Jací byli přímí nástupci Glenna Millera ve vedení jeho legendárního orchestru? Poslechněte si jejich nahrávky

Věříme, že to  bude zajímavá i příjemná historická hudební exkurze, kterou zahájíme s jistým jihočeským dotykem, neboť v českobudějovickém Metropolu před pár lety  opakovaně slavil velké úspěchy v Německu sídlící Glenn Miller Orchestra, který má licenci pro kontinentální Evropu a který vede  dlouhá léta Holanďan Wil Salden. A při všech i českých koncertech se odpíchne od tohoto šlágru původního orchestru Glenna Millera In The Mood, tedy V náladě.

„Hrajeme tuto muziku tak, jakým jej hrál Glenn Miller, bez pokusů ji kopírovat.“ To jsou slova nizozemského kapelníka Wila Saldena.

Ovšem vzato historicky, příběh Millerova nástupnictví je zpočátku  hlavně příběhem Texe Benekeho, výborného  altsaxofonisty, rodáka z Texasu, jemuž prý snad jako jedinému dal slavný kapelník takový plat, jaký si muzikant přál. A udělal jistě dobře, protože Beneke se stal velkou hvězdou orchestru Glenna Millera. Když jeho zaměstnavatel vstoupil za války do armády a pobýval v Evropě, Tex Beneke zůstal doma a krátký čas vedl ve službách amerického námořnictva taneční ansámbl.

Zprávu o zmizení svého přítele Glenna Millera v letadle nad kanálem zaslechl z rádia, když večeřel v restauraci před koncertem v New Yorku. Byl šokován, ale stále žil v přesvědčení, že se Glenn šťastně zachránil. Nakonec naneštěstí– jako celý svět – zjistil, že se tak nestalo. Po domluvě s vdovou po Glennu Millerovi vedl po válce dál jeho orchestr, který hrál v podstatě v nezměněném složení. To vydrželo několik let, ale paní Helen Millerové se nelíbilo, že chtěl hrát některé tradiční šlágry v jiném tempu a trochu je modernizovat. Založil pak vlastní orchestr, ovšem vždy byl v příštích padesáti letech přítomen každé významnější vzpomínkové akci spojené se jménem Glenna Millera.

Při vzpomínce na elegantního swingaře, kapelníka, saxofonisty i zpěváka Texe Benekeho v millerovském duchu  si můžete poslechnout  v pořadu V náladě swingu, potažmo jazzu  slavné St. Louis Blues March.

Obrátíme pozornost také  ke druhému nejvýznamnějšímu kapelníkovi orchestru Glenna Millera v postmillerovské éře, k Ray McKinleymu. Vynikající bubeník, také příležitostný zpěvák a milovník dobrého humoru Ray McKinley si udělal jméno už v kapele bratří Dorseyových, v níž vydržel až do sourozenecké roztržky v roce 1939. Pak přijal angažmá v nově vznikajícím orchestru trombónisty Willa Bradleyho a coby zpěvák a pianista ve stylu boogie-woogie dokonce rozmnožil o několik titulů sumu dobových šlágrů. Než jej služba v armádě přivedla do Evropy, vedl krátkou dobu vlastní soubor. 

V Evropě vstoupil do Millerova legendárního Army Air Force orchestru. Po Glennově smrti jej pomáhal už civilní podobě Ray McKinley udržovat při životě, vedle toho se věnoval vlastním menším projektům. Od roku 1956, po úspěchu filmu The Glenn Miller Story s Jamesem Stewartem v hlavní roli,  tuto hudební instituci svého druhu po dlouhých deset let s velkým nasazením sám řídil a během této doby natočil s millerovským orchestrem sérii alb pro firmu RCA Victor, z nichž minimálně dvě patří k tomu nejlepšímu, co v poválečném velkokapelovém swingu bylo natočeno.

Postimillerovský swing ještě doplní nahrávky orchestrů trumpetisty Syda Lawrence, jenž byl dlouhá léta jakýmsi strážcem hudební památky Glenna Millera na Britských ostrovech a Glennova mladšího bratra Herba Millera.