Trendy
Výměna manželek 2024 válka na Ukrajině Survivor 2024 Survivor 2024 - aktuálně

Extra Host Lucie Zedníčková: Na DAMU mi říkali pravdař. Nesnáším, když jsou lidi zlí, zákeřní a falešní

Herečku a moderátorku Lucii Zedníčkovou každý zná především jako adoptivní dceru slavného baviče Pavla Zedníčka a také jako exmanželku producenta Vítka Pokorného, se kterým má dvě děti. Již jako pětiletá poprvé vystupovala v Československé televizi v pořadech pro děti u Štěpánky Haničincové, v deseti letech pak zazářila jako dětská hvězda ve filmu Lásky mezi kapkami deště. Dnes hraje v divadle a bojuje za čestnost a spravedlnost.

Lucii Zedníčkovou (52) v osmi letech adoptoval herec Pavel Zedníček, kterého bere jako svého otce dodnes. Po maturitě na gymnáziu proto byla jasná volba pražská DAMU. Po jejím ukončení nastoupila do Realistického divadla, také byla členkou Činoherního klubu a vystupovala i s divadelní společností Háta. Je velmi dobře jazykově vybavená, takže často točila i pro zahraniční produkce. Se svým bývalým manželem Vítem Pokorným má kromě pěkného vztahu i dvě děti, dceru Amelii a syna Mikuláše. O svém životě i touze po spravedlivém světě si popovídala v pořadu Extra Host s moderátorkou Evou Decastelo

Lucie ty jsi hodně netypická, jako ženská tím, že se nerada líčíš.

Ano. To už se to takhle profláklo, jo?

No.

Jo, to je pravda. Protože já, když se na sebe podívám nalíčená, tak se sobě nelíbím. Já mám prostě zvláštní pocit, že i když jsem strašně málo namalovaná, tak mám prostě pocit, že jsem zmalovaná. Jestli mám tak výrazný oči, velkou pusu.

Máš.

Já prostě, když tu svou velkou pusu namaluju na červeno, tak prostě jde pusa, pak dlouho nic a pak teprve jdu já. Takže já mám všechno, jako pocit, že je strašně přehnaný, strašně moc. Tudíž já se do civilu vůbec nemaluju. A když se maluju do divadla, když už jako musím, tak se vlastně namaluju pro mě extrémně, pro jiné je to takové to běžné denní líčení.

Přitom v divadle by to mělo být jako pořádně.

Ano, ale samozřejmě, taky jsem zažila divadla, teď se maluju sama na ty představení. Teda teď ne, teď žádný nejsou, že jo. Ale zažila jsem i divadla, kde byly normálně maskérny, kde nás líčili a tam teda mě nalíčili, jako. Ale já jsem hrála, v Brně to bylo, tam jsem hrála v jedné inscenaci, kterou režírovala Hanka Burešová a ono se jí tak přezdívá, takovej divadelní Tim Burton. To znamená, že ona má strašně výpravný inscenace, takový fakt jako krásný. Krásný kostýmy, ona na to si jako hrozně potrpí a k tomu i samozřejmě odpovídající líčení. Takže tam nás líčili, protože to bychom sami nezvládli. Tak tam jsem byla fakt jako ultra zmalovaná.

Chodila si třeba tak potom domů?

Takhle Evo, takhle ne, ale pamatuju si, že když jsme měli generálky. Měla jsem takovou obrovitánskou paruku. Během generálky jsme měli dvě hodiny volno a já jsem akutně potřebovala jet na nákup. Takže jsem se převlíkla do civilu a s tou modrou parukou, já jsem vypadala jako Marge Simpsonová, taková jako paruka, taková fakt velká modrá paruka. A s touto velkou, modrou parukou, jsem nasedla do auta a jela jsem tam do místního nákupáku, kde jsem prostě v tom supermarketu chodila s tím vozíkem s tou giga parukou, a myslím, že jsem zůstala i namalovaná, protože tam jsme měli nabílený obličeje a k tomu prostě fakt jako velký malování. Takže to jsem jako udělala, tohle. A vůbec mi to nepřišlo blbý.

Tak takhle přijde ti něco v životě blbý?

Přijde mi spousta věcí blbejch. Přijde mi blbý, když lidi lžou, když jsou lidi zlí, když jsou falešní, zákeřní. Tohle všechno mi přijde blbý.

My ti v divadle říkáme andělská, spravedlivá Lucie.

Fakt?

Protože vždycky, když je nějakej problém, tak my jsme takový, jako všichni diplomati a Lucie jde a rozčísne to.

Mně říkali pravdař, na DAMU myslím. Možná i dřív. No, protože já to nesnáším, já nesnáším prostě… A možná proto, když jsem byla malá, tak jsem se kamarádila víc s klukama než s holkama, protože kluci mi přijdou takový přímočařejší. Když mají kluci problém, tak se servou. Myslím v tom věku deseti, jedenácti. Tak se prostě servou, holky intrikujou. Holky jsou takový víc potvůrky zákeřný, jo a to je to, co já odmalička jsem neměla ráda a vlastně jsem si s těma klukama rozuměla daleko líp než s holkama a to mi asi zůstalo. Ne, že bych si teď rozuměla s holkama míň, ale prostě nesnáším tu zákeřnost. Nesnáším to, že se spolu dvě kolegyně baví a pak ta jedna odejde a ta druhá ji prostě pomluví. A děje se to, že jo?

Ano.

A jsou takový ženský a já to nemám ráda. Takže tohle to, když prostě je nějaký problém a teď se to tutlá a nikdo to nechce říct a já si říkám: Proč to neříct? Protože jako ten problém se může vyřešit jenom, když se to prostě, tak jako naservíruje a je jasno a pak se to rozčísne a je hotovo, že jo.

Už se někdy stalo, že tě kolegové nebo přátelé prosí o pomoc? Vlastně s tou pravdou? Pojď, tady máme problém, pojď nám ho rozčísnout. Nebo: Měla bych to říct? Neměla bych to říct?

No takhle úplně, vidíš? Takhle úplně konkrétně ne, ale teď si zpětně vybavuju, že mi kolikrát, jako někdo odvypráví, nějakej problém a pak mě nenápadně někam s sebou přivede, víš? No, ale já sama jsem prostě vždycky byla pro, aby se věci řešily, aby se řešily a aby prostě se… Protože pak se z komára udělá velkej velbloud a možná si to ten problém ani nezaslouží. A hlavně, nejhorší jsou domněnky. Nejhorší je, když se člověk domnívá. On si myslí, že tohle to a on by určitě a on to myslí takhle a přitom jako a to. No tak, když to nevím, tak se se zeptám. Jak to myslíš? Řekl jsi tohle, zní to hrozně, tak mi to vysvětli. Je to jednoduchý a je to prostě hned vyřešený. Nejjednodušší cesta si myslím, že je ta nejlepší, no.

A když jsme u té jednoduché cesty. Ty ses teď v rámci covidu vrhla zpátky k zemi. Jsi tak trochu Mičurin. Teď teda v zimě ne, ale na jaře jsi byla hodně, taková matka pěstitelka.

No protože co máš dělat, že jo? Nacházíš si uměle činnosti, aby ses neobklíčila a nespáchala sebevraždu nudou jako, jo. Nebo tím nic neděláním. Teď samozřejmě zas ta situace u mě je trošku jiná, ale… Takhle odmalinka mě prostě fascinuje, že něco zasadíš, je to takhle malinký a vyroste z toho prostě gigantická rostlina. A tak mě to baví, jako prostě si sázet a pěstovat ty rajčata odtrhávat si tam ty lístky a hrabat se hlavně v hlíně, mně ta hlína hrozně hezky voní. Miluju vůni hlíny, vůni posekaný trávy, to je prostě, úplně… Proto jsme taky odstěhovaný za Prahou. Je to teda oběť, jako, že se dojíždí, že jo, když děti chodí do školy, tak já tu Amálku ráno prostě přibližuju, alespoň na to metro. Tak jsem trošku taxikář, ale zas to mám vykoupený tím, že mám velkou zahradu a tam jako prostě, když můžu tu trávu sekat a můžu se tam válet na tý trávě, tak je to takovej pocit prostě svobody. A teď jsem dostala od syna k narozeninám…

Ano?

Evo, můj splněnej sen. Dostala jsem hvězdářskej dalekohled, jo. A já se těším. Zatím teď pozorujeme jenom měsíc, ale já se těším, až bude léto a já budu moci na tý zahradě v létě sedět a prostě koukat a pozorovat a tam si přibližovat ty hvězdy. Ještě potřebuju mapu hvězdný oblohy, teď sháním, ale takovou tu, ne, že obraz na zeď, ale abych to mohla alespoň srolovat a psát si do toho a orientovat se a tak si to prostě. Na to se hrozně těším. To budu dělat v létě.

Když jsem u té hvězdné oblohy. Ty jsi jednou o svém partnerovi o Mirkovi řekla, že je tvůj strážný anděl. Proč?

No, protože on… Teď jsme na to přišly díky mé kamarádce psychoterapeutce Šárce, která se tímhle tím taky zabývá a má takovou intuici silnou a Míra má taky hrozně silnou intuici a on mě vlastně zachraňuje. Teď jsme se o tom nedávno bavili. Že to, co jeho vytáčí, tak mně přijde jako úplná blbina a dokážu ho jako uklidnit nebo tak nějak prostě to. A naopak. Takže já, když mám nějaký problém nebo jsem z něčeho prostě zoufalá. Tak vlastně on tou svojí, jako tím svým klidem a nějakým prostě jako svým přístupem, jako… Já jsem vedle něj hrozně v klidu. Což se mi už dlouho jako nestalo, že mám vlastně pocit, že je nějaký pevný bod, o který já se můžu opřít a když je nějakej problém tak on to za mě vyřeší nebo mi s tím minimálně pomůže. A to je pro mě, jako hrozně, po dlouhý době příjemný pocit.

Co je u tebe u chlapa v partnerství nejdůležitější?

No, to je otázka. Neumím na to odpovědět asi konkrétně, ale řeknu ti to jinak. Musí ty kolečka do sebe prostě zapadnout. A když ti nezapadne, tak se můžeš na hlavu postavit. A to je prostě jako hodinovej strojek. Buď to to zapadne a pak to tiká, anebo to nezapadne, pak, i kdyby ses udřela a takhle to točila, tak to nikdy prostě tikat nebude.

A máš dvě milé, hodné a talentované děti s Vítkem Pokorným, se kterým máte dodnes hezké vztahy.

Máme no.

Jak se to povede?

Taky se na tom musí pracovat samozřejmě, taky to nebylo jako celou dobu, jako, že bychom. Proč bychom se pak jako rozváděli, že jo, kdybychom spolu měli furt jako… Ne, ne, ne já si myslím, že v rámci možností toho, jak to máme, tak jsme prostě dva rozumní lidi, normální. Máme spolu dvě děti, a tudíž máme na ně oba dva, prostě chceme na ně mít oba dva vliv a dobrej vliv, co nejlepší a tím pádem spolu vycházíme. Vycházíme si vstříc. Dokážeme se, takhle, dokážeme se na všem nějakým způsobem dohodnout. Ale samozřejmě, že jsou některý věci tabu, některý věci mně se nelíbí, ale nemám právo do toho Vítkovi mluvit. A on naopak. Prostě respektujeme jeden druhého. Myslím, že je to jenom o domluvě a o respektu. Tak pak to tak nějak funguje.

Dcera Amálka jde v tvých stopách.

No, dělala jsem, co jsem mohla, aby nešla, ale…

Snažili jsme se jí to v šatně všichni vymluvit. Jaký to je, když ji teď vidíš na obraze?

Hele, mně to už ani nepřijde, já tak jako ji v tomhle tom věřím. Teď jsme zrovna byly, teď nás poprvé, poprvé vlastně chtějí do jednoho projektu jako matku s dcerou. A Amálky reakce: Počkej to jako budu točit s tebou? Já jsem říkala: Amálko, tak já jako nevím, jako, když to dobře dopadne. Amálka: Tak to já nevím, jestli budu chtít. Já jsem říkala: Podívej, paní Janžurová, taky točí se Sabinou. Tak bychom mohly. Mně by to nevadilo. Amálka: No tak já ještě nevím. No tak, tak jo. Ale já se před tebou budu stydět. Jako řeší to, jo. My jsme vlastně ještě spolu nikdy netočily.

Mikoláš je velmi hudebně nadán. Na co krásně hraje?

On krásně hraje, teď teda je nadšenej. On hraje na klavír. On studuje jazzovej klavír. Má vlastně tu tříletou Ježkárnu, tu vyšší odbornou a teď je, teď nastoupil na vysokou. Jenže tam ještě pořádně nebyl, že jo. A jako mít on – line výuku klavíru. To je jako velkej masakr. A on je z toho docela zoufalej. Teď měli třeba i zavřený knihovny, takže se nemohl ani u výdejního okýnka prostě půjčit nějaký skripta, neměl podle čeho se učit. Je to fakt jako masakr, jako velkej. Ale hraje na klavír a říkal, že vlastně jediný, k čemu je to hodně pozitivní, jako dobrý ten covid a ten lockdown celej, že vlastně on opravdu hraje 15 hodin denně. Evo, to je, já jsem někdy v tom baráku jako v blázinci, protože on hraje na klavír a to jako. On nehraje furt jako krásný skladby. On hraje dvě hodiny třeba jenom stupnice, jo. Víš, jako, to je prostě jako, že cvičí. A Amálka má třeba nahoře hodinu zpěvu. A to je, že se fakt připojí ten mikrofon na bednu, takže ona nahoře zpívá a on dole hraje na klavír a já prostě vypínám telku nebo rádio, protože to už se nedá. A takhle to běží třeba dvě nebo tři hodiny.

Já už chápu, proč tvá nejlepší kamarádka je psychoterapeutka.

Ale zas je doma veselo, víš co? Je to takový. Je to dobrý, je to dobrý. Takže Miky hraje na ten klavír, jak ses ptala. Já to vždycky tak zamluvím.

No a poslední téma. Ty jsi ten covid využila úplně do maxima, protože jsi dala dohromady vlastní divadelní společnost.

My jsme úplný. No, počkej, ne jen. My jsme úplný magoři. My jdeme úplně proti proudu, jako. No, ne, my jsme založili vlastní divadelní společnost v únoru 2020. Kdo by věděl, že za tři týdny přijde covid, že jo.

Umíš to natajmovat.

Jo, takže jsme si prostě založili spolek, jako v únoru, no, ale pak, já už jsem koupila práva na hru a museli jsme ji tím pádem nazkoušet. A když už se nazkoušela, tak se musela vyrobit dekorace, takže všichni lidi syslili peníze, aby prostě měli jako, protože Bůh ví, kdy to všechno otevřou. A my jsme museli vydat peníze, abychom prostě dali dohromady alespoň jednu inscenaci, kterou jsme teda nějak, tak jako zdárně dohromady dali. Takže to je jedna věc a teď Míra obnovil, což nás teď jako drží nebo tak jako, je to takový jako, že práce, která bude vždycky. On obnovil svoji autodopravu, co dělal už léta letoucí. Takže já mu teď dělám prostě hezky dispečera. Já sedím doma na home office a pěkně ho vytěžuju, teď pojedeš do Německa, do Lotyšska a támhle. Dělám mu takový kolečka. A on jezdí. Teď koupil auto s velkou plachtou, takže máme na náklad. Nakládá věci a vozí zboží.

Takže jsi dispečerka?

Jo. Teď jsem dispečer.

Celý rozhovor s herečkou Lucií Zedníčkovou si můžete poslechnout v úvodním videu.

Související články

Další články

Nejnovější kauzy