Už bylo mnohokrát řečeno, že bychom těžko hledali na světové hudební scéně aktivnější osobnost. A v Youngově věkové kategorii (vloni v listopadu oslavil pětasedmdesátiny) to platí dvojnásob. Projdeme-li si jeho produkci hudebních nosičů jen za posledních pět let, dojdeme k neuvěřitelným číslům. Regulérní novinková studiová alba vydal tři, každé s jinou kapelou. K tomu čistě sólové „covidové“ EP nahrané sólově v domácím studiu. Jednu aktuální živou nahrávku se skupinou Promise Of The Real, s níž poslední léta nejčastěji koncertuje. S ní taky jeden filmový soundtrack, zčásti novinkový, zčásti poskládaný ze starších nahrávek. A k tomu sedm(!) archivních titulů.
V této souvislosti je nutné zdůraznit, že na rozdíl od standardu na hudební scéně, kdy se umělci zpravidla pod různé archivní tituly jen „podepíší“ a autorizují je, Neil Young se na jejich výběru osobně podílí, účastní se všech kroků počínaje zvukovou úpravou a konče jejich vypravením do světa. Kdy ten člověk spí, to je záhada...
Rok 2021 Neil Young otevřel živou nahrávkou Way Down in the Rust Bucket, vyšla na dvojCD, na čtyřech vinylových LP a v de luxe edici je doplněna ještě DVD. Devatenáct písní natočil s kapelou Crazy Horse v nejklasičtějším obsazení (Frank „Poncho“ Sampedro – kytara, Billy Talbot – baskytara, Ralph Molina – bicí). Pro intenzivní vyznění koncertu je podstatné, že proběhl v klubu, konkrétně The Catalyst v kalifornském Santa Cruz. Young s Crazy Horse si zde odbyli 13. listopadu 1990 jakýsi zahřívací koncert před zahájením velkého turné na podporu tehdy čerstvého alba Ragged Glory, jednoho z vůbec nejlepších Youngových děl.
Album to bylo zcela zásadní právě v době svého vzniku. Tehdy nový rockový styl grunge začal udávat směr (Nirvana už měla roztočené své druhé album Nevermind, Pearl Jam se zrovna dávali dohromady) a většina jeho exponentů se k Youngovi hlásila jako svému „kmotrovi“, a to nejen divokým rozvazbeným soundem kytar, ale třeba i typickými kostkovanými flanelkami, které přišly do módy.
Na koncertě v Santa Cruz si tedy Crazy Horse na klubovém publiku vyzkoušeli svůj pódiový nápřah. Zahráli zde se dvěma výjimkami kompletně album Ragged Glory a doplnili je staršími songy včetně absolutních koncertních jistot typu Cinnamon Girl, Like A Hurricane nebo Cortez the Killer. Síla sestavy kapely se ukazuje zejména ve chvílích, kdy se Neil Young „utrhne ze řetězu“ a dlouhé minuty sóluje – aniž by ale na vteřinu nudil. Hned šest písní tak ve stopáži přesahuje deset minut. Což ovšem překvapí jen toho, kdo nikdy na Youngově koncertě s Crazy Horse nebyl.
Koncert v Santa Cruz se odehrál den po Youngových pětačtyřicátých narozeninách. Byl muzikantem na vrcholu sil, po osmdesátkovém útlumu také na jednom z vrcholů popularity. Byl v záviděníhodné pozici umělce, jehož vývoj napjatě sledují jeho vrstevníci a zároveň je idolem pro následující generaci nejen posluchačů, ale i muzikantů. Ostatně, pět let po době, o níž je řeč, se ve studiu a následně i na koncertním turné obklopil jedněmi z těch mladých, kapelou Pearl Jam. Koncert na albu Way Down in the Rust Bucket ukazuje, že jeho hvězdná pozice byla bohatě zasloužená a tvrdě odpracovaná.
