Olga Jelínková: Hudba je moje druhá kůže

Neumím si představit, že by se s Olgou Jelínkovou někdo někdy nudil. Její bezprostřednost a spontánnost je nakažlivá. S vtipem, humorem a optimistickým nadhledem vypráví o svých začátcích, současných trampotách s cestováním do zahraničního angažmá, o své rodině, o rolích a hudbě. Vyprávěním se zcela přirozeně prolíná osvobozující smích, a to i když vzpomíná na situace, které by jiní za humorné nepokládali. Její cesta k velkým rolím a na zahraniční operní scény nebyla snadná. Stála ji hodně úsilí, dost dlouho čekala, začínala se i bát, jestli jí snad neujíždí vlak. Ale opak se ukázal pravdou. „Nikdy jsem neměla nic hned,“ jen se zasměje.

Jejímu koloraturnímu sopránu už řadu let tleskají především diváci zahraničních scén – jako Xenie z Dvořákova Dimitrije se představila v roce 2016 v americkém Bostonu, od sezóny 2018/19 byla sólistkou souboru opery Saarländisches Staatstheater v německém Saarbrückenu, ještě před nástupem do angažmá debutovala v Nationaltheater v Mannheimu a od letošní sezóny je sólistkou opery v Lipsku. V roce 2019 debutovala v Komische Oper Berlin, v září téhož roku otevřela sezonu vídeňské Volksoper. Do pražského Národního divadla a Státní opery se vrací jako vzácný host, ale Praha stále zůstává jejím domovem – má tu rodinu, manžela a dceru, odtud odjížděla v dobách necovidových do zahraničního angažmá. Posledních pět měsíců studovala nové role, které ji v Lipsku čekají, v rodinném kruhu v Praze. Do Lipska odjela před několika dny. “Povláváme všichni jako ve volném prostoru, bez termínů, bez jasné perspektivy,“ uvažuje. „Beru to tak, že si alespoň sami sebe užijeme. Když jsem delší dobu pryč, dcera už škemrá ´kdy přijedeš? ´ Teď jsem tu tedy byla a zpívala doma. Dcera mi k tomu vyhrávala na příčnou flétnu a na klavír, manžel zpovzdálí poslouchal a psal. Hudba je s námi a my všichni spolu,“ zasměje se.

Kdy jste si řekla, že se budete věnovat opernímu zpěvu? Formovala vás rodina?
Nejsem přímo z muzikantské rodiny, ale můžu říci, že jsem z rodiny komediantské. Mezi našimi příbuznými jsou bratři Tesaříkové z Yo-yo bandu, herecké akrobatické duo Bratři v tričku, strýc byl loutkoherec v libereckém Naivním divadle, jeho druhá žena je také herečka. Píše, skládá a šije si celé pohádky, napsala pohádkovou knížku. Hraje a zpívá své pohádky sama pro děti, občas za pomoci svých dvou synů – Václava z Bratrů v tričku a Josefa, loutkoherce z plzeňského divadla Alfa. Takže uměleckou tradici v rodině máme. A všichni, až na mého dědečka generála, měli hudební sluch a na něco hráli. Dědeček generál sice zpíval rád, ale hudební sluch neměl vůbec. Já jsem na přání svého dědečka z tátovy strany hrála od šesti let na housle, pak na klavír. Hra na housle mi šla docela dobře až do takových sedmnácti, osmnácti let. Možná bych ji šla studovat, kdybych ovšem v té době nedostala najednou z nástroje fatální trému. V jejím důsledku jsem takřka nebyla schopná housle ovládat. V orchestru mi to šlo, ale ve chvíli, kdy jsem si stoupla před diváky sama, byla sebejistota pryč.

Když jste zpívala, trému jste neměla?
Ne. To je něco jiného. Hudební nástroj byl mimo moje tělo, stal se pro mě předmětem, který má vlastní život. A já už ho nedokázala ovládat. To neplatilo pro můj vlastní hlas, který je součástí mě samotné. Ten jsem ovládat mohla. Tedy – samozřejmě, že jsem ho také dlouho neovládala! Ale byl a je mojí součástí.

A není pro pěvce právě tohle nejtěžší? Poslouchat vlastní hru na hudební nástroj je možné s odstupem, ale zpěv vychází přímo z našeho těla, nemůžeme tedy mít odstup…
Nad tím jsem dlouho vůbec neuvažovala, ale vzpomínám na pocity bezradnosti, když jsem ze začátku nebyla schopna vůbec rozpoznat, jestli zpívám dobře, nebo ne. Bez vedení a kontroly pedagoga to opravdu není možné.

Jako houslistka musíte mít perfektní sluch. Pomáhala vám zkušenost z hry na housle při zpěvu například?
Když se přiznám, že jsem hrála na housle, většinou pak lidé říkají: Je poznat, že jsi byla houslistka. Musím říci, že se obvykle všichni shodují, že zpívám intonačně čistě a s rytmem nemám problémy. Když se třeba s orchestrem ztratíme, dokážu se docela dobře a rychle najít. Sluch mám z houslí zřejmě opravdu vycvičený.

Kdy jste se studiem zpěvu začala? Až když jste propadla “houslové” trémě?
Když mi bylo 14 let, odvezli mě rodiče na teplickou konzervatoř na přijímačky. Ale to se ještě nepovedlo – naštěstí! Bylo to moc brzy. Tak jsem šla na gympl a zkusila to na podruhé v Praze, a to už to vyšlo.

Poprvé jste na sebe upozornila na Mezinárodní pěvecké soutěži v Karlových Varech, kam jste se pak ještě několikrát vrátila. V těch návratech byla čestná uznání, v listopadu 2011 vítězství a v roce 2013 druhé místo v písňovém oboru – poté, co jste zvítězila i v jiných tuzemských pěveckých soutěžích. Máte za sebou i úspěchy v zahraničních soutěžích. Kterého úspěchu si nejvíce ceníte?
Karlovarské soutěže jsem se účastnila celkem čtyřikrát. Dostala jsem čestné uznání, pak jsem si řekla, že už tam nikdy nevlezu, ale přece jen jsem tam vlezla. Byla jsem dvakrát na soutěži v Itálii, v Padově a Lucce, odkud jsem si také odnesla čestný diplom.

Jak byste charakterizovala svoji kariéru? Zprvu jste zpívala na tuzemských scénách a najednou jste se ocitla za hranicemi, čerstvě jste v novém angažmá v Lipsku. Najednou to vypadá na strmou kariéru. Ale snadné to jistě nebylo.
To určitě ne, postupovala jsem pomalu a vlastně po malých krůčcích. Mně vždycky dlouho trvá a trvalo, než se mi něco podaří. Když mi moje paní profesorka říkala, že dobré to bude po třicítce, způsobovala mi infarktové stavy! Říkala jsem si, co asi tak mám do té doby dělat! Ale měla pravdu. Stálo mě to hodně práce, hodně nedobrých zážitků, hodně odříkání, leckdy jsem byla na hraně, ale pořád jsem si říkala, že to má smysl.

Nedobré zážitky? Odmítání? Nebo vám nesedly role, inscenace?
Kdyby ty role bývaly alespoň byly! Opravdu jsem měla dlouhé období, kdy jsem sledovala své kolegy, kteří příležitosti dostávali. Já jsem pořád čekala. Přišlo mi, že všichni mají šance a já pořád nic. Ale když to vidím zpětně – bylo to dobře a mělo to smysl. Všechno má svůj smysl, který nemusíme pochopit hned, ale uvědomíme si ho až později. Já jsem si potřebovala odžít nějaké věci, potřebovala jsem být se svojí dcerkou. Měly jsme to ze začátku těžké, ale dokázaly jsme to. A pak se to najednou v jeden okamžik obrátilo.

Když má někdo všechno hned a rychle, úspěchu si neváží, bere jej jako samozřejmost a může o něj rychle přijít.
S tím souhlasím. Není dobré usínat na vavřínech. Uvědomuji si, co úsilí to stojí. Velice často se potkávám s tím, že o svoji práci a o její smysl musím v něčích očích pořád bojovat.

I v současné době?
Předzpívání a konkurzy jsou pěvcovým denním chlebem, téhle lahůdce se nevyhneme po celou kariéru.

Teď zpíváte role, o nichž sní snad každá sopranistka – především Verdiho Violettu Valéry.
Jsem za to hrozně vděčná. V Lipsku mě teď čeká znovu Violetta, Adina v Nápoji lásky, Mozartova Královna noci a nově Lucia z Lammermooru – na tu se těším strašně, strašně moc! Zpívám vedle skvělých kolegů pod úžasným vedením, to všechno je nesmírně inspirující a pořád mě to posouvá dál. Když je člověk pozorný, může tak získat spoustu nových zkušeností.

Vypadá to, že pro vaši zahraniční kariéru je zásadní Královna noci, i když ji samozřejmě zpíváte také v Národním divadle. Debutovala jste s ní v Berlíně, ve vídeňské Volksoper, zpívala jste ji na řadě dalších scén. Jaký k ní máme vztah a v čem je vám blízká?
To je strašně ošemetná otázka! Královna noci má také vývoj… Je to role, která mi začala jít zcela nevědomě a sama od sebe. Zkrátka se v hlase otevřela nějaká zvuková dimenze, o které jsem moc nepřemýšlela. Zkrátka tam ty tóny byly! Ale teď jsem o tom všem musela začít přemýšlet ze zdravotních důvodů. Měla jsem úraz krční páteře, který mi dosti zkomplikoval život. Tělo přestalo být uvolněné, přitom při zpěvu musí být člověk úplně uvolněný. Když se vám něco zablokuje, je to špatně. Po úrazu mé přirozené uvolnění těla zmizelo, musím se vědomě uvolňovat, pečlivě na to dbát a myslet.

Na Králově noci mě fascinuje jedna věc – lidé, kteří operu vůbec neposlouchají a nic neznají, znají árii Královny noci. Taky se s tím setkáváte?
Určitě. Hodně se používá v reklamách a lidé si tak tu melodii nechtě zafixují, Forman ji použil ve slavném Amadeovi (o tón níž!), na internetu koluje i hit s papouškem, který ji zpívá… Dokonce jsem začátek árie naučila zpívat i kosa u našich na zahradě!

Účinkujete v řadě inscenací Kouzelné flétny, ve vídeňské Volksoper jste s ní v roce 2019 zahajovala dokonce sezónu.
Ve Volksoper ve Vídni jsem zaskakovala v ryze klasické inscenaci Kouzelné flétny a na to moc ráda vzpomínám. To byl velký zážitek – dirigoval Alfred Eschwé a spolupráce s ním byla úžasná. Semlelo se to tehdy všechno strašně rychle, během jednoho měsíce! Byl to takový “rychlozážitek”, ale báječný. A různé inscenace tohoto titulu – každá měla vždycky něco do sebe. Mám například moc ráda současnou inscenaci Kouzelné flétny v pražském Národním divadle. A docela speciální a s ničím jiným nesrovnatelná je inscenace Suzanne Andrade a Barrieho Kosky v Komische oper v Berlíně – tam člověk levituje 7 metrů nad jevištěm přikurtovaný ke stěně v molitanovém kokonu a smí hýbat vlastně jen obličejovými svaly!

Vy máte na ty krkolomné režie štěstí! Jako Olympie jste v Divadle J. K. Tyla v Plzni také zpívala koloratury zavěšená několik metrů nad jevištěm!
No to bylo taky prima! Hlavně těch 20 minut předtím ve štronzu v plexisklové „výloze“…

Jak se vyrovnáváte s takovými řekněme “pěvecky nevstřícnými” režijními nápady?
Většinou musí proběhnout určitá diskuse. Jde o naši bezpečnost a zdraví a pokud zpěvák řekne režisérovi “Tohle dělat nebudu”, musí se to udělat jinak. Ale naštěstí jsem já sama v tomhle dobrodružná a výšky mi nevadí. Ale mám nepříjemný zážitek z jedné inscenace Fausta a Markétky. Mám trochu klaustrofobii. Ne moc, ale vadí mi výtahy, tunely, dostávám pak bušení srdce. A tady najednou přišel mladý režisér s tím, aniž nám dopředu cokoliv řekl, že si vlezeme do krabice metr krát metr a půl a Mefisto s námi bude točit a posílat si nás po jevišti. To všechno čtvrt hodiny! Řekla jsem: “Ne, to neudělám”. On se na mě nevěřícně a autoritativně podíval a řekl jen: “Cože?” Naneštěstí jsem měla alternantku, která nad pobytem v bedně a točení po jevišti jásala a všechno nadšeně odkývala. Nechtěla jsem být za nějakou primadonu, a tak jsem to nakonec, ač nerada, udělala. Ale byl to velmi nepříjemný zážitek a nebylo mi po tom nikdy dobře.

Můžete odmítnou akci, aniž by to nepříznivě ovlivnilo vaše účinkování v dané inscenaci?
Je nezbytné mít dobře ohlídanou smlouvu, to je důležité především. Smlouva určuje mantinely a hranice. V zahraničních divadlech veškeré tyto věci fungují prostřednictvím agentů, a ti by měli ohlídat všechny detaily. Pak by se nemělo stát, že by po vás někdo vyžadoval něco, co se vám bytostně příčí a udělat to nechcete. A pokud je vyžadováno v inscenaci něco extrémního, například nahota, musí být vše řečeno a vyjasněno předem.

Jak se srovnáváte s inscenacemi, ve kterých se necítíte dobře, s jejichž režií se neztotožňujete?
Naštěstí jich nebylo moc, to je další z mých štěstí. Ale když už na to dojde, dělám to, co dělat mám, a říkám si, že ty dvě hodiny na jevišti zkrátka přežiju. Pomáhá mi hudba sama. Vědomí, že za to my zpěváci nemůžeme. V takových případech zpívám a snažím se předat posluchačům krásu hudby, na to ostatní nemyslím. Říkám si – když se to nelíbí na pohled, tak zavřete oči a poslouchejte…

Jste také interpretkou písní. Není škoda, že u nás písňové recitály slýcháme zřídka?
Písňový repertoár je krásná věc a ráda bych se mu věnovala podstatně více. Písně jsou skutečná veledíla! V Čechách těch šancí opravdu není tolik a je to škoda. Ale v Německu je písňový repertoár naprosto běžný. Je tam jinak vybudované historické povědomí o písni, tedy i zcela jiný vztah publika k ní. Myslím si však, že i u nás se situace postupně zlepšuje. Interpretace písně není vůbec jednoduchá. Měla jsem šanci spolupracovat s německou pianistkou, specialistkou na písně, a to byla nádherná práce. Do té doby jsem nic takového nezažila. Pracovaly jsme spolu na každé frázi, každé slabice.

Jakému písňovému repertoáru dáváte přednost? Zpíváte i díla současných autorů, někteří z nich vám své písně přímo dedikovali.
Samozřejmě vás potěší, když vám někdo věnuje písně, mám z toho velkou radost. Jana Jiráska jsem třeba ke složení cyklu Voice on Canvas přímo ponoukla, líbila se mi jeho melodie, kterou použil ve filmu Jaroslava Brabce PF 77 a Aplaus, do něhož jsem nazpívala hlas hlavní hrdinky a zahrála si v něm zároveň epizodní roličku. Osobně preferuji melodickou hudbu i u té současné tak zvané “vážné”. Nemám ráda, když musím jako posluchač i interpret dlouze hledat souvislost a přemýšlet, co tím chtěl skladatel vyjádřit… Naštěstí se ale najde řada současných skladatelů, kteří tvoří opravdu krásnou hudbu. Třeba zrovna můj mladý kolega ze Saarbrückenu, Nathan Blair, jehož písňový cyklus sepsaný v první covidové vlně jsem také nazpívala.

Který hudební sloh je vám nejbližší? Nebo máte ráda spíše konkrétní autory?
V podstatě mohu říci, že mám ráda hudbu od baroka až po modernu, spíše bych hovořila o konkrétních autorech než o slohu. Mám ráda kromě Mozarta, Voříška, Myslivečka i Šostakoviče, Brittena, Rachmaninova, Prokofjeva, Poulenca, Berlioze, zbožňuji Mahlera. Ale také Bacha, Vivaldiho, anglické autory… V každém hudebním stylu se dá najít spousta krásy.

Také jste účinkovala v několika operetních inscenacích. Řekla bych, že její odlehčující styl vašemu temperamentu také sedí.
Mám ji ráda, bavila mě! Operetu jsem zpívala, když jsem byla v angažmá v Olomouci, Eurydiku z Offenbachova Orfea v podsvětí v Brně i v Plzni. V Lipsku se opereta nestuduje, respektive tam existuje speciální ansámbl, tzv. MuKo, který se věnuje operetě a muzikálu. V Saarbrückenu mě opereta minula. Nebyla jsem na tom ještě jazykově tak dobře, abych ze sebe mohla chrlit německy prózu, a ještě s dialekty, které se v operetě hojně používají.

Kterou roli byste si přála zpívat, a ještě na ni nedošlo?
Straussovu Zerbinettu z Ariadny na Naxu! To si přeji standardně už od školy! Další rolí, po které jsem moc toužila, byla Lucia z Lammermooru. A tu už jsem si splnila.

Mluvíme o tom, co bylo a snad bude. Ale jak řešíte to, co je? Jak přejíždíte mezi Čechami a Německem?
Je to zvláštní období, už aby to bylo pro všechny znovu normální. V Německu jsem uvízla, jen jsem tam nastoupila. Měsíc a půl! Domácnost, která na to nebyla připravená, jsem řídila z Německa z malé garsonky. Pak jsem se mohla vrátit domů, protože nás stejně nečekalo žádné představení, nic, divadlo se po chvíli zkoušení do šuplíku zavřelo úplně. A teď jsem v Praze už pět měsíců. Nebýt Gildy ve Státní opeře, nebyla bych tu, měla bych závazky v Německu a musela bych zůstat tam. Sama v Německu, rodina v Praze – to si neumím, po pravdě řečeno, představit. Teď jsem v Německu zpět a jak dlouho tam zůstanu, to se uvidí.

Jak se vám daří skloubit rodinu a práci?
Musíme být vzájemně tolerantní. Pokud chceme fungovat, musí manžel počítat s tím, co obnáší moje profese – poletování mezi divadly, dcera musí být připravena na to, že matka zkrátka není někdy přítomna, i když loni na podzim to bylo kvůli koronaviru nechtěně… Trošku se s tím občas pereme, teskníme, ale vždycky to zvládneme.

Máte před sebou vůbec termín, s nímž se dá počítat na pevno?
Bohužel ne. Všechno se posouvá, přesouvá, přeplánovává. V květnu jsme měli začít studovat v Lipsku Wagnerovy Víly, ale i tento termín se posunul. A šance na vystoupení před lidmi v současné době je v nedohlednu.

Naše počínání už nezávisí výlučně na nás samých. Neztrácí pak člověk, a umělec zvlášť, motivaci pro své vlastní počínání?
Snadné to není. Já také potřebuji mít pořád nějaké zaměstnání, nějakou práci, nerada zůstávám – obrazně řečeno – stát na místě. Čím víc práce, čím víc stresů, tím líp. Jen tak si připadám k něčemu platná. A teď je to docela jinak. Jen čekám. A vůbec mi to nesvědčí. Nemít práci, nemít výhledy a dělat tak zvaně do šuplíku, to je pro mě něco strašného.

Jak se připravujete na role, které mají přijít? Lucia z Lammermooru, Adina v Nápoji lásky, zmiňované Víly…
Nejblíže mám snad Adinu, studuji ji doma, hodně mi pomáhají termíny korepetic, které si domlouvám. Zpívat jen do zdi je bezútěšné.

Co pro vás znamená hudba?
Hudba je jako moje druhá kůže. Bez ní se nedokážu obejít. Ale k hudbě patří i ticho. A ticho mám strašně ráda. Když jsem doma sama, ticho je můj společník. Poslouchám zvuky domu, okolí, zpěv ptáků, to je moje relaxace.