↗

Na rozdíl od společnosti před sto lety, kdy bylo odlišné zacházení s muži a ženami na první pohled patrné, se dnes musíme dívat pozorněji. Příkladů nerovnosti se i dnes najde dostatek. Foto Dimitris Vetsikas, Pixabay

V České republice panuje představa, že ženy a muži si jsou rovni. Ženy mají stejná práva jako muži. Volební právo mají již přes sto let, mohou pracovat, vzdělávat se, vykonávat nejvyšší funkce. Pokud tedy ženy chtějí, mohou být stejně šťastné jako muži. Bohužel, není to pravda.

Na rozdíl od společnosti před sto lety, kdy bylo odlišné zacházení s muži a ženami na první pohled patrné, se dnes musíme dívat pozorněji. Pro příklady netřeba chodit daleko.

Tak třeba, zákoník práce stanoví povinnost zaměstnavatele odměňovat stejnou práci stejnou mzdou či platem, ale fakticky ženy vydělávají o pětinu méně. Rodičovský příspěvek mohou pobírat jak matky, tak otcové, jen v realitě ho pobírá 98 procent žen a jen dvě procenta mužů.

V takové situaci je pak jasné, kdo se bude o děti starat, když vláda zavře školky a školy. To samé můžeme říci o zrušení záruky místa ve školce pro dvouleté děti. Dotyčné politické rozhodnutí sice zdánlivě nečiní rozdíl mezi ženami a muži, ale je jasné, že o rok déle doma s dětmi nezůstanou muži.

Zrušení superhrubé mzdy platí pro všechny, jenže přinese peníze bohatším. Těm nejchudším nepřinese nic. A jaké překvapení — dvě třetiny těch nejchudších pracujících tvoří ženy. Mezi nejvíce vydělávajícími naopak převládají muži.

Víme, že máme problém s násilím na ženách, ale nemáme se k tomu podniknout konkrétní kroky k jeho řešení. Komplexní návrh řešení nabízí Úmluva o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, známější pod názvem Istanbulská úmluva, jenže vláda ANO a ČSSD, která se podpisem zavázala k jejímu přijetí, ji ani neposlala do Poslanecké sněmovny ke schválení.

Jistě, je tu Akční plán prevence domácího a genderově podmíněného násilí. Bohužel, rezorty nejeví ochotu tyto vládní dokumenty brát vážně. Jak jinak se dá vysvětlit poslední krok ministerstva školství z ledna, kdy v Rámcových vzdělávacích programech pro základní vzdělání vyškrtlo výchovu o bezpečných způsobech sexuálního chování, tedy sexuální výchovu?

Dle zmíněného akčního plánu mělo ministerstvo naopak toto téma posilovat. Že je to zapotřebí, se můžeme přesvědčit třeba na příbězích žen na instagramovém účtu to.po.tom, který se věnuje svědectví obětí sexuálního zneužívání. Muži totiž zjevně netuší, že nemají strkat své penisy do žen, které zrovna spí.

To, že máme problém, je jasné i z oblasti politiky. Ženy nezastávají ani čtyřicet procent rozhodovacích pozic — poslankyně, senátorky, zástupkyně v krajských zastupitelstvech, soudkyně nejvyšších soudů, ministryně a podobně. Muži u moci však odmítají přijmout jakékoli opatření na posílení jejich zastoupení. Jsme na tom skoro nejhůře ze zemí Evropské unie, ale čeští politici i nadále argumentují, že pokud ženy chtějí, mohou uspět. To, že je musí na svá místa fakticky pustit, třeba na kandidátních listinách, už moc nezmiňují.

Taktéž se můžeme podivit, že ve školních osnovách chybí tematizace postavení žen. Pokud neznáme vlastní historii, těžko můžeme pochopit svou současnost. A že ji neznáme, si můžeme lehce ověřit. Už jste slyšeli o Františce Plamínkové?

Bohužel, situace se nelepší, naopak se zhoršuje. Je to krásně vidět v současné době. Školky a školy jsou první na řadě, které můžeme zavřít. Podniky prý ale drží naši ekonomiku. V Národní ekonomické radě vlády zasedá patnáct mužů a dvě ženy.

Ministerstvo vnitra přišlo během první vlny pandemie s nápadem, že když narazí na případ, kdy by měli vykázat osobu ze společného obydlí z důvodu páchání domácího násilí, místo toho násilné osobě domluví. Protože kam by násilníka vykázali?

Naše situace není dobrá. Aspoň na Mezinárodní den žen bychom si to mohli přiznat.