Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com
Kdyby neexistovala Kongregace pro nauku víry, život morálních teologů by plynul možná až příliš klidně. Máme však děkovat vatikánským úředníkům, že rozčeřili vody, jak to právě udělali v případě otázky stejnopohlavních svazků? Pokud se proberou moralisté, voda ošklivě spláchne až příliš velké množství jiných. Měli bychom nechat opadnout emoce a znovu se podívat na text, který před sebou máme, i to však bude náročné. Rozhodně se k němu vrátím detailněji. V tuto chvíli se však zastavím u první věty: „Disponuje církev mocí žehnat svazkům osob stejného pohlaví?“ Přesně tenhle tón text má. Nesprávně se ptáme - a odtud nevyhnutelně plyne, že nesprávně odpovídáme.
Požehnání dává Bůh neustále. Ono samo je „dobrou zvěstí“, performativním slovem, které oživuje. Dostáváme ho v situacích, kdy jsme jako lidé vždy znamenáni dvojakostmi a slabostmi. Skrze něj vstupuje Bůh do našich příbytků, i když je vždy na místě říct: „Pane, nejsem hoden.“ Stejně jako každý věřící - církev může a musí v první řadě přijmout požehnání pro sebe samu. Následně má tento božský úmysl přijmout za svůj a všude ho rozlévat tak, aby k lidem přicházelo slovo Boha, který chce, aby v každé situaci – v jejích stinných i světlých aspektech – mohl prýštit život v plnosti. Hluboce zrazujeme tento úkol, jestliže chápeme požehnání jako moc, a ještě hůř, chceme-li určovat, kdo k němu má právo, a kdo nikoliv. Církev nemá právo žehnat, nemůže si přisvojit to, co náleží jedině Bohu. Nemůže rozsuzovat, komu chce Bůh požehnat, a komu ne. Má s velikou pokorou nabízet světu požehnání, z něhož sama žije. Může být žehnajícím společenstvím, jen když je sama požehnaná.
Autor je římskokatolický morální teolog vyučující na Fribourské univerzitě. Přeložila Kristýna Boháčová.
