Nejvyšší úředník zemanovského Hradu nebo leckterý z pražských primátorů sotva snese srovnání s historicky prvním mužem v obou prestižních úřadech republiky. Kultivovaného právníka, vlastence, hrdinu prvního i druhého odboje, vášnivého rybáře a nimroda Přemysla Šámala (4. října 1867 – 9. března 1941) mučili i Češi ve službách gestapa, starce měsíce nechali bez lékařské péče. Půlmiliónová kauce přišla pozdě.
„Přemisel Georg Schamal“ – tak je budoucí kancléř uváděn v záznamu o křtu. Narodil se 4. října 1867 do rodiny Jana Šámala, „rady při Magistrátě královského hlavního města Prahy“. Děd z matčiny strany, JUDr. Tomáš Černý, byl dokonce pražským starostou a Přemysl Šámal v jeho právnické kanceláři po studiích praktikoval. Brzy se však osamostatnil a v roce 1898 si na Malé Straně založil vlastní advokátní praxi. Coby respektovaný „doktor veškerých práv a zemský advokát“ se 31. července 1899 v Karlíně oženil s tamní rodačkou Annou Nekvasilovou, jejíž otec Václav byl císařským radou a stavitelem. Šámalovi tím jen upevnili své postavení pražských patricijů.
Od vstupu na univerzitu až do své smrti, tedy přes půl století, se Šámal důsledně řídil příkladem Tomáše Garrigua Masaryka, spolehlivé střelky svého vnitřního kompasu. Šámalův spolupracovník z prvního i druhého odboje Jan Hajšman v roce 1946 napsal: „Šámalovi byl Masaryk světcem, evangeliem, nedotknutelným a svrchovaným vzorem mimo diskusi.“ I díky materiálnímu zajištění právní praxí se vrstevník Aloise Rašína, Františka Soukupa a Václava Klofáče, budoucích významných osobností protirakouského odboje i první republiky, mohl věnovat vlastenecké činnosti ve velkém stylu. Hodně času a energie dal práci pro Ústřední Matici školskou, jejímž byl dvacet let (1902–1922) právním zástupcem a místostarostou. Zdarma intervenoval za ohrožené české školy, zasazoval se za českou menšinu v německých oblastech státu. Mimo to založil podpůrný fond pro oběti politických perzekucí, ale i pro novináře existenčně ohrožené úředním zastavením tiskovin.
Obětavý slavjanofil
Za Masarykovu Českou stranu pokrokovou, tedy realisty, odštěpené roku 1900 od mladočechů, zasedal Šámal v opozičních lavicích pražského magistrátu. Po vzoru TGM si svědomitě rozšiřoval obzory četbou, snažil se navázat co nejhustší síť kontaktů s českými i zahraničními novináři a politiky napříč skoro celým spektrem. Dnes bychom řekli, že se neuzavíral ve své sociální bublině. Vystupoval velmi zdvořile, vstřícně. Nikdy neměl politické ambice, snažil se působit jako moderátor, ochotně na sebe vzal nevděčný úkol nosiče vody.
Přes svého bratrance, neformálního konzula Černé Hory v Praze, získal vztah k jihoslovanským národům. Srbsky prý brzy mluvil skoro stejně dobře jako česky, naučil se také rusky a ochotně pomáhal Rusům pobývajícím v Čechách nejen při styku s úřady. Stal se jakýmsi styčným důstojníkem Ruské pravoslavné církve i carského konzulátu v Praze a zájem o největší slovanský národ jej sblížil s podnikatelem a poslancem říšské rady ve Vídni Karlem Kramářem. Ten odlákal ruskému továrníku Abrikosovovi manželku Naděždu, sám se s ní oženil a až do bolševické revoluce jezdili každé parlamentní prázdniny do své vily na Krymu, navržené Janem Kotěrou. Bývalý mladočech Kramář patřil ke spoluzakladatelům realistické strany a převzal financování jejího tiskového orgánu, časopisu Čas, podporovaného i Šámalem. Mimochodem právě v Čase odstartovala kariéra Petra Bezruče, Ferdinanda Peroutky, ale i autora „Broučků“ Jana Karafiáta.
Tajnosnubná Maffie
Byt i kancelář měl Šámal v prvním patře Hlávkova paláce ve Vodičkově ulici, přímo nad Akademickou kavárnou, kde býval častým hostem. Hajšman jej popsal následovně: „Statný muž vysoké postavy, chlapík bezvadného zevnějšku, ale žádný švihák... Do očí bil plnovous Šámalův, tehdy již neobvyklý... Zářivé, pátravé oči se smály...“ Jeho pracovna nepřipomínala pracoviště advokáta, návštěvníky překvapila bohatým vybavením: historickým nábytkem a dalšími starožitnostmi, zvukovou kulisu vytvářel bezpočet hodin a hracích strojků. Vše prý bylo výhradně českého původu, převážně z doby národního obrození. Ve vzduchu visela atmosféra jako z Jiráskova F. L. Věka.
Po sarajevském atentátu, rakousko-uherském vyhlášení války Srbsku a následném vypuknutí bojů s Rusy nemohl slavjanofil Šámal zůstat stranou. Následoval svého gurua Masaryka a v březnu 1915 stál u zrodu odbojové organizace Maffie, k jejímž hlavním úkolům patřila zpravodajská činnost ve prospěch Dohody (Francie, Velké Británie a Ruska). Masaryk s dcerou Olgou odcestoval do Švýcarska, doma na něj byl vydán zatykač a policie začala „sbírat“ zbylé realisty. V říjnu už z vlivných členů strany zůstalo v Praze na svobodě jen trio Herben–Bouček–Šámal. Jejich konspirační schůzky s dalšími spolupracovníky probíhaly z dnešního pohledu poněkud komicky. Hajšman byl jednou pozván, aby večer přišel do parku u dnešního hlavního nádraží: „Na hlavní promenádě, pod blikavým světlem plynových luceren, procházeli se Herben, Bouček a Šámal, trojice neobyčejně nápadná. Šámal byl úsečný a všichni tři si vedli jako králíci na pastvě.“ Ke schůzkám se hodil také Šámalův byt, sice v samém centru, zato se dvěma vchody. Advokát z Vodičkovy ulice čp. 736 tehdy svoji výnosnou klientelu poněkud zanedbával, obětavě se staral o zastupování obviněných vlastenců před civilními i vojenskými soudy. Zvláštní péči věnoval Masarykově i Benešově rodině.
Prvním primátorem
Koncem října 1918 nesměl Šámal chybět na ženevském jednání zástupců domácího odboje s Edvardem Benešem. Teprve se rokovalo o budoucí podobě státu, zatímco doma – poněkud nečekaně – došlo k jeho vyhlášení. Lid si totiž mylně vyložil jednu z rakouských diplomatických nót; soudilo se, že Vídeň hodila ručník do ringu a cesta ke svobodě už je volná. V Obecním domě se 28. října sešlo předsednictvo Národního výboru (Švehla, Rašín, Stříbrný a Soukup), které přijalo zákon číslo 1 i manifest, že „stát československý vstoupil... v řadu samostatných kulturních států světa“. Magistrát aktivně nevystupoval, zapojil se až na telefonní výzvu z Obecního domu, aby zajistil slavnostně vyhrávající kapely v ulicích – a následujícího dne proplatil účty za tuto produkci, již někteří „vlastenečtí“ kapelníci nezaváhali předložit.
Sbor obecních starších se 13. listopadu rozešel, podle výsledků politických stran v posledních volbách z roku 1911 bylo jmenováno 49 členů správního sboru hlavního města. Primátor Šámal nesměl tři dny před vánočními svátky 1918 chybět na budoucím Wilsonově, nyní hlavním nádraží, kde vítal Masaryka, vracejícího se do vlasti jako prezident.
Zasloužilý masarykovec Přemysl Šámal se zároveň stal členem revolučního národního shromáždění. V prvním československém parlamentu zasedl za konzervativní Československou národní demokracii, produkt slučování pěti českých partají, včetně realistů, probíhajícího od února 1918. Jeho primátorství skončilo obecními volbami z 15. června 1919, poslanecký mandát složil v říjnu. Stal se totiž přednostou Kanceláře prezidenta republiky, hradním kancléřem.
Dobrý duch Hradu
Masaryk prý uvažoval i o svém dalším dlouholetém spolupracovníkovi dr. Cyrilu Duškovi, ale ten měl více odpůrců než nekontroverzní Šámal. Umírněný advokát z politických jednání osobně pořizoval stenografický záznam, aby měl Masaryk k dispozici důkazy, co bylo proneseno, když se později některý z účastníků vytáčel.
Kancléřem se stal jako dvaapadesátník, v okamžiku Masarykovy abdikace, 14. prosince 1935, už Šámalovi bylo 68 let. Svoji funkci dal k dispozici, ale nový prezident Edvard Beneš si jej ponechal. Šámal tak spoluprožíval i dramatická jednání, vrcholící Mnichovem. Dva dny po Benešově abdikaci z 5. října 1938 kancléře na Hradě navštívil Jan Hajšman: „Na schodech a po chodbách... je jako o výročním úklidu. Lidé mluví nahlas, o službu nikdo nedbá... legionářské stužky všecky zmizely. Dveře na chodby a do salonů dokořán. Na chodbě před vchodem ke kancléřovým úřadovnám se povaluje kupa knih a papírů... Člověk jakýs běží okolo, kopne do knih a volá, proč to ještě neodklidili... ledabyle mi odpovídá, že je to z Benešovy kanceláře. Styděl jsem se. Ke kancléři nikdo neuváděl.“ Šámal na Hajšmana působil pobledle, zešedivěl, ale hned se svěřoval, že již kontaktoval spolupracovníky z dob Maffie. Působil optimisticky.
Funkci vykonával až do prosince 1938. Třicátého listopadu si k sobě zvolený prezident Hácha vybral bývalého spolupracovníka z Nejvyššího správního soudu, senátního radu prof. JUDr. Jiřího Havelku. Tento blízký spolupracovník benešovce, generála a pozdějšího premiéra Aloise Eliáše byl zároveň ministrem bez portfeje. Jménem vlády Havelka v září 1939 na gestapu protestoval proti vlně zatýkání. Ve funkci se nakonec udržel až do podzimu 1941, kdy si jeho odchod vynutil K. H. Frank. Havelka byl zatčen den před Heydrichovým příjezdem do Prahy, uvězněn, po Háchově intervenci sice propuštěn, ale po zbytek války držen v domácím vězení.
O nic je neproste!
Přemysl Šámal bydlel během okupace v Karmelitské ulici 382/14 na Malé Straně. Od července 2013 jej tam připomíná jeden z asi 61 000 „kamenů zmizelých“, zasazených po Evropě německým umělcem Gunterem Demnigem na počest obětí nacismu.
Exkancléř odmítl odejít přes Polsko na Západ, někdo prý musí zůstat doma. Stál v čele ilegálního Politického ústředí. Měl prohlásit: „Víc nemohou než mne zabít.“ V souboji s gestapem ale neměl šanci, metody okupační moci nebylo možné srovnávat s benevolencí rakousko-uherských orgánů. Šámal byl navíc příliš na očích jako jeden z nejbližších spolupracovníků „veřejného nepřítele číslo jedna“, Beneše.
Vánoce 1939 strávil v sanatoriu na Dobříši, kde se držel stranou společnosti a manželku buchenwaldského vězně Hajšmana zapřísahal, aby se potupně nedoprošovala odbojářova propuštění. Tvrdil jí, že válka bude hodně dlouhá a není nejmenší naděje, že by Němci někoho propustili. Pátého ledna 1940 gestapo zatklo Šámalova spolupracovníka doktora Cebe, švagra exkancléřova syna. Dvaadvacátého ledna se Šámal starší vrátil do Prahy a 26. před půlnocí si přišli i pro něj.
Do studené cely vězení mu nedovolili vzít si teplé oblečení, mýdlo ani kartáček na zuby, za čtyři měsíce na Pankráci se k němu manželka s dětmi dostala jen jednou. Byl zavřen na samotce, v prostřední cele v přízemní chodbě B. Na výslechy do sídla gestapa v Petschkově paláci jej vozili i dvakrát denně. Podle vzpomínek spoluvězňů „mladý policista, konající dozor v Pečkárně, vybraný klacek, Čech, nenechal Šámala ani chvilku na pokoji. Kopal ho do nohou, bil přes ruce, sprostě mu nadával pro nic za nic, každou chvíli ho stavěl z trestu ke zdi a nechal ho celé hodiny stát nosem na zeď, nedovolil mu na záchod, ačkoli člověk nemocný ledvinovou chorobou nevydrží.“ Přes mučení Němci i jejich domácími přisluhovači se starého vlastence nepodařilo zlomit.
Převezli jej do věznice Alt Moabit v Berlíně, neblaze proslulé nejen vyšetřovacími metodami, ale i množstvím špíny, blech a štěnic. Rodina se to dozvěděla až s týdenním zpožděním, když si na Pankrác přišla pro vězňovo prádlo a v kufříku našla i osobní Šámalovy věci. Do Berlína si s sebou nesměl vzít vůbec nic. První zpráva od něj dorazila po šesti týdnech, návštěva ve vězeňské nemocnici byla povolena až v srpnu 1940. Při chůzi se potácel, v obličeji byl žlutý, a přestože pobýval v nemocnici, jeho ledvinovou chorobu nikdo neléčil. Ani tehdy nepůsobil zlomeně: „Já to vydržím! O nic je neproste!“
Dojem z jeho fyzického stavu ale byl tak děsný, že rodina s pomocí spřáteleného berlínského advokáta vymohla převoz do – gestapem vybraného – soukromého sanatoria. Jednak byla složena kauce závratných 500 000 protektorátních korun, za druhé se ze Šámala stejně nic nepodařilo vytlouct a zjevně mu moc času nezbývalo. Lékař konstatoval, že ledvinová choroba byla zanedbaná do té míry, že je stav pacienta beznadějný. Další návštěva byla povolena 22. ledna 1941, smrt nastala 9. března.
Msta na třech generacích
V září vystřídal na Hradě protektora Konstantina von Neuratha bývalý šéf Interpolu, šedá eminence SS Reinhard Heydrich. Po atentátu z května 1942 následovala vlna represí, heydrichiáda. K jejím obětem patřil i jedenačtyřicetiletý exkancléřův syn Jaromír Šámal. Jak připomíná pamětní deska na Kobyliské střelnici, profesora entomologie Vysoké školy zemědělské a lesnického inženýrství ČVUT tam zastřelili v pátek 5. června. V osmičlenné skupině popravené v půl sedmé večer nechyběl ani bratr dlouholetého pražského primátora Karla Baxy, protihráče TGM z hilsneriády, rektor Masarykovy univerzity Bohumil Baxa.
Manželka profesora Šámala, který se na politické činnosti svého otce nepodílel, skončila v Osvětimi a vnoučata prominentního Benešova spolupracovníka, desetiletý chlapec a pětileté děvče, gestapo odňalo babičce. Protáhlo je koncentračními tábory na území Polska, teprve poté byla vybrána k převýchově v německých rodinách. Naštěstí válku přežila, podařilo se je dohledat a vrátila se do Prahy.
