo. Musíme si proto přiznat, co píše Brittany Wongová v The Huffington Post: „pro mnoho z nás není to, co se ustavilo před covidem jako ‚normální‘, zrovna místem, kam bychom se chtěli vracet“.

Je tedy vítané, že se, byť zatím jen příležitostně, objevují kritické závěry, jež lze z uplynulého tři čtvrtě roku vyvodit: ať již o sporných prioritách ekonomiky či jejích možných alternativách, zoufalém nedocenění ekonomiky péče, opomíjených možnostech ekologičtější dopravy či šancích na obrodu školství. Stěžejní otázkou je, zda podobné vize s postupným uvolněním zapadnou, nebo se je podaří prosadit coby nosné perspektivy.

To, že jsme od března prožili — a ještě nějakou dobu prožívat budeme — cosi nevídaného, se možná nemusí přetavit do žádného jednoznačného poučení či změny společenských priorit. I když ale konec pandemie nepřinese jednoznačnou katarzi, má smysl se o ni snažit.

Při vstupu do nové normality a postpandemického světa zmítaného novými výzvami bychom si měli dobře promítnout alespoň nejkřiklavější rozpor letošního roku. Tedy obecnou soudržnost z jara v kontrastu s podzimním chaosem, únavou a všudypřítomnými spory.

Skutečnost, že jako společnost umíme jednat solidárně a chytře, ale máme také potenciál se nechat dovést ke katastrofickému selhání nebo zcela vážně vést různé sociopatické debaty, že dokážeme jednat velmi účinně, ale také velmi zoufale, je pro novou normalitu zásadním, byť zdánlivě banálním poučením.