Jiří Padevět: Je Švejk obrazem češství?

Zda je Švejk, tedy literární postava, obrazem češství, je na první pohled záležitost poměrně jednoduchá a jistě by řada z nás rovnou, bez dlouhého přemýšlení odpověděla, že ano. Je však záludná tím, že v sobě ukrývá ještě jednu, daleko podstatnější otázku. Co je to, to češství?

Nejsem si zcela jist, zda by Němec chtěl být dotazován, zda je Grassův Oskárek Matzerath či Zuckmayerův Hejtman z Kopníku obrazem němectví. Stejně tak si nejsem jist, zda by Rus ochotně zodpověděl dotaz, zda je přesnějším obrazem ruství Raskolnikov, či Chlestakov. Pro Francouze by zase mohla být odpověď na otázku, zda je obrazem francouzství více Goscinnyho Mikuláš, nebo doktor Rieux, který čelí Moru v Camusově románu, poměrně komplikovaná.

Pokud se ale nebudeme příliš šťourat v tom, co to tedy češství je, protože šťourání většinou vede k rozmělnění či k vytažení všemožných podivností na denní světlo, a přistoupíme na myšlenku, že Švejk je součástí češství, můžeme začít přemýšlet o tom proč.

Ventil k zapomnění

Haškův nedokončený román je asi nejčastěji označován jako humoristický, někdy jako existenciální, také jako protiválečný. Zřejmě všechny tyto, ale i další nálepky platí. Při čtení Švejka se smějeme, občas nás zamrazí, a text věru kritikou armády, ale i státu jako takového nešetří. Nejsem si jist, zda je pro čtení knihy nutné vědět, že Jaroslav Hašek byl během psaní textu nemocným mužem, zavrženým jak svými bývalými soudruhy, tak vznikajícími demokratickými elitami mladého Československa. Pro komunisty byl někým, kdo po návratu z Ruska hodil ideály komunistické revoluce za hlavu, pro demokraty byl zrádcem, který v Rusku bojoval proti československým legionářům.

Švejka psal v době, kdy Československu bylo pár let, mělo za sebou první pokus o destrukci státu ze strany radikální levice a boje o svá území s Němci, Poláky i Maďary. Text Haškova románu se rodil v časech komplikovaných jak pro nový stát, tak pro autora samotného. Možná je tento fakt jedním z důvodů, proč je jeho děj sledem více či méně uvěřitelných hospodských a kramářských historek, pro které je odcházející Rakousko-Uhersko i Velká válka jenom kulisou a které by šly zasadit do jakéhokoliv období našich moderních dějin. Možná bylo psaní Švejka pro Haška ventilem, který mu umožnil zapomenout na nemoc, na tíživou sociální situaci i na svět mimo Lipnici nad Sázavou a její nejbližší okolí. A dost možná je Haškův Švejk podobným ventilem i pro generace čtenářů.

Bez kladených nároků

Ve stejném období vznikal Krakatit Karla Čapka. Hrdinové obou příběhů jsou odlišní tak diametrálně, jak je to jenom možné. Zkusme si představit, že nadužívaným symbolem a obrazem češství by nebyl Švejk, ale inženýr Prokop. Ano, uznávám, že představa hostince vyzdobeného citáty z Krakatitu a fotografiemi ze stejnojmenného filmu je poněkud pochmurná, ale zkusme to. I kdybychom se sebevíc snažili, moc nám to nepůjde. Ne snad kvůli pochmurnosti Krakatitu, důvod je daleko prozaičtější.

Inženýr Prokop, geniální vědec a zároveň muž pochybující, na nás klade příliš velké nároky. Je totiž vybaven nejen genialitou, ale také těžko ovladatelnou vášní i pochybnostmi o sobě samém. S inženýrem Prokopem je tak velmi těžké se identifikovat, natož se za něj schovat a tvrdit, že takoví prostě jsme. Zato za Švejka, který na nás neklade nároky naprosto žádné, kromě ochoty poslouchat hospodské historky a dělat si legraci z každého, kdo by si troufl nás omezovat, se schováme skoro všichni. Můžeme pak, ukryti ve stínu literární postavy, tvrdit, že jsme takoví, jací jsme, a že se s tím nedá nic dělat. A zřejmě to tak je –⁠ humoru se držíme zuby nehty i ve chvílích, kdy jiné kmeny dávno obětovaly náčelníka i šamana nebo kdy vytáhly na válečnou stezku.

Abych netlachal více než Švejk cestou na frontu, konečně odpovím na položenou otázku.

Ano, Švejk je obrazem češství, stejně tak jako je obrazem češství Hrabalův Miloš Hrma, neúspěšný sebevrah, který v rozhodující chvíli udělá, co je třeba, stejně jako Kunderův Ludvík Jahn, kterému se nepovede pomsta, poslanec doktor Volný, prodírající se Českým románem Ladislava Klímy, či postavy Anče, Kuby a hajného z nenápadně národoveckých Krkonošských pohádek. Obrazem češství jsou přednášky profesora Patočky i projevy Klementa Gottwalda. Tohle všechno je obrazem češství, pokud o něm skutečně chceme přemýšlet. Pokud o něm přemýšlet spíše nechceme, pokud chceme používat češství pouze jako výmluvu pro vlastní nedostatečnost, stačí nám Švejk z drátu na stěně hospody, ani nemusíme otevírat knihu.