↗

Otcem strategie zaměřující se na financování fosilního průmyslu je americký novinář a ekologický aktivista Bill McKibben. Foto Radek Lavička

„Peníze jsou kyslík, kterým se živí požáry klimatické krize,” říká nestor amerického klimatického hnutí a jeden ze zakladatelů organizace 350.org Bill McKibben. V České republice jsme dlouho roli bank, pojišťoven či investičních fondů, jež patří k hlavním viníkům klimatické krize, přehlíželi. Přišel čas to změnit.

Jejich role je přitom poměrně jasná. Žádný průmyslový projekt se neobejde bez úvěrů, díky kterým si mohou korporace dovolit investovat miliardy do stavby nových bloků elektráren nebo rozšíření těžby fosilních paliv. Banky také pomáhají s úpisem akcií fosilních firem, vydávání dluhopisů, spravují cenné papíry nebo zprostředkovávají prodeje elektráren.

Stejně tak by se žádný uhelný nebo plynový projekt neobešel bez podpory ze strany pojišťoven, které jim poskytují krytí v případě havárie. Například když před dvěma lety hořelo v uhelné elektrárně Chvaletice, tak pojišťovny musely vyplatit škodu přesahující desítky milionů korun. Zborcení rypadla na lomu Vršany ve stejném roce stálo bezmála osmdesát milionů korun.

S takovým rizikem se bez kvalitního pojištění obejít nelze. Banky a pojišťovny tak svými penězi promazávají kolečka, na kterých se otáčí celý fosilní byznys. Právě proto po celém světě již roky klimatické hnutí usiluje o to, aby finanční instituce s podporou fosilních paliv přestaly. A je to mise částečně úspěšná.

Podle poslední hodnotící zprávy celosvětové kampaně Insure our Future za poslední čtyři roky omezilo či ukončilo pojišťování uhelných firem třiadvacet společností reprezentujících třináct procent trhu s primárním pojištěním a osmačtyřicet procent trhu se zajištěním. I mnohé banky se rozhodly, že s podporou uhlí i jiných fosilních paliv skončí.

Neděje se to však dostatečně rychle. Od roku 2016 pětatřicet velkých bank investovalo do fosilního byznysu 2,7 bilionů dolarů. Navíc banky, ale i pojišťovny často přijímají — nedostatečně silné — politiky týkající se uhlí, často však ignorují plyn, kterým se uhelné společnosti snaží zachránit své miliardové zisky. Jinými slovy, jen na vůli bank a pojišťoven se spolehnout nedá.

Právě proto, jak pomalu jsou soukromé finanční instituce ochotné přistupovat ke klimatickým závazkům, bychom se neměli zastavit jen u vytváření tlaku přímo na ně. Finanční sektor je nutné regulovat, jako se o to například nedostatečně razantně pokouší Evropská unie skrze novou zelenou taxonomii.

Zkrátka je potřeba přenastavit pravidla hry tak, aby soukromé banky a pojišťovny nemohly svými penězi nadále živit klimatickou krizi a aby veřejné peníze nekončily v rukou fosilních korporací. Stejně tak je potřebné vytvořit podmínky pro rozvoj etických a bezúročných bank ve veřejném, komunitním či družstevním vlastnictví, ale i nadací či družstevních záložen. Jejich primárním cílem totiž není maximalizovat zisk i za cenu ničení životního prostředí, jako je tomu u soukromých společností, ale naopak služba veřejnosti a komunitám.

Právě tématu finančního kapitálu a jeho roli v klimatické krizi se budeme věnovat v rámci kampaně, kterou brzy zahájíme v rámci platformou Re-set, ale i s dalšími organizacemi aktivními v klimatickém hnutí. Přijďte se dozvědět vše podstatné už dnes večer od 19:00, pořádáme totiž online webinář s názvem Špinavé peníze: Jak finanční sektor pohání klimatickou krizi a co s tím můžeme dělat.