Zatímco koncertní sály a operní domy zejí prázdnotou, v sedmi brněnských hotelích bylo díky komornímu tělesu Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra a platformě Terén – Pole performativního umění neobvykle rušno. Každý večer v týdnu od 15. do 21. března měli milovníci moderní artificiální hudby možnost navštívit prostřednictvím služby YouTube jeden z vybraných hotelů. Mohli se nechat pohltit nejen přízračnou atmosférou prázdných pokojů a chodeb, ale také pestrou dramaturgií spojenou s netradičním vizuálním uchopením. Cyklus Please, do not disturb, jak svůj počin Brno Contemporary Orchestra a Terén nazvali, nesestával pouze z tradičních koncertních záznamů. Každým večerem totiž prostupovala ještě samostatná „příběhová“ linka, která někdy přímo, jindy jen zpovzdálí interagovala s hudebníky či samotným prostorem.
Úvodní koncert titulovaný Fantom Hotelu Continental byl věnovaný skladatelskému odkazu Zbyňka Vostřáka, jehož Kyvadlo času (1967) svojí mysteriózní a tísnivou atmosférou podtrhlo režisérský záměr Anny Babjárové. Violoncellista Josef Klíč, fantom lapený v minulosti a navždy připoutaný ke zdem Continentalu, bloudí po chodbách a pokojích prázdného hotelu. Kyvadlo času patří k dílům, která v sobě spojují vlivy tvorby Nové hudby, ale do jisté míry i původního spíše tradičního hudebního cítění. Vostřák se moderně neoddává prvoplánově a samoúčelně. Část, ve které po drsné hře smyčce za kobylkou nastoupí bezmála něžná melodie flétny, vypovídá mnohé o autorově citu pro vnitřní napětí, o jeho schopnosti kombinovat ryzí modernu se záchvěvy tradičnější hudby. Kompozičně – a stejně tak provedením – působivé jsou také „groteskní“ plochy, kterým režijní pojetí na mnoha místech dodávalo až nádech surrealismu. Je na místě pochválit také výtečné provedení violoncellového partu již zmíněným Josefem Klíčem.
Rytmus velkoměsta – druhý koncert v pořadí – usadil hudebníky do zahradní restaurace Grandhotelu Brno, kde provedli skladbu Martina Burlase Amnesia (2012). Režie, scénáře a kamery se tentokrát ujal Martin Svobodník. Hlučná, úsečná, přísně rytmická, lomozící a místy snad až kakofonická (v dobrém slova smyslu!) Amnesia donutila tvůrce vyjít s videem ven – mezi lidi, šaliny a domy. Hotel se stal pouhou kulisou a hlavním aktérem bylo město samo. Inspirace filmovým vizionářem Dzigou Vertovem a především jeho dechberoucím Mužem s kinoaparátem (ideálně ještě ve spojení s hudbou Michaela Nymana) byla v případě vizuálního pojetí přinejmenším pravděpodobná. Relativně krátká, pouhých pět a půl minuty trvající Burlasova jednohubka samozřejmě nenabízí (i vzhledem ke svému minimalistickému charakteru) tolik proměnlivých vizuálních možností, i tak se Svobodníkovi podařilo propojit obraz se zvukem zcela adekvátně a na výbornou. Samotné hudební nastudování bylo patřičně drsné a nekompromisní, pochvalu zaslouží nejen skvělá žesťová sekce, ale také smyčce, jejichž pomalá glissanda prostupovala rytmickými zářezy trombonů, rohů a bicích nástrojů jako vzdálené sirény neutichajícím městem Brnem.
Jasné prostory proskleného atria hotelu Barceló se staly dějištěm třetího večera. Koncert s názvem Paralelní světy představil skladbu Michala Wróblewského Herzmerz (2019), režie se opět chopila Anna Babjárová a hlavní aktérka Katarína Madariová z violoncellové sekce. Vizuální zpracování nabíralo na nápaditosti a některé úhly kamer byly vyloženě pastvou pro oko. Namátkou lze zmínit kupříkladu zneklidňující potemnělou chodbu s vozíkem nebo couvající se kameru s upřeným pohledem Katariny Madariové ke konci skladby. Dílo samotné dává prostor jednotlivým nástrojům a některé plochy lze označit až za dialogické. Výborný bezesporu byl sólový vstup houslisty Lukáše Mika – dravý, energický, neústupný a hlavně naléhavý. Záhy po něm zjemnila načatou gradaci flétna v podání Michala Vojáčka. Tento případ hezky ilustruje kompoziční rozkročení skladby Herzmerz – na jedné straně drsnost až agrese, na té druhé až vábivě tajuplný lyrismus a katarze.
Láska z paláce (Palác Padowetz Brno) v režii Sáry Sliwkové rozhodně patřil k největším překvapením cyklu Please, do not disturb. Melodické, salónní a rozverné árie z operet skladatele Leo Falla na první pohled z dramaturgického rámce zřetelně vystupují, a to i přes částečně modernizující uchopení Maria Buzziho. Nemyslím si, že by to však čemukoliv vadilo. Režie přetvořila koncert v přátelskou salónní zábavu, která všechny přihlížející a sledující pozvala do kola a sňala z posluchačů povinnost pouze nezúčastněně naslouchat. Zde se posluchač stal součástí kolektivu. Přirozený, srozumitelný, jasný, laskavý, a přitom emocemi přetékající projev výtečného barytonisty Tomáše Krejčího toto setkání hudebních přátel povýšil na zcela svébytný komorní večer.
Na online koncerty artificiální hudby bývá často (právem) pohlíženo trochu skrze prsty, Brno Contemporary Orchestra ukázalo, že i v této neútěšné situaci, v jaké se kultura právě nachází, lze tvořit zajímavé a ojedinělé projekty, které již dávno nelze zařadit do škatulky „znouzecnost“. Cesty a východiska z dnešních koncertních a kulturních útrap jsou ještě daleko před námi, nezbývá tedy než doufat, že se podobně invenční projekty podaří realizovat v mnohem větším měřítku.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..