Lidská tvář velkých skladatelů (2)

Přinášíme vám další část vyprávění o slavných skladatelích z dosud nepublikované knihy Přemysla Pražáka (1908-1966), nazvané „…a jako člověk“. V dnešním díle autor pokračuje v tématu, čím se podle jejich rodičů měly stát známé osobnosti světové hudby.

Když v deseti letech ztratil Johann Sebastian Bach oba rodiče, ujal se ho jeho bratr varhaník se svou manželkou. Svého mladšího bratra sice hudbě učil, ale na druhé straně mu k přístupu k ní svým způsobem bránil. Zamykal totiž před ním mohutný svazek, do kterého si opisoval skladby nejvýznačnějších soudobých mistrů. Johann Sebastian se k nim tedy vkrádal potajmu v noci a opisoval si je; protože svítit nesměl, tedy při měsíčním světle. Na sklonku života, kdy oslepl, si častěji vzpomněl, jak si tehdy tím opisováním nenapravitelně kazil zrak.

Byla řada otců, kteří svým synům ochotně dovolovali, aby se učili hudbě, a dokonce si to sami přáli; na druhé straně se ale snažili hned v samém zárodku potlačit nápad najít v hudbě životní povolání. 

Otec Georga Friedricha Händela si rozhodně přál, aby byl jeho syn právníkem a orientoval na to celou jeho výchovu. Georg Friedrich sice tedy horlivě pěstoval hudbu a už desetiletý, jak sám vzpomínal, komponoval „jako čert“, nicméně vystudoval poslušně gymnázium a práva studoval dokonce ještě dva roky po otcově smrti. Nakonec ale přece jen nechal paragrafy být paragrafy, přijal místo varhaníka a věnoval se pak už výhradně jen hudbě.

Bouřlivější to bylo u Christopha Willibalda Glucka. Tomu otec hudbu prostě zakázal, housle a violoncello, na něž se chlapec sám naučit hrát, mu zabavil a doufal, že teď už bude v jeho domě s hudbou konec. Mýlil se, Christoph Willibald si hrával tajně aspoň na harmoniku a když vystudoval gymnázium a viděl, že otec mu souhlas a prostředky k přípravě na životní povolání hudebníka nedá, utekl jednoho dne z domova a vydal se za hudbou na vlastní pěst.

Těžké to měl i Franz Schubert. Jeho otec sice přivítal, když se jej podařilo dostat do sboru dvorních zpěváčků, neboť tím získal možnost vzdělání poskytovaného zpěváčkům zdarma, ale jinak si přál, aby syn byl učitelem jako on. Nesouhlasil s tím, když začal komponovat, dokonce mu zakázal i přístup do domu, bude-li v tom pokračovat. Byl tak přísný a nesmlouvavý, že synovi ani nedovolil přijít se domů rozloučit s umírajícím matkou. I on se nakonec smířil se synovým rozhodnutím věnovat se jen hudbě, a když měl úspěch se mší složenou ke 100. výročí kostela v rodném Lichtenthalu, udělal něco až neuvěřitelného: koupil mu klavír!

Otec Hectora Berlioze měl sice hudbu rád, sám syna naučil hrát na flažolet, opatřil mu učitele hudby a uznale sledoval jeho první skladatelské pokusy. Pokládal však za samozřejmé, že jednou bude lékařem, jako byl on sám. Stejně si to představovala i matka, žena až bigotní, která v hudbě viděla hřích a v umělcích méněcenné bytosti propadlé ďáblu.

Hector s jistým zdráháním uposlechl a odjel do Paříže studovat lékařství. První pitva v něm ale vyvolala otřes, pln hnusu a hrůzy vyskočil oknem posluchárny, jež naštěstí byla v přízemí, a jako šílený pádil domů. Návštěva opery a poznání Gluckovy hudby v něm pak vyvolaly dojem tak nesmírný, že si přísahal stát s hudebníkem. Sám uváděl, že tak učinil „proti přání tatínka, maminky, strýců, dědečků, babičky a přátel“.

Dalo mu ještě mnoho práce, než dosáhl souhlasu alespoň otce. Matka setrvala ve svém odporu a proklela jej, nezdárníka, když jej předtím marně na kolenou prosila, aby upustil od svých hříšných úmyslů.

Stejně jako otec Berlioz, přál hudebním zájmům svého syna Roberta Schumanna i knihkupec August Schumann. Raději by byl sice viděl svého syna básníkem nebo spisovatelem, ale ochotně mu opatřil nejlepšího učitele hudby a snad by nebyl ani proti tomu, aby se stal hudebníkem z povolání, nejraději takovým, jako byl Carl Maria von Weber, jehož uctíval. Zemřel však dřív, než došlo k rozhodování o Robertově životní dráze a věci se ujala matka, která byla rozhodně proti tomu, aby se Robert „hladově živil hudbou“, jak soudila. Zdálo se jí, že se ani nesluší něco takového na syna z rodiny zaujímající ve městě tak významné společenské postavení. Jejím ideálem byla úřednická kariéra a Robert začal studovat práva, protože neměl dost sil se vzepřít matčině energické a neúprosné vůli.

Dopadlo to nakonec docela stejně jako u tolika jiných před ním i po něm. Schumann studoval dva roky práva a zároveň dva roky poznával, že není stvořen pro ně, ale pro hudbu. Odvážil se matce napsat, co si jí netroufl říci, a po výměně dopisů se přes matčino varování rozhodl připravit na životní povolání klavírního virtuosa.

S matkou musel svést boj o svou hudební budoucnosti také Vítězslav Novák, původním křestním jménem Viktor. Předčasně ovdovělá paní, která se najednou musela starat o tři děti, z nichž nejstarší Viktor byl v té době dvanáctiletý, sice v zásadě nebyla proti tomu, aby jednou v hudbě našel smysl života i vydělával si na chléb, ale neústupně trvala na tom, že dřív musí vystudovat gymnázium a existenčně se tak pro všechny případy zajistit.

Viktor, který byl zvyklý na přísnou kázeň zavedenou u nich doma otcem, uposlechl. Nedokázal potom nevyhovět matčinu přání, aby vedle konzervatoře studoval i na univerzitě; dal se zapsat na práva, ale po roce je znechucen jejich nezáživností opustil a přešel na filozofii, kterou opravdu absolvoval. Pro zaměření jeho životní dráhy to však žádný smysl nemělo, protože byl již dávno žákem mistrovské třídy Antonína Dvořáka.

Ani Antonín Dvořák se nedostal k hudbě přímo. Podle otcova přání se měl věnovat stejně jako on řeznictví. Dokonce se na to i řádně vyučil a obdržel k tomu výuční list. Teprve později se mu za vydatné pomoci učitele hudby Liehmanna podařilo otce přesvědčit, že se přece jen lépe, než na povolání řezníka, hodí k hudbě, a odešel do Prahy studovat na varhanickou školu.

Dokonce i Bedřich Smetana musel s otcem těžce bojovat o svolení věnovat se hudbě a dostal je teprve po absolvování gymnázia. Naopak velmi pohodlné to měl Zdeněk Fibich; rodiče s radostí zjišťovali jeho zájem o hudbu a nadání k ní, a protože měli i dosti finančních prostředků, ochotně mu poskytli nejlepší možnosti k přípravě na životní dráhu hudebníka z povolání.

Až dojemně prosté bylo rozhodnutí rodičů podporovat hudební sklony u Josefa Suka. Jako osmiletý zahrál otci k svátku na housle a pak došlo ke scéně, která rozhodla o celém jeho dalším životě. Sám Suk o tom vypráví: „Když jsem odříkal obvyklé přání, dodal jsem: ,A protože tě mám tak rád, tatínku, tak ti něco zahraji na housle.‘ Přehrál jsem, tatínkovi zvlhly oči a tázal se: ,Tak ty chceš být muzikantem?‘ Jako poslušné dítě řekl jsem ,Ano‘ a tatínek řekl: ,Tak tedy budeš‘, a už to bylo.“

Díky otcovým výborným hmotným poměrům mohl se hudbě bez obtíží a docela podle záliby věnovat i Karel Bendl, i když kupodivu k ní přišel trochu záhadnou oklikou přes rukavičkářství, jemuž se řádně vyučil.  

Leoš Janáček měl být podle otcova přání učitelem a skutečně vystudoval reálku i učitelský ústav, na kterém v roce 1874 dosáhl způsobilosti k „samostatnému vyučování českému jazyku, zeměpisu a dějepisu na obecných školách národních, jakož i na školách občanských s vyučovací řeči českou“. To však už byl pro svoji činnost dávno známý v brněnském hudebním životě a nepřekvapilo ani, že se na ústavu, jehož byl žákem, stal učitelem hudby, která mu pak byla doživotnímu údělem.

Otakar Zich byl po léta profesor matematiky a fyziky na gymnáziu, Otakar Ostrčil zase učil plných 16 let češtinu a němčinu na obchodní akademii. Boleslav Vomáčka byl úředníkem ministerstva sociální péče a dotáhl to až na přednostu odboru. Z našich starších skladatelů Vojtěch Jírovec studoval filozofii a práva a byl nějaký čas sekretářem v hraběcích službách.

Josef Mysliveček měl být po otci mlynářem a opravdu se jím i vyučil. Byl přijat do mlynářského cechu a po zhotovení mistrovského kusu prohlášen mlynářským mistrem. Václav Jan Tomášek vystudoval práva a zakládal si na tom, že sám koncipoval smlouvu o svém postavení „hudebního skladatele ve službách hraběte Jiřího Buquoye“. Jan Václav Hugo Voříšek rovněž vystudoval práva a byl koncepčním praktikantem u dvorní válečné rady ve Vídni.

(Pokračování příště.)

Přemysl Pražák byl český hudební publicista a kritik, autor řady populárně naučných knih o hudbě. Těžištěm Pražákova zájmu byla česká hudba a její interpreti. Proslul zejména tituly jako Světoví mistři hudby v naší vlasti, Osobnosti české hudby, Malá preludia nebo Jak se kdy koncertovalo. (Přečtěte si více…)