Rozhovor s Gabrielou Fatkovou

Rozhovory

Vytvořeno 25. 3. 2021 0:00

Autor: Alena Lochmannová

O kuchařce, v níž jsou recepty jen nástrojem, prostředkem k uchovávání kolektivní paměti s Gabrielou Fatkovou. „Pro mě jsou nejsilnější příběhy, které se vrací do raného dětství a popisují život náročných emigrací dětskýma očima,“ říká autorka.
Tachovská kuchařka receptů, příběhů a vzpomínek. Tak se jmenuje kniha, která se mi dostala darem do rukou a už svým názvem mě přilákala. Co má společného jídlo s lidskými příběhy a vzpomínkami? A proč zrovna Tachovsko? Při listováním knihou mi vyvstalo v hlavě několik otázek, při jejím pročítání ještě o trochu více. A jak to tak bývá, není nic jednoduššího, než se zeptat, máme-li tu možnost. O publikaci, jejím vzniku i o spojitosti jídla a paměti mi vyprávěla jedna z autorek publikace, Gabriela Fatková, která publikaci napsala společně s Andreou Königsmarkovou a Terezou Šlehoferovou.

Publikace se jmenuje velmi specificky, Tachovská kuchařka receptů, příběhů a vzpomínek. Proč Tachovsko?
Tachovsko nás zaujalo už před zhruba šesti lety. Tehdy jsme se zabývali s kolegy tématem kulturní krajiny a vůbec způsoby, jak lidé existují v krajině, krajinu přetvářejí a k ní se vztahují. Toto „bytí v krajině“ jsme se snažili uchopit na základě několika případových studií. Chtěli jsme mít zastoupeny jak regiony, kde dominuje zemědělská výroba, tak i regiony, kde je právě zcela okrajová. Nabízela se třeba Šumava, kde díky existenci chráněných území a národního parku lidé žijí ve spíše lesnicky vytěžované krajině. Já ze Šumavy pocházím, a tak mi připadala taková profláknutá. Český les nás lákal už tím, že jsme o něm nic moc nevěděli. Nakonec nás to tam lapilo. Vraceli jsme se tam na výzkumy opakovaně a dodnes ten kraj obdivuji s velkým zalíbením. Méně si nás ale získali místní. Proniknout k nim a něco se od nich dozvědět byl skutečně oříšek, ale o to víc jsme se tenkrát zakousli a snažili se všemi možnými způsoby k nim najít cestu. Skrz jídlo se to nakonec podařilo zcela hladce a myslím, že místní jsou nakonec rádi, že jsme se jich na jejich kulinární zvyklosti vyptávali a pak dostaly podobu této knihy.

Jak souvisí jídlo a paměť? Co může spojení těchto oblast nabídnout zajímavého?
Jídlo je skvělé otevírací téma a také téma, přes které se dobře vzpomíná na sociální situace, toho si všiml na výzkumech v Řecku už americký antropolog David Sutton. Chuťové a čichové vjemy mají silnou evokativní moc, vyvolávají nám dávno zasuté vzpomínky a já myslím, že především ty dobré. Pamatuju si, že jsem jednou musela být v nemocnici a vzala si sebou z domova pytlík s bylinkami. Byla jsem v té nemocnici fakt nešťastná, tak jsem si pod peřinou vždycky přičichla k tomu pytlíčku, díky té vůni jsem usínala, protože mi vždy navodila uvolňující pocit domova. Vyprávění, která jsme nasbírali na Tachovsku, byla často protkána zmínkami o vůních a plná expresivních výrazů, které byly až zvukomalebné. Například německé sloveso „fressen“ (sežrat) to přímo zvukově evokuje, jak někdo něco dvěma hlty schroupe. Kromě toho, že takové vyprávění je velmi živé, často obsahovalo i vcelku důležité historické informace. Pamětníci přišli často z Rumunska v rámci poválečných osidlovacích akcí. V těch vyprávěních jsme se dozvěděli něco o tom, jak vstupovali do kontaktu s místními Němci, kteří čekali, zda budou odsunuti. Jídlo bylo právě ta věc, o které museli vyjednávat na denní bázi. Jídlo ale není jen zajímavým tématem k hovoru, příprava jídla je něco natolik rutinního a vpravdě tělesného, že na některá témata přišla řeč až při společném vaření. Představte si třeba mísit těsto na chleba z 30 kg mouky – to se dá možná opisovat, ale je třeba zažít ten fyzický výkon a současně zážitek spolupráce, protože vás u toho musí někdo střídat a asistovat vám. V těchto situacích se pak lze dozvědět i něco o vztahu k jídlu, co je nevyřčeno a lze to jen pozorovat.

Jak jste k nápadu tohoto výzkumu a publikace se spoluautorkami došly?
Jak jsme tak na Tachovsku prováděli výzkum o krajině, dělali jsme řadu rozhovorů, z velké části s mužskými pamětníky. Místní nás pozvali na pečení obřadních velikonočních chlebů, protože měli za to, že jako etnology nás budou zajímat hlavně tradice. Proces pečení má v sobě něco tajemného, začíná už za rozbřesku, třeba kolem čtvrté hodiny ranní, fascinovala mě ta společná práce ještě za temna a pak během mísení čekání na světlo a den. Právě skrze tuto rodinně intimní a celodenní událost jsme zjistili, že jestli je něco veskrze zajímavého a nezachyceného v historiografiích, jsou to životní osudy místních žen. Pro mě osobně je naše kniha tak trochu splácením dluhu těm ženám. Zatímco historie regionu se točí kolem událostí ve veřejném prostoru, domácí sféra se má za samozřejmou a nezajímavou. Někdo děti vychová, někdo na stůl i v době nedostatku vždycky něco naservíruje. Někdo. Životy těch žen, které stojí za veškerou tou prací, která se má za samozřejmou, jakoby dosud nestály za jedinou řádku, stačí se začíst do místních kronik. A ukázalo se to i při vedení rozhovorů. Jim samým jejich životy připadaly natolik všední a nezajímavé, že se zprvu zdráhaly s námi mluvit. Proč by měly mluvit o svém životě, když se jich na to nikdy nikdo neptal a samy se nad ním ani nezamýšlely do hloubky. To bylo na celé věci nejtěžší. Přesvědčit místní ženy, že jejich zkušenosti, a nejen ty kuchyňské, nás opravdu zajímají. Zajímalo nás, jak vychovávaly děti, jak zvládaly období nedostatku, jak si dělily v rámci domácnosti práci a jak viděly svůj život. Samozřejmě ve vztahu k naší profesi by bylo určitě strategičtější vydat odbornou publikaci, za níž by nám přistály na kontě nějaké akademické body. Na druhou stranu já osobně takových akademických publikací pro úzkou čtenářskou obec vydala řadu a nepřineslo mi to úplně uspokojení. Tuto knihu jsme chtěly napsat tak, aby sloužila jak nám třem, tak lidem, o nichž ji píšeme.

Jak dlouho probíhal sběr dat a samotná práce na publikaci?
Sběr dat probíhal zhruba čtyři roky a samotná publikace nám odebrala tři roky života. Neznamená to, že bychom intenzivně tři roky v kuse psaly, protože každá máme své povolání, ale věnovaly jsme jí veškeré úsilí ve volném čase. Nejintenzivnější byly letní pobyty na hájence v Českém lese, kde jsme byly skoro „na čáře“ a tedy mimo signál mobilních operátorů a mohly jsme se zahrabat do sepsaných rozhovorů, knih a vymýšlely koncepci celé knihy. Dodnes máme archivované koláže z té doby. Tvořily jsme jednotlivé kapitoly na papíře, protože elektřina byla jen dočasně po zapnutí hlučné naftové centrály, radši jsme vše stříhaly, lepily a skládaly dohromady u plynové lampy.

V čem je Tachovská kuchařka receptů jiná od jiných kuchařek, třeba i lokálně zaměřených?
Především žánrově to není čistě kuchařka. V anglosaském světě by se zařadila do žánru tzv. „memory cookbooks“, což nemá u nás úplně paralelu. V takových kuchařkách jsou recepty jen nástrojem, prostředkem k uchovávání kolektivní paměti. Pro mě je naše kniha více o těch vyprávěních, které se samozřejmě točí kolem jídla, takže představujeme i jeho přípravu, ale pro mě by jen sled použitých receptů postrádal smysl. Vyprávění a životní příběhy čtyři vybraných žen ty recepty provazuje a vytváří tak jakousi dramatickou linku. Proto lze tu knihu číst i lineárně jako beletrii. Dalším aspektem je pak bilingvní podání. V pohraničí, odkud i já pocházím, dochází k volnému prolínání češtiny s němčinou, v různých situacích se přechází z jazyka do jazyka a díky četným výpůjčkám na obě strany člověk někdy jen těžko rozezná, v jakém módu se zrovna hovoří. Proto jsem i trvala na volném přecházení jednotlivých pasáží, každá pasáž je vždy přeložena nezávisle na své délce. Není to tedy kniha, která by byla překládána formou „stránka německy, stránka česky“. Pro člověka s trochou citlivosti k oběma jazykům se to pak pěkně čte a myslím, že to je přívětivé i pro ty ostatní, jen je na logiku knihy třeba průběžně přivyknout.

Vzpomeneš si na nějaký zajímavý příběh, se kterým ses při tvorbě publikace nebo i samotném sběru setkala a který ti vytane na mysli mezi prvními?
Je jich mnoho. Pro mě jsou nejsilnější příběhy, které se vrací do raného dětství a popisují život náročných emigrací dětskýma očima. Příběh, kdy po několikerých přesunech si naše pamětnice jako malá holčička připravila dětský stolek, stoličku a vzala kocoura do náruče, sedla si na dvůr a oznámila rodičům, že se nikam nestěhuje a zůstane s kocourem. Samozřejmě se stěhovali, ale kocour musel s nimi. Nebo vzpomínky na poslední Vánoce na Tachovsku a první roky v Bavorsku dětí, které byly s rodinami odsunuty. Také se mě velmi dotýkaly vzpomínky, které jen dokládaly naprosto podřadnou úlohu manželek v domácnosti. V jedné vsi muži často po nedělní bohoslužbě pokračovali s ostatními do hospody a vraceli se uprostřed noci za doprovodu kamarádů. V kteroukoliv noční hodinu musela žena vstát a připravit jim základní pohoštění, třeba jen nakrájený špek. Skoro jako služebná, akorát celoživotně neplacená. Samozřejmě někdo by mohl namítat, jak to třeba dělaly rády a z lásky a pro rodinu. Z těch vyprávění ale nadšení ze sebeobětování moc nevyplývá.

Jaká byla práce s pamětníky? Volily jste s kolegyněmi specifické strategie, jak probíhaly rozhovory?
Abych pravdu řekla, ani jsme moc netaktizovaly. To prostředí a proměnlivost situací nám to ani moc nedovolovaly. Většinu rozhovorů v češtině jsem realizovala já, ty v němčině kolegyně Andrea Königsmarková. Populace, na něž jsme se zaměřovaly, byly velmi rozdílné. Například odsunutí Němci byli zvyklí a schopní vyprávět a vzpomínat na pobyt na Tachovsku. Měli vytrénovanou aktivní paměť na toto období, sami se vzpomínkami na to období hodně zaobírali. Zatímco reemigranti z Rumunska nebo neodsunutí Němci na poválečné období buď vzpomínali neradi, nebo na to období aktivně moc nevzpomínají a bylo potřeba klidnými rozhovory na různá jiná témata se k některým vzpomínkám teprve dopracovat.

Budete na knihu navazovat?
Měly jsme v plánu napsat na základě nasbíraného materiálu ještě knihu, která bude spíše akademická a bude analyzovat především téma jídla a paměti, navázaly bychom tak na relativně obsáhlou zahraniční tvorbu k tomuto tématu. Zatím ale od vydání dotisku kuchařky uplynul rok a naše diáře jsou stále celkem plné. Chtěly jsme tomu věnovat léto, ale kvůli pandemii a nejistotě z ní vyplývající jsme se radši připravovaly na distanční výuku a na vlastní tvorbu se ani nedostalo. Průběžně se tématu věnujeme v odborných článcích, ale to je zase taková naše introvertní akademická tvorba, kde si vyměňujeme názory v úzké skupině nadšenců.

Tachovské pamětnice vydání kuchařky ale aktivizovalo a hned se hlásily, že by sesbíraly materiál i na druhý díl. To je takový efekt ve chvíli, kdy vašemu vědění někdo dá prostřednictvím knihy nový význam. V praxi to je situace, kdy kulinární vědění našich pamětnic, které jim až doposud připadalo zcela nevýznamné a všední, je najednou prezentováno jako něco hodné pozornosti. V této okamžité euforii by pak pamětnice rády pokračovaly v té činnosti, která jim přinesla pocit zadostiučinění a současně i pro mnohé neznámé uvědomění vlastní hodnoty. Jsem vážně ráda, že tohle v nich naše kniha vyvolala, zároveň ale vím, že to téma se částečně vyčerpalo a nelze pokračovat ve stejné koleji.

Děkuji za rozhovor