Divadla v Česku sice mají několik smutných měsíců zavřeno, navzdory tomu v pátek 26. února uvedlo Švandovo divadlo premiéru. Pouze online, ale i tak stojí tato inscenace za pozornost. Jmenuje se AI: Když robot píše hru. Její název říká všechno – jde o první divadelní kus v naší historii, který od první do poslední řádky nesepsal člověk, ale umělá inteligence. Přitom 25. ledna jsme oslavili sto let od prvního uvedení legendární Čapkovy hry R. U. R., v níž se roboti poprvé představili světu.
Příběh o robotích radostech i starostech v lidském světě, který údajně připomíná moderní verzi Malého prince, vznikl ve spolupráci Švandova divadla, DAMU a Matematicko-fyzikální fakulty UK. Zadání obstarali lidé – vytvořili hlavní postavy, vymezili místo a dobu děje a napsali úvodní dialogy. Následně ale převzal práci počítač a začal dialogy algoritmicky rozvíjet – v zásadě na podobném principu, jako když se bavíte s digitální asistentkou Siri od Apple, jen chytřeji, protože téma dialogu bylo mnohem užší.
Neuronové sítě
Podle dramaturga Davida Košťáka byl sice nutný neustálý dohled, ale celkově počítač odvedl dobrou práci: „Občas prohodil ženské a mužské postavy nebo na něčem ulpěl, takže dialog ztratil smysl. Na rozdíl od někdy svéhlavých živých autorů ale stačilo počítači ukázat místo, kde ztratil nit, a on začal od příslušného bodu hned vytvářet text nově.“ Živí divadelníci pak dialogy seřadili, aby dávaly smysl jako ucelený text.
Nejde o první zdejší literární projekt, který stvořila umělá inteligence. Prvenství (aspoň v mainstreamové sféře, v soukromých studiích toho možná vzniká víc) patří projektu Digitální spisovatel, s nímž už v závěru loňského roku přišel Český rozhlas. Počítače sepsaly pět povídek různých žánrů (detektivka, milostný příběh, horor apod.) a poslechnout si je můžete na webových stránkách projektu v podání Jana Ciny, Filipa Kaňkovského nebo Matěje Hádka a dalších herců.
Jak může počítač napsat povídku, která má hlavu a patu? Mohou za to neuronové sítě, jež se používají pro takzvané strojové učení. Dnes něco podobného nosí skoro každý v kapse – na tomto principu totiž pracuje i umělá inteligence vylepšující fotografie a výkon moderních chytrých telefonů. |
Jak může počítač napsat povídku, která má hlavu a patu? Mohou za to neuronové sítě, jež se používají pro takzvané strojové učení. Dnes něco podobného nosí skoro každý v kapse – na tomto principu totiž pracuje i umělá inteligence vylepšující fotografie a výkon moderních chytrých telefonů. V tomto případě jen neuronová síť posloužila při vymýšlení příběhů.
„Vytvořili jsme databázi 50 tisíc různých knížek, které jsou běžně k dispozici,“ vysvětluje expert na umělou inteligenci Jan Tyl, jenž se na Digitálním spisovateli podílel. „Pak napíšeme jednu větu a počítač se podle ní snaží příběh ideálně dotvořit.“ A nevedl si špatně – horor Chlapec a jeho pes má pozoruhodnou atmosféru a jazyk, v němž jako by se potkávali mistři žánru od Poea (1809–1849) po Lovecrafta (1890–1937) s lehce švihlými hříčkami Lennona (1940–1980) nebo Leacocka (1869–1944). Není to sofistikované dílo, ale jako první pokus obstojí.
Že by se – po tovární výrobě, call centrech nebo částečně i lékařské diagnostice – našel další obor, v němž stroje časem začnou vytlačovat lidskou práci? Pro většinu současných tvůrců je to noční můra, ale třeba unaveným dramaturgům a redaktorům, kteří se s přebujelými egy autorů potkávají den co den, by se taková představa mohla líbit. Lákavě to zní i pro technologické nadšence, protože autonomní tvůrčí činnost je pro ně nejdůležitějším důkazem vyspělosti umělé inteligence.
Překládání
K technooptimistům mezi současnými intelektuály, kteří se zabývají kreativními možnostmi strojů, patří například oxfordský matematik a programátor Marcus du Sautoy. Ten v knize The Creativity Code (Tajemství kreativity) definuje tvůrčí činnost jako „vytváření něčeho nového, překvapivého a hodnotného“ a dospívá k názoru, že by lidští tvůrci neměli vnímat umělou inteligenci jako nepřítele – mnohem spíš by se s ní měli naučit spolupracovat.
„Lidé si myslí, že umění je ohromně mystická záležitost – že vzniká z nicoty a stojí za ním geniální duch. Jenže ve skutečnosti mají mnohá umělecká díla jasnou strukturu a logiku, v zásadě je tvoří vzorce a algoritmy.“ V autorském psaní dělá umělá inteligence teprve nesmělé první krůčky, do jiného slovesného oboru už ale vtrhla ve velkém stylu – do překládání. Na něj du Sautoyův popis kreativního procesu sedí lépe – překladatel v mnoha situacích postupuje de facto algoritmicky a stroje toho umějí skvěle využít.
V autorském psaní dělá umělá inteligence teprve nesmělé první krůčky, do jiného slovesného oboru už ale vtrhla ve velkém stylu – do překládání. Může nějaká příští verze Google překladače připravit o práci i literární překladatele, kteří přece jen pracují úplně jiným stylem než překladatelé směrnic Evropské unie a návodů k vrtačkám? |
Před pár lety byly výstupy z Google překladače pro smích na internetových fórech, dnes už nad nimi ale překladatelům technických nebo úředních dokumentů úsměv tuhne – jednodušší texty většinou stačí trochu upravit, což zvládne každá druhá sekretářka, a jsou v zásadě použitelné. Může nějaká příští verze Google překladače připravit o práci i literární překladatele, kteří přece jen pracují úplně jiným stylem než překladatelé směrnic Evropské unie a návodů k vrtačkám?
„Přes nesporné skokové zlepšení mechanického překladu se Google k překladu beletrie nehodí,“ odmítá renomovaný Viktor Janiš, díky němuž čeští čtenáři znají třeba díla Michela Fabera, Neila Gaimana nebo Margaret Atwoodové.
„Je sice rychlejší než kterýkoli člověk, ale není tvůrčí. Nezná kulturní kontext, nepostřehne ironii, neporadí si s verši, černým humorem ani slovními hříčkami. Selhává tedy přesně v tom, co odlišuje umění od řemesla. Konkurentem se mi počítač stane v okamžiku, kdy projde Turingovým testem – když bude díky vlastnímu vědomí s to přemýšlet, získá estetické cítění a smysl pro humor. Ale toho se jen tak nedočkáme.“
Digitální puzzle
Kreativita chytrých strojů se ovšem neomezuje jen na umění slovesné – třeba v malířství už umělá inteligence zaznamenala taky velmi slušné úspěchy. Již na jaře 2017 v Amsterdamu s velkou slávou odhalili obraz, v jehož autorovi by i student prvního ročníku kunsthistorie hravě poznal slavného Rembrandta (1606–1669). Portrét vousatého muže ve středních letech nesl všechny znaky rukopisu barokního génia – byla tu typická práce se světlem, výraz tváře, vousy, černý klobouk a bílý límec, prostě jednoznačná záležitost.
Jenže ani Rembrandt, ani žádný jeho současník či žák ho nenamaloval – vznikl v počítači. Za projektem stál tehdy především Microsoft s technologií Azure. Chytrý software analyzoval všech 346 známých Rembrandtových obrazů a pečlivě vyhodnocoval tahy štětcem, světlo, barvy, pohled a výraz portrétovaných jedinců, texturu malby a další vlastnosti původních obrazů a ze získaných dat „vystřihl“ více než 168 tisíc miniaturních kousíčků. Výsledný obraz, který dostal název Next Rembrandt, vznikl jako digitální puzzle z nich.
Chytrý software analyzoval všech 346 známých Rembrandtových obrazů a pečlivě vyhodnocoval tahy štětcem, světlo, barvy, pohled a výraz portrétovaných jedinců, texturu malby a další vlastnosti původních obrazů a ze získaných dat „vystřihl“ více než 168 tisíc miniaturních kousíčků. Výsledný obraz, který dostal název Next Rembrandt, vznikl jako digitální puzzle z nich. |
Nejdůležitější úkol, jejž umělá inteligence tehdy dostala, bylo vyhodnotit, jak by asi holandský génius nový portrét pojal, kdyby jej opravdu maloval. Počítače tedy nezkoumaly jen typické použití barev, kompozici či geometrii obrazů, ale především zdánlivě nepodstatné detaily – třeba věk, pohlaví a sociální postavení portrétovaných osob, obvyklou vzdálenost mezi jejich očima, směr jejich pohledu či poměr velikosti částí obličeje. Podle kunsthistoriků odvedly skvělou práci.
A od té doby se „strojových“ obrazů vyskytlo víc – třeba koncem roku 2018 se první z nich prodal na proslulé aukci Christie’s za neskutečných téměř půl milionu dolarů. Autorem byla pařížská umělecko-programátorská skupina Obvious. Patrně nejsnazším uměleckým oborem je pro umělou inteligenci hudba. Je to logické – stupnici tvoří pouze 12 půltónů a mezi nimi navíc panují jasně dané harmonické vztahy, což je pro stroj podstatně menší a přehlednější hřiště než v podstatě bezbřehá literatura nebo výtvarné umění.
Vygenerovat elektronickou melodii v jednoduchém rytmu je pro počítač hračka, čehož využívají autoři videoher či amatérští filmaři. Jenže umělá inteligence dokáže napodobit i typický styl klasických skladatelů, což vyžaduje podobný „vhled“ do jejich stylu a metod jako u Rembrandta. Ale i to jde – loni vznikla „nová“ skladba Antonína Dvořáka (1841–1904) Z budoucího světa, jejímž autorem je software AIVA. Za projektem stáli Češi Filip Humpl a Richard Stiebitz, kreativní ředitelé komunikační agentury Wunderman.
Formální dokonalost a emoce
A jsme zase u té otázky: Umí umělá inteligence tvořit? Třeba o populární hudbě leckdo tvrdí, že vše už prakticky bylo složeno a noví muzikanti jen kombinují a variují motivy, které zazněly dřív. Pokud by to tak bylo, není náhodou úplně jedno, je-li autorem nových variací na staré hity člověk, nebo počítačový program? A nepřišel čas postavit stroje na stejnou úroveň s lidmi i v dalších uměleckých disciplínách? „Ani náhodou,“ tvrdí přední současný intelektuál, profesor filozofie Sean Dorrance Kelly z Harvardovy univerzity.
„Pokud by mělo platit, že stroje mohou dosáhnout lidské úrovně inteligence, znamenalo by to, že lidské myšlení je jen technický, matematický produkt mozku, který podobně jako počítač postupuje podle jistých algoritmů.“ A to dle Kellyho není pravda, protože u lidí do hry vstupují další faktory – estetika, cit, morálka nebo emoce. To vše ovlivňuje, jak umělecké dílo vnímáme – a toto vnímání dělá umění uměním.
Formální dokonalost emoce nenahradí. Na druhou stranu, když si člověk vzpomene, kde byl třeba překladač Google před pár lety a kde je dnes, napadne ho, že se toho velkého skoku ještě současná generace může dožít. Zda je to dobře, se uvidí. |
„Strojový produkt může být skvělý, ale to je jen náhoda. Víme-li, že jde o pouhý důsledek náhodné kombinace nebo algoritmu, nemůžeme jej přijmout jako vyjádření umělecké vize. Skutečný umělec tudíž musí být živý člověk.“ Jinými slovy, když nevíme, jaká emoce a tvůrčí představa za uměleckým dílem stála, nemůžeme takové dílo jako umění přijmout. Zní to trochu jako argumentace kruhem, ale ve skutečnosti to má logiku – pokud platí, že umění vnímáme především srdcem, musí srdce stát i u jeho zrodu.
„Možná se umělá inteligence časem vyvine tak, že tuto formalistní propast překoná, ale to by si žádalo skok, jaký je v současné době zcela nepředstavitelný,“ píše Kelly. Nejspíš má pravdu, aspoň dle současných výsledků – povídky vzniklé v rámci Digitálního spisovatele jsou sice roztomilé, ale lidskému autorovi by je asi přísnější redaktor vrátil k částečnému přepracování, a třeba skladba Z budoucího světa má mnoho dvořákovských kvalit, ale mrazení v zádech jako Largo z Novosvětské nezpůsobí.
Formální dokonalost emoce nenahradí, v tom má Kelly nepochybně pravdu. Na druhou stranu, když si člověk vzpomene, kde byl třeba překladač Google před pár lety a kde je dnes, napadne ho, že se toho velkého skoku ještě současná generace může dožít. Zda je to dobře, se uvidí.
