Zvlášť ten Vernův s Cyrem Smithem, ale možná tady v Neviditelném psu Topovi chcete kozumovat spíš tu reálnou historii. Opusťme proto ideální kolonii vzdušných trosečníků z Podivuhodných cest Julia Verna a spolu se zkušeným stopařem Ondřejem Neffem (*1945), který se o podobných cestách něco nabásnil, navštivme vlnami Pacifiku omývaný Pitcairn, a totiž ten skutečný, kde kdysi skončil Christian Fletcher (ve filmech například Mel Gibson) a ostatní vzbouřenci z královské lodi Bounty.

V nejnovější „neffovce“ však osamělý Pitcairn bude vlastně poloostrov a oceán se rozloží po povrchu nekonečně vzdálené planety Botera. Ne Bounty. Botera. A jinak je milá planeta částečně potažena bujným „Mechlesem“ a chodí tu stromy, tedy některé, a mezi nimi se plíží kousající „liány“ zvané pližmy. Ale je toho tu mnohem, mnohem víc a podivuhodně se zde prosazuje ožívající mech. K slunci a do vesmíru se pak „země zaslíbená“ dere jak svými ostrými skalinami, tak oblejšími „Oslími hřbety“.

Do ladné a ke koupání zvoucí zátoky Dráp ústí řeka Temnice, která byla svého času překlenuta v místě vzdálenějším od oceánu pěkným mostem a disponuje hluboko v nitru našeho poloostrova bezpečným přístavem. Příběh je ale podstatnější, poutavější a krásnější než všechny přístavy. Je pro dospělé a zároveň se jedná o působivou science fiction pro děti „od deseti“, o dobrodružství s dětmi v hlavních rolích. Knihu Ondřeje Neffa Barbora a Zlatý robot vydal přednedávnem osvědčený Albatros (naše největší nakladatelství) a je štěstím, že skvělí dětští rozjívenci z těch stránek, báječní nadšenci, zlobiči i pracanti... nevytvoří z Pitcairnu žádný nový ostrov Pána much. Anžto by to tím byl horor. Ten tu ale není, a když, tak jen trochu.

Řekou Temnicí se valící proud odděluje na Pitcairnu od sebe dva kraje nazývané Alfa a Beta. Alfě smysl, zdá se, dává výzkumný komplex s několika laboratořemi a s impozantně dominující Turingovou věží – a vy, kdo ani nevíte, kdo byl Alan Turing, máte co dohánět.

Kraj Beta, usměrňovaný co se obyvatelstva týče mimo jiné kapitánem Horácem, je oproti tomu skromnější. Má stavení obklopená okurkovými či kedlubnovými políčky a proti Alfě působí rustikálně až zaostale. Děti tu sice nejsou úplnými otroky, ale každopádně musí manuálně pracovat. Hm, hm. Aspoň že má Beta při pobřeží krásný jeskynní tunel a kousek od břehu zbrusu nový ostrov. Stěží mohl ten ostrov z vln vyrůst stejně, jako pučí hřiby z mechu. Kdepak. Vyrašil následek zemětřesení - a snad v přímé souvislosti se vynořuje před Barbořiny zraky titulní Zlatý robot s velkým Z; ale neznamená to ještě, že by tato dobrotivá bytost (dbající Asimovových zákonů) představovala v univerzu Pitcairnu obzvláštní unikum. Platných robotů tu totiž funguje habaděj. Nový Zlatý robot ovšem zprvu není k uvěření a stává se další z typicky dětských legend, nad kterými se rodiče leda pousmějí: „Kde by se tu vzal?“ Zkušení rodičové ratolestem nevěří. Je to chyba. Ó, kdyby jen tušili, nakolik je tento robot bytost hmatatelná i reálná. Kdyby jen jim chtělo docvaknout, že si robot po svém vegetuje, a kdo ví, nakonec možná bude rád, když zůstane pouze objektem zájmu a středem pozornosti mrňat. Ta mu mohou rozumět lépe, než málo k dětem sdílní dospěláci a dospělačky. Ne? Kdo ví. Možná dospělí přece budou mít z „cizorodého objektu“ posléze radost – a rozklíčují jeho původ a smysl. Třeba se jeho prostřednictvím ozvala sama rodná planeta Zem. Lidé na Boteře totiž kdysi bídně ztroskotali a jistěže ne s korábem mořským, ale s kosmickou lodí; a jelikož nebyli jako dobře vycvičení kosmonauti včerejší, zařídili se tu. Zabydlili novou planetu a posléze se jim narodili děti. Barry Kebar, David Viktorin, Tadeáš Sutnar, Veronika Solcová, Sára Viktorinová… Také titulní Barbora Sutnarová, Tadeášova sestra...

Je to prima děvče a budoucí zdárná kadetka „hvězdné flotily“, nesměla ovšem, holčina jedna, zůstat na místě. Byla přesunuta. Proč? Dospělí považovali vyslovování jejích „drzých“ názorů za další vzpouru na Bounty, nebo co, a Barbora své názory opravdu neskrývá a vzpoury se holčičkám netolerují. Nebo nakonec ano? Uvidíme. Každopádně Barborka musela na převýchovu a je štěstí, že už napřed tušíme (a jsme tomu spolu s dětským čtenářem převelice rádi), že přes tuhle dámu zkrátka nepojede vlak. Zůstane svá.

Další podstatnou hrdinkou knihy se od začátku stane její přítelkyně Pavučinka, dáma šlechtického původu, jejíž předci jsou odlišnou formou života a dlí na Pitcairnu odedávna. Jde o místní domorodce. A - poněkud bizarně vyhlížející - Pavučinka je dcera krále Farnala, sídlícího jen malý kousek za horou Sabra a za hřbitovem chodících stromů. To, co jako čtenáři neffovek sledujeme pak, je i vize jedné totality a jejího spravedlivého krachu.

Nejen úvodní, ale i finální ántré ke všemu podstatnému přitom obstará zemětřesení.

Neffova literární práce nejméně na začátku v mnohém asociuje Běhounkovy Robinzony z „Kronborgu“ či zmíněný Tajuplný ostrov, tedy naprostou klasiku, ale jde o cosi trochu jiného a modernějšího, přičemž vás pod titulem každé z třiceti kapitol strhne jako proud řeky neutuchající děj:

Útěk do smrtícího lesa, Sama proti bestii, Mezi nové kamarády, Dobývání kosmické lodi Regaton, Do středu Robopolis.

Pod názvy oněch kapitolek navíc pokaždé najdete tak sedmi větami naznačeno, oč půjde dál. Příklad? Kapitola osmá: Záchranná výprava. Stopa vede do Mechlesa. Navigační systém tábora Alfa. Robot Arty má jistotu. Co se našlo na bojišti. Příliš mnoho přesnosti. Odchod na záložní stanoviště. Nejinak postupoval Jules Verne při psaní Tajuplného ostrova a při vymýšlení názvů jeho kapitol.

Otázek k vyluštění je v příběhu tak akorát, i máme před sebou takřka detektivku. Avšak prozradím, že problémy jsou svižně demontovány, až posléze zůstává jediný. S ním i zásadní otázka. Bude po transgalaktickému letu dlouhém sedmdesát tisíc světelných let udolán, skartován či jinak odrovnán zlodušský superpočítač na dálné Zemi?

Doufejte, že bude, protože představuje metaforu mizerného rasisty. A bylo by na místě jej udolat, protože je to podlý a pološílený jedinec, který se vymkl vší kontrole, myslí si asi, že je nějaký prezident a touží jen, aby planetu Botera a posléze i okolní oblasti kosmu (zvané Temný kout Galaxie) osídlili pouze „čistí“ roboti z kovu a křemíku.

Nebude víc místo pro žádné z nás, a tedy lidi, které vždy očekává smrt a hniloba. V téhle naší obří Galaxii je zkrátka a podle padouchovy jistoty místo jen pro „ušlechtilé“ bytosti, i chvála pánu Bohu, že se počítači jeho plány nepodaří uskutečnit. Chvála i vyspělé technologii z království princezny Pavučinky, a totiž technologii takové, která je, jak to již kdysi formuloval naprostý klasik (a Neffův kolega) Arthur C. Clarke, nerozeznatelná od magie.

PhDr. Ondřej Neff: Barbora a Zlatý robot.

Barevně ilustroval Karel Jerie. Albatros. Praha 2020. 29 kapitol. 272 stran.