Pavel Žalman Lohonka: Český rozhlas České Budějovice udělal mnoho dobrého pro folk a v mém muzikantském životě hrál opravdu významnou roli
S astronomickým začátkem jara, tedy 20. března, vstupuje mezi pětasedmdesátníky Pavel Žalman Lohonka, mimořádná osobnost českého písničkářství. Tento Jihočech má už od mládí silný a emocionální vztah k českobudějovickému studiu Českého rozhlasu, a to už od raných sedmdesátých let jako výrazný člen legendární folkové kapely Minnesengři, jihočeského hudebního fenoménu, který však přerostl hranice regionu.
Minnesengři natočili svoje klasické nahrávky jako Kdyby tady byla taková panenka, Nezacházej, slunce, Venkovanka a další právě U Tří lvů. Mimochodem, před osmi roky vyšla společným úsilím českobudějovického rozhlasového studia a vydavatelství Radioservis velkoryse pojatá 2CD kompilace k 45 rokům, které tehdy uplynuly od vzniku Minnesengrů.
A když už jsme u těch archivních kompilací, Supraphon k letošním Žalmanovým 75. narozeninám vydal komplet Tak jsme vandrovali... / Alba a singly 1985–1991 zahrnující jeho sólové začátky. Ale pokud bychom se měli vrátit k Minnesengrům, Pavel Lohonka je – kromě v zámoří zabydleného Ivana Pokorného – bohužel, jediným žijícím z té mužské části klasické sestavy Minnesengrů. Do Českého rozhlasu České Budějovice se pak tento zpěvák, kytarista a autor rád vracel i jako vedoucí formace Žalman a spol a měl zde po nějakou dobu i vlastní pořad. A je tu ještě důležitá skutečnost: písničky s vlídným hlasem Pavla Žalmana Lohonky stále patří k posluchačsky velmi oblíbeným.
Ptát se po přezdívce Žalman, kterou používáte jako umělecké jméno, není jistě nějak zvlášť originální, avšak pro řadu lidí její původ může být nejasný. Tak jak vznikla?
Čtěte také
Na tuto otázku odpovídám už od časů, kdy ta přezdívka vznikla. To bylo v době, kdy jsem se učil v Plzni a když jsme utíkali z internátu do přírody. Býval jsem tehdy takový divoký tramp. Jezdili jsme na krásnou řeku, která se jmenuje Střela. A každý z těch trampů musel mít nějaké jméno. Mně začali říkat „Žalmane“ kvůli tomu, že jsem byl pořád smutný. Ten smutek měl svůj důvod. Tehdy mi nebylo ani patnáct. Pořád jsem vzpomínal na domov a stýskalo se mi. Pak už jsem si tu přezdívku nechal, i když už se leccos samozřejmě změnilo.
Něco melancholického nebo nostalgického však ve vašem hlase i v písničkách zůstalo…
Čtěte také
Takový jsem. Ale ta nostalgie má jinou podobu v patnácti, pětadvaceti, padesáti a sedmdesáti. To je moje přirozenost. To jsem si nevybral, je to ve mně. Místo ale toho, abych nostalgicky přemýšlel o hloupostech nebo chodil do hospody, tak jsem se snažil ten pocit vložit do písniček. Tím jsem se stal písničkářem. Jenže to trvalo docela dlouho, než ty moje texty nějak vypadaly.
Dětství jste v Pohůrce u Českých Budějovic. Jak Pohůrku vašeho dětství máte uloženou v paměti?
Občas se do Pohůrky jezdím podívat a vidím, jak se všechno oproti mému dětství změnilo. Tam, kde jsme trhali kytky a kde jsme chodili do lesa, jsou všude domy ve stylu tzv. podnikatelského baroka. Často s sebou beru vnuka Arnošta a vyprávím mu, kde všude byly louky a kde jsme si jako kluci hráli. Vyrůstal jsem po válce a pamatuji si, že v Pohůrce bylo tehdy hodně dětí. Víc než dnes.
Vyučil jste se dřevomodelářem. Proč jste si vybral tento obor?
Já jsem si ho sám nevybral. Rodiče chtěli, abych se vyučil poctivému řemeslu. Tak jsem jim vyhověl.
Kapela Minnesengři představuje velmi důležitou etapu vašeho života. Jak vznikla?
Když jsem se vrátil z vojny do Českých Budějovic, o víkendech jsme jezdili s partou mého kamaráda na chatu, zpívali a hráli jsme písničky, zkoušeli vystupovat před publikem. Tehdy nás bylo devět a na podzim roku 1968 jsme se rozpustili a Pavel Anděl Pokorný, manželé Zichovi a já jsme založili Minnesengry . Název vymyslel tehdejší hudební redaktor rozhlasu v Českých Budějovicích Jaroslav Dvořák.
Vybavíte se na svůj první muzikantský vstup do českobudějovického rozhlasu?
To si vybavuji docela přesně. Bylo to malé hudební studio ve druhém poschodí. Mám pocit, že se tam točily i nějaké hry. Ty první kontakty byly s panem Dvořákem. Jenže on se věnoval především dechové hudbě a byl i pak i více nemocný, a tak se nás ujal pan režisér Miroslav Vaverka, který nějak čerstvě přišel z Prahy. Vím, že se původně zabýval zejména vážnou hudbou. A s ním jsme točili. Říkali jsme, že je to takový šestý Minnesenger, protože jeho práce pro nás měla velký význam. Nejprve jsme zpracovávali angloamerické písničky, na které jsem psal texty. Za nedlouhý čas se postavilo na tehdejší dobu moderní hudební studio v přízemí. My jsme byli první kapela, která v něm natáčela, a to ještě k tomu stereo! To byla novinka nejenom pro nás, ale i pro zvukaře. Pak jsme tady v rozhlase strávili spoustu času. Moc jsme se tady toho naučili. Byla to pro nás vlastně konzervatoř.
Měli jste na něco rozdílné názory než režisér Vaverka?
Čtěte také
Diskutovali jsme, ale všechno bylo korektní. Diskuse se týkaly většinou jenom textů, a to hlavně na začátku, když jsme předělávali americký folk. Pan Vaverka nám vytyčil mantinely, mezi nimiž jsme se museli pohybovat, aby ty písničky prošly. Když jsme se potom šťastně přeorientovali na jihočeské lidovky, tak to bylo už jednodušší. Pokud nešlo samozřejmě o nějaké hodně hanbaté písničky. Zkrátka, žádné výraznější konflikty jsme s panem Vaverkou neměli.
Vzpomenete si, kdy jste poprvé slyšel písničku Minnesengrů ve vysílání českobudějovického rozhlasu?
Musíte si uvědomit, že v těch sedmdesátých letech jsme za čtyři hodiny natočili dvě písničky, které se zároveň smíchaly. Nebylo to jako v současnosti, když se píseň natočí a nechá se třeba měsíc uležet, než se smíchá. No, pak se písničky uložily na TH pás, tedy staly se z nich tzv. trvalky. Samozřejmě jsme měli velkou radost, když jsme je pak slyšeli ty písničky v rádiu doma nebo na chatě. Věděli jsme, že českobudějovický rozhlas se poslouchá skoro v každé rodině. Tato stanice udělala mnoho dobrého pro folk a v mém muzikantském životě hrála opravdu významnou roli.
Jako vidíte historii Minnesengrů od konce šedesátých let až do konce - jak ze stylového, tak z personálního hlediska?
Tak zpočátku to byly převzaté písně světového folku, dále první a nesmělé interpretace jihočeských lidových písní, vlastní tvorba, scénická hudba pro rozhlasové pohádky i některé větší projekty .První obsazení bylo: Pavel Pokorný, já, Ivan a Eva Zichovi. V roce 1973 odchází Eva Zichová, přichází Lída Pouzarová . Od roku 1977 až do roku 1980 jsme hráli bez zpěvačky- Pavel Pokorný ,já, Ivan Pokorný, Honza Borkovec a Zdeněk Rupert. V roce 1980 se na chvíli kapela rozpadla, přišla Jana Vejvarová a s Andělem jsme zpívali jako trio. Až do roku 1984. Po odchodu Jany Vejvarové přišly dvě zpěvačky - Pavlína Jíšová a Monika Klimentová. V roce 1985 jsme po sedmnácti letech od Minnesengrů odešel i já. Minnesengři v úplně jiné sestavě hráli až do roku 1990, ale to už byla jiná kapitola, která se mnou nesouvisela.
Jaké byly hlavní důvody rozpadu?
Nehovořil bych zde o rozpadu Minnesengrů, ale o mém odchodu po sedmnácti letech.Už od roku 1982 jsem začal občas spolupracovat s Pavlínou Jíšovou a Tondou Hlaváčem. Tato spolupráce se mi velmi zamlouvala ,začali jsme zkoušet a hrát mé nové vlastní písničky. Bylo to pro mě něco nového,a hlavně jsem se chtěl vydat svou vlastní cestou ve skupině Žalman a spol. A ta trvá dál.
Posluchačsky nejoblíbenější písničkou vašeho repertoáru je Divorskej horskej tyminán, tedy song irsko-skotského původu Wild Mountain Thyme , kterou zpívali Van Morrison, Corries i Rod Stewart. Čekal jste, že bude mít vaše verze takový úspěch?
To jsem vůbec nečekal. A jisté peripetie jsou s touto písničkou spojeny. Již delší dobu jsem ji měl vyhlídnutou. Její nosná melodie se mi velice líbila, ale obával jsem se, jestli ji nějaká česká kapela nepředělá. Měl jsem strach nejvíce ze Spirituál kvintetu, který k těmto písním tíhne. Nakonec jsem si ji osvojil já. Měl jsem překlad, jenže jsem si nevěděl rady s textem a zhruba rok o něm přemýšlel. Nakonec spíše ze zoufalství jsem požádal jednoho básníka z Písku. Nikomu z kapely se však jeho text nelíbil, a tak jsem se do toho pustil sám. Vzpomněl jsem si na ty jihočeské písničky. Spojil jsem přírodu s láskou a povedlo se to. Přitom jsem zůstal věrný originálu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
