Socialistický realismus odmítal, říká o Vladimíru Janouškovi kurátor jeho výstavy

Lidovky: Janouškova výstava je v Museu Kampa zavřená už dva měsíce. Je v plánu prodloužení, nebo repete?
Výstava sice měla internetové otevření koncem loňského roku, ale pro veřejnost nebyla dosud zpřístupněna. Jde o důležitý odborný výstup nadace Věry a Vladimíra Janouškových, takže se se skutečnou vernisáží bude čekat až na okamžik, kdy půjde uskutečnit, i když ten je zatím v nedohlednu. Již samotná příprava výstavy byla náročná po všech stránkách: od zápůjček přes restaurátorské práce po instalaci. 

Výstava probíhá ve třech patrech Sovových mlýnů, z nichž každé je věnované jedné etapě Janouškova rozsáhlého díla. Byla založena na dlouhodobém, soustavném výzkumu, trvajícím několik let a zahrnujícím studium v nejrůznějších archivech a pozůstalostech. Díky tomu mohla být Janouškova práce uchopena v její komplexnosti a nejrůznějších osobních a společenských vztazích.

Lidovky: Jde o první Janouškovu retrospektivu. Pětatřicet let po jeho smrti. Proč s takovým zpožděním?
Je to skutečně dlouhý čas. V 80. letech patřil Janoušek mezi zakázané autory a jakýkoli pokus o uspořádání výstavy za jeho života a krátce po jeho smrti byl okamžitě zmařen v zárodku. Teprve po roce 1989 se pozornost soustředila na jeho dílo vznikající od 70. let, s nímž se tehdy veřejnost ještě neměla možnost seznámit; výstavy připravovali velcí znalci Janouškova díla Jaromír Zemina a Jiří Šetlík. Měl jsem tu příležitost, že jsme krátce po Janouškově předčasné smrti s Jiřím Šetlíkem sepsali první celistvější soupis autorova sochařského díla, který jsme již tehdy zveřejnili v samizdatovém časopisu Někdo něco, v jehož redakci jsem seděl. 

Mohlo by se dokonce zdát, že Vladimír Janoušek je nyní trochu ve stínu své ženy Věry, která je mnohem známější a probíranější, proto chce tato výstava Janouškův přínos do poválečného moderního umění rehabilitovat. Je třeba připomenout, že již od studií na uměleckoprůmyslové škole byl Janoušek zarytý antikomunista, který své názory dával nepokrytě najevo a socialistický realismus naprosto odmítal.

Lidovky: Janoušek se narodil a vyrůstal za první republiky v Sudetech. Měla ta lokalita se svými dramatickými dějinami vliv na jeho život a dílo?
Rozhodně. V katalogu bude připomenut význam jeho otce, který měl dramatický, téměř dobrodružný život v legiích, po prvé světové válce se podílel na stavbě opevnění, za druhé světové války ukrýval partyzány. Vladimír Janoušek musel na práci do rajchu, válka mu znemožnila studium na uměleckoprůmyslové škole, kde krátce pobyl u Karla Dvořáka, odkud utekl. Vždycky se k těmto životním okolnostem vracel, promítaly se i do jeho pozdních reliéfů a kreseb, hodně z těchto vypjatých okamžiků čerpal.

Lidovky: Věnoval se soše, malbě, kresbě. Jsou to u něj spojité nádoby?
On byl všestranně nadaný, původně chtěl studovat architekturu; málo se ví, že řadu let studoval dějiny umění a filozofii u našich nejpřednějších profesorů. Celý život se s mnoha architekty přátelil a spolupracoval s nimi. I když vystudoval sochařství u Josefa Wagnera, stejně jako on se souběžně věnoval i kresbě, a to po celý život, jak je vidět na výstavě. 

Zvláštní byl jeho vztah k malbě, kterou rovněž nikdy neopouštěl, i když se obrazům věnoval jen příležitostně, nicméně i za svého života je vystavoval. Tato trojdomost, na niž upozorňujete, mu otevřela volné přechody, pro něž byl nejtypičtější reliéf, do nějž kromě plastických prvků zasahovaly malba i kresba.

Lidovky: V chystané monografii píšete, že „každé nové autorovo dílo se zaměřovalo proti předešlému, jako by jej kritizovalo a odmítalo. Janouška pronásledoval strach z opakování a ustrnutí, vždy přehodnocoval již jednou dosažené.“ Našel nakonec Janoušek svůj vlastní výraz?
Janouškův vývoj byl velmi soustředěný a soustavný, provázený jeho silnou autokritičností, neustálým zhodnocováním toho, co udělal a jak mohl postupovat jinak, a třeba i lépe. Janoušek svůj výraz našel velmi záhy, již v polovině 50. let se okamžitě zařadil mezi naše nejslibnější sochaře.

Nicméně jeho vnitřní energie ho vedla vždy k novým postupům, často originálním, které se v českém umění neobjevovaly; ať jde o období druhé poloviny 60. let, kdy se zabýval kyvadly, nebo o období, kdy se věnoval plastikám a reliéfům, které zjednodušeně označoval jako variabily a jichž si ze své práce vážil nejvíc. V případech kyvadel i variabilů zapojil do sochy další prvek, a to čas, jehož výtvarné vyjádření jej přitahovalo od přelomu 50. a 60. let, nicméně až během času přišel na to jak.

Lidovky: V roce 1986, kdy zemřel, jste s Janouškem vedl rozhovor. Jaký byl člověk?
Vladimír byl můj přítel. Stýkal jsem se s ním poměrně soustavně od konce 70. let, a měl jsem tudíž možnost sledovat jeho, bohužel, již závěrečné období. Toho si ze své práce cenil nejvíce. O svých starších dílech před rokem 1970 vlastně vůbec nemluvil. A mně teprve zpětně došlo, když jsem psal jeho monografii, jak byl od druhé poloviny 50. let mimořádně úspěšný, a vlastně i slavný, a kolik veřejných zakázek uskutečnil.

Jediná starší plastika, kterou zmiňoval, byla práce Kováci a hutníci pro kladenský kulturní dům, která nemohla být z politických důvodů osazena, a vlastně hrozilo i její zničení. Nadaci Věry a Vladimíra Janouškových se podařilo sousoší zachránit, nyní je umístěné před bývalým ateliérem obou sochařů, jehož otevření pro veřejnost se rovněž chystá.

Lidovky: Jaký byl závěr jeho života?
Janoušek byl tak fyzicky a psychicky vyčerpaný, že se u něj probudila cukrovka, na niž předčasně zemřel v letech, kdy uskutečňoval své nejvýznamnější práce. Nesmíme zapomenout, že po roce 1970, po Expo v Ósace, kde měl svoji nejrozměrnější plastiku, již se dodnes nepodařilo v Japonsku nalézt, byl persona non grata: nesměl vystavovat, uskutečňovat významnější veřejné realizace, byl pronásledovaný. 

Za zmínku stojí, jak uvádím v knize, že se jej tehdejší režim snažil získat prostřednictvím telefonátu národního umělce Františka Jiroudka k podpisu Anticharty; Janoušek odolal, nicméně ten tlak byl velmi silný. Komunisté věděli, jaký má význam a vliv na mladší autory, pro ně by jeho jméno bylo sólokapr.

Janoušek byl velmi otevřený nejrůznějším přístupům, velmi vzdělaný a sečtělý, rozený pedagog, mimořádně inteligentní, měl smysl pro černý humor. Výtvarný výraz mu byl nadevše, avšak to mu nebránilo, aby se ve své době nezajímal třeba o Yvesa Kleina. Navíc byl skvělý řemeslník. Zatímco dnes by mladý umělec použil na stříhání plechů laser, on měl pouze kleště a vlastní ruku.

Lidovky: Ten text v monografii jste nazval „Člověk nad propastí“. Ta propast se rozvírala v něm jako umělci, nebo je to narážka na nepříznivou dobu, v níž prožil Janoušek většinu života?
Teprve když jsem se probíral Janouškovým dílem, uvědomil jsem si, jak je pro něj motiv propasti zásadní. Jak časně se u něj objevuje a jak mnohonásobně a z nejrůznějších úhlů se k němu vracel. Propast najdeme již v jeho kresbách z přelomu 50. a 60. let; někdy nabývá na takové síle, že je nad ní umístěno kyvadlo, později je její síla umocněna motivem pádu lidské postavy. Šlo o témata předznamenaná v básních Františka Halase a Konstantina Biebla.

 Halas patřil k Janouškovým oblíbeným básníkům, proto jsem si vypůjčil název jeho básnické sbírky Časy k pojmenování celé výstavy. Ten název navíc odkazuje na různé polohy ztvárnění času, který prolíná celou Janouškovou tvorbou.