Ohlédnutí: Ray Bourque – jediný 400 gólový obránce v historii NHL

Je 18. březen roku 2000 a ambiciózní tým coloradských Lavin hostí Rudá křídla z Detroitu. V zápase sice tahá za kratší konec a nakonec si body odvezou hosté z Motor City, ale i tak se tento zdánlivě bezvýznamný zápas základní části zapíše do dějin.

Ve 14. minutě první třetiny využijí domácí přesilovku a srovnají jednobrankové manko. Autorem gólu je obránce Lavin s číslem 77 a tento jeho gól znamená, že se právě stal prvním a doposud jediným bekem ve více než stoleté historii nejslavnější hokejové ligy světa, který dosáhl na metu 400 vstřelených branek. Raymond Jean Bourque, seznamte se, prosím.

Až čtvrtý bek na draftu

Už v kanadské juniorské lize vynikal a bylo jasné, že na draftu 1979 o něj bude velký zájem. Nakonec si ho z osmého místa vybrali bostonští Medvědi. I tak byl až čtvrtým obráncem, na kterého se v tomto draftu dostalo. Před ním byli vybráni Rob Ramage, Craig Hartsburg a Keith Brown. Právě Brown byl hlavním favoritem tehdejšího generálního manažera Medvědů Harryho Sindena. Jenže po něm sáhlo Chicago, které mělo sedmou volbu, a Sinden musel změnit plány. Že se mu to mnohonásobně vyplatilo, ukázal až čas.

Kuriozitou je, že osmou volbu na draftu tehdy získal Boston výměnou s Los Angeles, když ke Kings poslal brankáře Rona Grahama. S jeho synem Johnem se Bourque sešel koncem devadesátých let v dresu Medvědů. Cesty osudu jsou někdy nevyzpytatelné.

Adaptace na hokej nejvyšší úrovně nečinila Bourqueovi žádné problémy. V úvodní sezóně nasbíral 65 bodů, což mu vyneslo zařazení do posezónního All-Star týmu a také Calderovu trofej pro nejlepšího zelenáče roku. Okamžitě se zařadil mezi hlavní tahouny týmu a stal se velkým oblíbencem fanoušků Bruins.

K jeho oblibě přispívala i nekonfliktní povaha a týmový duch. Pokaždé se velice rychle domluvil s vedením týmu na nové smlouvě. Ačkoliv byl ligovou megastar a mohl si diktovat podmínky, nikdy toho nezneužíval a vždy preferoval hladké jednání. Byl to on, kdo měl možnost nastavovat měřítka pro výši platů ostatních obránců ligy, ale tím, jak vždy rychle a ochotně kývl na podmínky Bruins, lezl na nervy vedení hráčské asociace NHLPA, která tlačila na zvýšení hráčských platů.

Přirozený lídr

V roce 1985 ukončil kariéru dosavadní vůdce Bruins Terry O´Reilly a kapitánské céčko od něj převzala dvojice Bourque-Middleton. Od roku 1988 se Ray Bourque v pozici kapitána Medvědů osamostatnil a až do svého odchodu k Avalanche v roce 2000 šéfoval bostonské kabině.

Svou velikost a gentlemanství ukázal v roce 1987, kdy se Bruins rozhodli vyřadit číslo 7, které dosud Bourque nosil, na počest dalšího bostonského velikána útočníka Phila Esposita. Při ceremoniálu nejprve Bourque předal Espositovi dres s číslem sedm a jmenovkou Esposito, aby si poté svlékl svůj dres s číslem 7, pod kterým měl identický dres, ale s novým číslem 77. Sedmasedmdesátka ho poté provázela po zbytek kariéry.

Co legendárního beka zdobilo, byla až neskutečná vyrovnanost výkonů. Nebyl tak elegantní bruslař jako Coffey, neměl takovou pumelici jako MacInnis a nebyl to takový drsňák jako Chelios, ale všechno co dělal, dělal sakra dobře. Přesilovka nebo oslabení? Žádný problém. Noc co noc strávil na ledě přes půl hodiny čistého času ve všech herních situacích a vždy za ním zůstala perfektně odvedená práce.

Převedeno do řeči čísel to znamená následující. V prvních 17 sezónách byl vždy zařazen do prvního nebo druhého týmu hvězd, v každé ze svých 21 sezón se umístil mezi první sedmičkou v hlasování o Norrisovu trofej pro nejlepšího obránce ligy a pokaždé se zúčastnil Zápasu hvězd tzv. All-Star Game (s výjimkou let 1987 a 1995, kdy byl Zápas hvězd zrušen). Tamtéž pravidelně dominoval v soutěži o nejpřesnější střelu.

A k tomu všemu připočtěme pět trofejí pro nejlepšího beka soutěže. Víc jich v historii získali jen Bobby Orr (8), Doug Harvey (7) a Nicklas Lidström (7).

Sladká tečka na závěr

Bourque se stal prototypem obousměrného obránce. Dokázal být produktivní a zároveň skvělý v defenzívě. Nikdy nelámal sezónní či zápasové ofenzivní rekordy, ale svou dlouhodobou vysokou produktivitou nakonec ovládl historické statistiky beků ve všech kategoriích.

Největším soupeřem mu v tomto závodě byl vrstevník Paul Coffey. Tento rychlý a elegantní bruslař sbíral body po hrstech zejména v osmdesátých letech, v době svého působení v dresu edmontonských Olejářů. Jeho kariéra však ke konci nabírala sestupnou tendenci. Druhá polovina devadesátých let ofenzivnímu pojetí hry, což byla Coffeyho doména, nepřála a týmy si legendárního beka začaly přehazovat jako horký brambor.

I tak se dvojice Bourque-Coffey odpoutala od svých pronásledovatelů v historické tabulce bodování obránců (třetí Al MacInnis nakonec zaostává o téměř 300 bodů) a bylo jasné, že o budoucím lídru produktivity beků se rozhodne pouze mezi nimi.

Sezóna 2000/01 byla pro oba borce tou poslední. Jenže zatímco Coffey odehrál v dresu Bostonu pouhých 18 zápasů s bilancí čtyř asistencí (zaznamenal celkově v kariéře 1531 bodů), jeho odvěký rival Bourque si užíval báječný závěr kariéry v Coloradu.

Po letech marného snažení s Bostonem zde konečně vystoupal až na vrchol. Předtím v 80 zápasech základní části nasbíral 59 bodů a svůj souhrnný bodový účet zaokrouhlil na hodnotě 1579. Sesadil tak Coffeyho z první příčky historického bodování obránců a jako třešničku na dortu přidal svůj první a jediný Stanley Cup.

Obrázky, kdy kapitán Lavin Joe Sakic předává stříbrný pohár zarostlému, ale přešťastnému spoluhráči s číslem 77 na zádech, se navždy zapsaly do srdcí hokejových fandů. V hokejovém světě asi nebyl nikdo, kdo by mu úspěch nepřál. Jak trefně poznamenala brankářská legenda Patrick Roy: „Dosud na poháru chybělo jedno jméno, ale teď už je všechno v pořádku.“

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter