Deset let jste žil v trapistickém klášteře ve Francii a prý jste si tam uvědomil, že vaše původní představy o klášterním životě byly trochu jiné. V čem?
Potvrdil jsem si jen obecnou platnost pravdy, že pronikání k jádru věci není nikdy dílem nějaké kolektivní nalévárny. Že rozhodujícím faktorem je vždy vlastní nasazení. Člověk nemůže očekávat, že by jakékoliv hluboké poznání nebo hluboká znalost vycházely z něčeho davového, a tohle jsem si tehdy dost naivně představoval. Že šaty dělaj člověka a hábit a klášter z vás udělají kontemplativního člověka, jenž je schopen mystického vidění světa. (směje se) Žádná davová psychóza se nekoná. Jistě je fajn, je-li člověk obklopen týmem, který má drive... Je to však vždy na každém jednotlivém prvku týmu. Když člověk chce, pak si nalezne, co potřebuje, ale stěžejním zůstává vlastní nasazení. A tohle přijmout mi chvilku trvalo.
Poznej sám sebe, nepřestaň se poznávat, vytrvale se ptej zdroje svého lidství, života a svého bytí.
