Jiří Leschtina: Když nás mrtví probouzejí k životu

„Jsme přesvědčeni, že společné sdílení smutku a vzpomínek umožní naší společnosti lépe a důstojněji vykročit do budoucnosti, která nás po skončení pandemie čeká,“ píší autoři dopisu.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Odpovědnost v době pandemie

Vlastně nejde o nic mimořádného, ale o zcela přirozenou výzvu k úctě a lidskému souznění se zemřelými i těmi našimi spoluobčany, kteří kvůli pandemii ztratili své blízké. Kde už jinde by měla proběhnout celonárodní panychida za mrtvé než v zemi, která v počtu obětí covidu setrvale patří k nejpostiženějším na světě?

Podobná tryzna proběhla například ve Švýcarsku, kde celá země na minutu ztichla a po čtvrthodinu vyzváněly kostelní zvony. Společně uctili své mrtvé v Německu a tamní spolkový prezident dokonce přijal i některé pozůstalé. Nebo ve Velké Británii, kde v BBC pietně četli jména zesnulých na covid.

Ztichlá země a zvony

Čtěte také

Lída Rakušanová: Otrávené květy koronaviru

U nás stále máme k již více než 22 tisícům zemřelých, které zkosila pandemie, podivně bezradný přístup. Toto vymírání jako by bylo jakýmsi odtažitým spektáklem anonymních čísel a statistik, které jsou navíc zpochybňovány, donekonečna přetřásány v ponuré hře na to jestli „bez“, nebo „s“ covidem.

Prezident i premiér, kteří by měli být příkladnými hlasateli společného sdílení smutku, i v tomto směru žalostně selhávají. Ministerský předseda dokonce neváhal zneužít památku obětí, když obvinil opozici, že si libuje v počtu mrtvých a využívá je k oslabení vlády.

Podobně odpudivě šermoval se zemřelými prezident, který nařkl ministra zdravotnictví, že nese zodpovědnost za zbytečná úmrtí, když je ostražitý k ruské vakcíně, postrádající unijní razítko.

Čtěte také

Petr Šabata: Česko 2020 – země úžasných lidí

Kde a jak se ale ve společnosti vytrácí smysl pro sdílení společného údělu a jedinečnost každého lidského života? Jako bychom teprve nyní sklízeli nejtrpčí plody minulé totality, která v dospělých i jejich dětech potlačovala smysl pro občanství, společenství, přirozenou solidaritu, lidská pouta. A neúprosně směřovala ke společnosti atomizovaných, izolovaných jedinců.

To všechno, kdesi zasuté, se teď probouzí v této strastiplné době, kdy smrt se stala bezprostřední součástí našeho života v míře, jakou nezažily generace od konce války. Kdy žijeme v každodenním ohrožení, že můžeme přijít o své blízké, a to rychle, bez varování, bez rozloučení.

Všudypřítomnost smrti snadno otupuje lidskou citlivost a svádí nás, abychom odsouvali osobní příběhy utrpení a neštěstí a ukrývali je do neživotných statistik.

Jiří Leschtina|foto:Radko Kubičko,Český rozhlas

Máme ale nejvyšší čas vybabrat se z této letargie. Vykročením z otupělosti může být i vyslyšení výzvy tří aktivistů k celonárodní tryzně za mrtvé. Ztichlá země a zvony mohou šířit nejen poselství solidarity a úcty k zemřelým. Ale také hlásat odvahu a vůli žít, překonat temnou dobu, kdy se zdá, že všechno je ztraceno a nic nemá smysl.

Autor je publicista