Režisér Biser Arichtev (44): Doma musí být sranda!
Vyprávěj, První republika nebo právě vysílané Kukačky. To je jen výběr ze seriálů, které má na svém kontě Biser Atanasov Arichtev (44). Čech s bulharskými kořeny patří mezi naše nejúspěšnější filmové a televizní režiséry. Je také tátou, dokonce dvojnásobným. Dvanáctiletého Tea má z předchozího vztahu, mladší Luka Christo, kterého má s manželkou, herečkou Veronikou Arichtevou (34), se narodil před šesti měsíci. Rodina je pro Bisera nejvíc a díky ní dokáže překonávat i leckteré překážky…
Prozraďte, kdy mezi vámi a Veronikou přeskočila jiskra?
„Hned, jak jsme se poprvé viděli, jak jsme se ocitli v jedné místnosti, bylo to zjevné. Poznali to všichni, kdo byli okolo.“ (směje se)
Co vás na ní nejvíce zaujalo?
„Asi to, co mě na ní baví do dneška. Její energie, smysl pro humor, je krásná a taky je skvělej parťák do života.“
Nedávno jste v médiích přiznal, že ještě před narozením syna jste prožívali manželskou krizi. Jste typ, který se jen tak nevzdává?
„To s tím trochu souvisí. Prošli jsme si před několika lety krizí, bylo to nečekané, zaskočilo nás to, protože to nebylo relativně brzy po svatbě. Ale zvládli jsme to a myslím, že jsme z toho oba vyšli silnější. Mám pocit, že během těch pár měsíců jsme se poznali víc než za deset let společného života. Ale i to, co se nám neustále děje v životě, nás stále učí. Žijeme opravdu intenzivně pracovně, společensky a máme taky velkou rodinu. Kdybychom neměli silný základ, nemohli bychom to zvládnout. Jsem šťastný, že to máme doma v pořádku a myslím, že to Veronika cítí úplně stejně.“
Jak takovou krizi zvládnout, respektive, co pomohlo u vás?
„Nedá se říct, že pomohla jedna věc. Ale co je vážně důležité, aby se o věcech mluvilo. Nejen o trápení, ale i o tom dobrém. Myslím, že sdílení a umění naslouchat, je hodně důležité. S partnerem si prostě musíte nejen umět, ale i chtít povídat. Dává to pocit domova a porozumění. A taky je dobrý, když je doma trochu sranda.“ (směje se)
Vaši rodiče pocházejí z Bulharska, vy jste se narodil v Čechách. Co je sem přivedlo? Studia, práce, láska?
„Náš děda imigroval v roce 1946 do tehdejšího poválečného Československa jako zahradník. Byl zdatný obchodník a vizionář. Po nějakém putování skončil u uhlobarona Larische ve Slezsku. Přijela i babička a osamostatnili se. Za bolševika se mu podařilo vést své zahradnictví a docela mu to šlo. Tak se začala psát historie naší rodiny v Čechách. Otce máma poznala v rodné vesnici svých rodičů v Bulharsku a rozhodli se, že budou žít tady. V sedmdesátých letech jsme se tu narodili my s bratrem. Jako první celá generace naší rodiny narozená v Československu.“
A jezdíte do Bulharska?
„Dokud žili prarodiče, jezdívali jsme hodně. Každý rok, někdy i víckrát. Postupně jsme polevovali. Dnes si spíše telefonujeme nebo skypujeme. Naposledy jsem tam byl před čtyřmi lety.“
Nějakou dobu jste hrál na kytaru v kapele Kryštof…O tom a ještě více čtěte v tištěném Aha! pro ženy číslo 12.