Migranty a Francouze spojuje fotbal, na rozdíl od Čechů, co trpí imaginárními zly, říká překladatel

Co dnes trápí Francouze? Je to množství přistěhovalců, nebo krize národní identity? „Moc je to netrápí, protože to je společnost, která je na cizorodé prvky zvyklá,“ odpovídá překladatel Jamek.

„Na rozdíl od naší společnosti, kde reagujeme přecitlivěle na něco, co ani nemáme. Přistěhovalci, kteří tady nejsou, jsou tam už dávno,“ doplňuje.

Čtěte také

Francie bude mít už brzy nástroj proti vzniku ghett, kde se mladí lidé radikalizují, píše Le Monde

Integrujícím prvkem je, a budete se divit, fotbal. „Jejich velká vítězství vedl Zinédine Zidane a důležitou roli často mají fotbalisté cizího původu, což přispívá k tomu, že se Francie sjednocuje daleko lépe. Myslím, že tím Francouzi obecně netrpí tolik jako my, kteří trpíme svými imaginárními zly.“

Každý tam zná nějakého Afroameričana nebo muslima, připomíná překladatel: „Ví, že jak tomu je v každé lidské skupině, tak jsou lidé odlišní. Nemůžeme lidi stejného typu házet do jednoho pytle. Protože není možné, aby byli stejní.“

Národ mimořádně jazykově nenadaný 

Každý druhý, kdo navštívil zemi galského kohouta, se setkal s tamním odmítáním hovořit anglicky. „Bude to ale tím, že platí za národ mimořádně jazykově nenadaný. Melodie francouzštiny je tak výrazná, že ji prostě nepřekonají. A když už se nějaký cizí jazyk naučí, tak je v ní stále slyšet,“ soudí Jamek.

Čtěte také

Petr Janyška: Francie a rok plný pohrom

„Vzdělanci mají samozřejmě cizí jazyky rádi. Angličtina, i když tam dnes má postavení srovnatelné s postavením jazyků z jiných zemích, má menší důležitosti. Ale pravda je, že se Francouzi příliš naučit cizí jazyky ani nesnaží. Mají pořád pocit, že jsou velký národ a že spíš ti druzí se mají učit jejich řeči.“

Překladatel to považuje za vzpomínku na velké období od 17. století, kdy byla francouzština vůdčím jazykem celé západní civilizace, a to do doby, než ji přetlačila angličtina. 

Větší problém ale Jamek vidí u Belgičanů, protože tam žije polovina obyvatelstva frankofonních. „Ale nepotkal jsem snad Valona, který by uměl vlámsky, zatímco Vlámové většinou francouzsky umějí. I když se někdy tváří, že ne“.

Každý překlad je výzva

Když pak Jamek popsat, která kniha mu kdy při překladu dala nejvíc „zabrat“, odpovídá: „Nikdy jsem nepřistupoval ke knize s tím, že to je problém. Vždy to byla spíš výzva. Překládal jsem, protože se mi ten text líbil a služba byla pro mne povzbuzující.“ 

Čtěte také

Jakmile někdo zahude na vlasteneckou notu, hned má kolem houf posluchačů, cituje překladatel spisovatele Siegfrieda Lenze

„Má představa, jako překladatele byla vždy taková, že vlastně každý spisovatel je ve své literatuře svébytným hlasem. A mělo by to být znát i v literatuře překladové. Mně vždy šlo o to najít v češtině prostředky a způsoby, jak ten hlas vytvořit. Tak, aby mi zněl stejně, jako zní hlas autora ve francouzštině. Vždy to bylo vzrušující a krásné. Já jsem opravdu nikdy nevnímal překlad jako nějaký nějakou dřinu,“ dodává Václav Jamek.

Sám Jamek je i francouzsky píšícím spisovatelem, básníkem a esejistou. Proč říká, že jeho kniha, která vyšla na konci léta 1989, vypadá, jako nějaký americký sen či pohádka? Jak nahlíží na francouzskou historii z pohledu prezidentů a premiérů?

To si poslechněte v audiozáznamu pořadu Hovory Davida Šťáhlavského.