↗

Jan Vodňanský — zde zachycen na večírku k 40. výročí založení Charty 77 — byl také přítelem ekologického hnutí: byl členem Rady Dětí Země. Foto Ben Skála, WmC

Jan Vodňanský, který zemřel 10. března 2021 ve věku nedožitých osmdesáti let na nákazu covidem-19, byl košatou a těžko zařaditelnou osobností. Nejlépe se to pozná na tom, jak ho nazvala spousta nekrologů a zpráv.

Nejčastěji v nich figuruje jako písničkář a spisovatel, ale objevuje se také herec, textař, zpěvák, kabaretiér, humorista, básník, filozof, nebo třeba také lidový filozof. A signatář Charty 77. Už z toho je celkem jasné, že odešel člověk obdařený mnoha nadáními.

Následující text není, a přece svým způsobem je, osobní vzpomínkou. Myslím, že za skutečné pamětníky, kteří Jana Vodňanského opravdu zažili, se mohou pokládat ti, kteří ho znali a poslouchali od konce 60. do 80. let, zažili atmosféru jeho vystoupení s Petrem Skoumalem.

K nim, jsa narozen příliš pozdě, nepatřím. Přesto mám intenzivní pocit, že Jana Vodňanského, s nímž jsem se osobně nikdy nesetkal, důvěrně znám.

S Vodňanského tvorbou jsem se poprvé setkal krátce po listopadu 1989. Byla to také doba písní, které dokázaly vyjádřit a zachytit mnoho z emocí a nadějí těch dní. Některé z tehdy nejslavnějších skladeb byly velmi vážné až patetické a vznešené, jako Modlitba pro Martu, Bratříček Karla Kryla nebo Náměšť Jaroslava Hutky. Jiné přímočaře sarkastické, jako Krylův Písničkářský bacil.

Jedna píseň z těch dní mi ale utkvěla v hlavě zcela zvláštním způsobem. Byli to Maršálové, které na albu zachycujícím setkání rozpadlých písničkářských dvojic na jaře a na podzim 1989 nahráli Petr Skoumal a Jan Vodňanský. Pouštěl jsem si na kazetě písničku pořád dokola a vnímal její atmosféru a jemné kouzlo.

Kdybych nevěděl, že je to „zakázaná píseň o sovětské okupaci“, napsaná v roce 1969, nenapadlo by mě to. Okouzlená dívka na plese, které se otevírá cosi nového, co ji láká i znepokojuje...

Vlastně je to pro mě téměř jediná z písní té doby, která nijak nezestárla, nestala se dříve či později historickým dokumentem, připíchnutým k dějinné události jako špendlíkem na nástěnce. Možná je to prostě tím, že je mimořádně dobrá, svou poetickou intenzitou a zároveň lehkostí srovnatelná se stejně starou Suchého a Šlitrovou Jó, to jsem ještě žil. Výjimečná a nadčasová.

Po mnoha letech jsem objevil další trezorovou píseň z posrpnové doby od dvojice Vodňanský/Skoumal. Jmenuje se Už kočovníci táhnou pokojem a nazpíval ji Jiří Štědroň. Je přece jen konkrétněji protistátní než plesové dobrodružství s maršály, vystupují v ní Avaři, kteří přicházejí do Evropy a tropí si z ní pusté šprýmy, ale je stejně nabitá zvláštní, poetickou atmosférou a odstupem, který emoce spojené s okupací přetavuje do naprosto svébytné výpovědi a zkušenosti.

Z mé knihovny se vznáší k nebi dým

Tu zdá se mi, že snad už nebydlím

Dál kočovníci táhnou přes můj byt

Já zírám jen

a zachovávám klid

Kočovníci vyšli na desce Vzpoura kocourů, kterou Jan Vodňanský vydal v roce 2011 ke svým sedmdesátinám a ukazuje v celé šíři jeho textařský a básnický talent. Je zajímavá i tím, že na ní nejsou jen společné písně s Petrem Skoumalem, ale i s dalšími hudebníky.

Najdeme tu typické ohňostroje vtipných nápadů a hříček a hned vedle nich emotivní šansony, jako je Pozdrav z Titanicu. Nebo půvabné poetické písně, jako třeba ty, které na začátku 90. let Vodňanský nahrál spolu s Přemyslem Rutem. Tu desku jsem slyšel snad padesátkrát a neomrzela se mi.

Jako ostatně nic od Vodňanského a Skoumala. Proč jsou vlastně ty texty, verše, krátké veršíky a písničky tak originální a jedinečné? Nejspíš svojí zcela mimořádnou hravostí.

Vodňanský jako by si hrál neustále, se slovy, se zvuky, s vědeckými pojmy, s bláznivými nápady, s jejich ještě bláznivějším zřetězením. Mluví se o tom, že jeho tvorba je založená na nonsensu. Zdá se mi, že výstižnější je právě hra, protože ve světě hry neplatí hranice mezi smyslem a ne-smyslem, smysl je v samotné hře.

Tak jako jeho souputník Petr Skoumal, i Jan Vodňanský se hodně, i když přece jen ne do takové míry, věnoval tvorbě pro děti. Písničky jako Kolik je na světě, Holčičko medvědí, Jde si slon, Kakao se rozlilo nebo Večerní house patří mezi to nejlepší, co bylo pro děti v českém jazyce napsáno a nahráno.

Ale vlastně, na desku s názvem Pro děti od pěti… by se vešla většina Vodňanského tvorby. Každý Makroš chce být někdy Mikrošem, a při hře se jím také stává.

V hravém, otevřeném pohledu na svět se hranice mezi dospělým a dítětem stírá nebo zcela ztrácí. Nakonec je možná smysl „nonsensu“ hlavně v tom, podněcovat fantazii, otevírat průhledy do jiných prostorů nebo nové pohledy do těch známých, dívat se na staré známé věci, slova a představy úplně jinak, pohledem očištěným dětskou hravostí. A takový smysl je velice blízko svobodě, protože se nenechává spoutat obvyklými rozumnými definicemi, ale volně si s nimi pohrává.

Malíř zabývá se malbou

kulomet ho kryje palbou

Ten, kdo nezažil atmosféru vystoupení Vodňanského se Skoumalem na konci 60. let a pak v období jejich zakázaného společného vystupování do rozpadu tvůrčí dvojice v roce 1981, si asi nedovede úplně představit, jak osvobodivým dojmem jejich hravost, nadhled a inteligentní, od všech konvencí oproštěný humor v té tíživé době působil. Snad nejlepším důkazem je ale to, že jejich vystoupení nijak nezestárla, nejsou nijak poplatná tehdejší době, ani jako její pouhá negace, ale naprosto stejně osvobodivě působí i dnes.

Archivní video České televize je dnes stejně tak vzpomínkou na Jana Vodňanského jako Táňu Fischerovou, která s ním v duetu zpívá.

Zmíněný Večírek rozpadlých dvojic z roku 1989, na kterém vedle Skoumala s Vodňanským vystupovali další dva „rozpadlí“ písničkářští partneři Jan Burian a Jiří Dědeček, je zajímavý také tím, jak především Jan Vodňanský nahlas uvažoval o tom, co rozpad jejich autorské dvojice znamená. Otevírala se nová éra, kdy po krátkém divokém mezidobí devadesátých let čas tvůrčích dvojic skončí a nastoupí věk talkshow jednoho muže či jedné ženy; individualistická doba svobody a neomezených možností.

Je to škoda, protože kreativní souhra, souznění výrazných individualit, které se navzájem obohacují, doplňují i korigují, je něco cenného a důležitého. Je to jako hra: můžete si hrát sami, a dnes, v době her na počítačích a mobilech, je to něco běžného a často převažujícího. Ale hrát si s někým je stejně lepší. Dokonce i na tom mobilu.

Jan Vodňanský se svou fantazií, hravostí a inteligencí bude citelně chybět. Přesto jsem si ale jistý, že v mém životě chybět nebude, ale bude i nadále citelně přítomný. Prostě jako doma.