548. schůzka: Český muzikant, rodem ze Slovinska

Jmenoval se Martin Stamic – původně to byl Stanić, ale časem se mu tupá sykavka č poněkud naostřila a z hlásky N se stalo M, zkrátka u nás známe jej a jeho potomky pod jménem Stamic.

Město Pardubice si asi nevybral náhodou, protože ještě na začátku 17. století se chlubilo pyšným srovnáním „třpytí se jako Pardubice“. Třicetiletá válka městu nepomohla. Jako nejsilnější východočeská pevnost (Josefov ani Terezín ještě nestály) měly Pardubice zachytávat vpády nepřátel. Celá předměstí byla vyhlazena a obětována, aby mohly být vybudovány předsunuté pevnosti. Město sice odrazilo švédský útok, ale ohnivé granáty vrhané vojskem Torstenssonovým způsobily požár a zkázu četných domů i významných dominant. Netrvalo ale dlouho a jakmile byl nastolen mír, Pardubice začaly růst opět do krásy. Do barokní krásy, protože na renesančních štítech domů rozkvetly barokní voluty a z mnohých lícních stěn domů shlížely dolů na to světské hemžení pestré medailonky katolických světců.

Martin Stamic se dokázal novému českému prostředí rychle přizpůsobit. A jak se nejlépe přišlec přizpůsobí? Inu, když se ožení. A dědeček Stamic si vzal dceru pardubického radního a kožešníka. Čímž si značně pomohl. Zanedlouho kupuje jirchovnu, a když se žení po druhé (za pouhé dva roky po sňatku prvním), tak už byl váženým měšťanem pardubickým. Následovalo stěhování na Pernštejnské náměstí, které bylo výrazem prestiže nové pardubické honorace, a začaly se rodit děti, nová generace Stamiců, u nichž se výrazně objevilo hudební i výtvarné nadání. „Nejnápadnější to bylo u Antonína Ignáce. Velmi pěkně kreslil, ale hudba začala převládat. Ve svých čtrnácti letech se stal varhanním pomocníkem v kostele Zvěstování Panny Marie a svatého Jana Křtitele. Měl dobré učitele a postupem času začal v kostelech hrát jako sólista. Dosáhl výborné technické úrovně, měl pevný tón, bohaté odstínění a výrazné a osobité zvukové zabarvení. Vyzrál v předního varhaníka města.“

Nebyl jediný Stamic, jehož jméno v Pardubicích dobře znali. Tatínek Martin se podílel celých dvacet let na řízení města jako radní a syn Antonín Ignác chránil a zveleboval věci kultury, když se stal v Pardubicích kantorem. Jako znamenitý hudebník se staral do dobrou hudbu chrámovou a k tomu účelu si vychovával hudebníky a zpěváčky z řad svých žáků. „Zpěvu, jakožto jednomu z nejdůležitějších předmětů,“ zdůrazňuje historik Miroslav Hanuš, „věnoval Antonín Ignác obzvláštní péči a žactvo v hudbě náležitě procvičoval. Hlavní zřetel obracel i k pěstování hudby církevní, neboť jako regens chori potřeboval hudební dorost, jímž si doplňoval svůj chrámový sbor. Dá se říct, že Antonín Ignác byl učitelem nejenom svých žáků, ale i řemeslníků a měšťanů – snažil se upřímně zvýšením úrovně vzdělanosti přivésti jejich stavy k onomu významu, jaký jim právem náležel. Svým postavením kantorským i jako regens chori si získal vážnost celého města i okolí.“ Což platilo až do roku 1709, kdy se stěhuje z Pardubic do Německého Brodu.

„Pro město byl Antonín Ignác získán zdejším děkanem Seidlem, výborným znalcem chrámové hudby. Poté, co zde byla dokončena přestavba kostela Nanebevzetí Panny Marie a instalovány opravené varhany, snažil se děkan vyhledat i dobrého varhaníka, aby dodal ještě většího třpytu a vznešenosti celému městu. Volba padla na Antonína Ignáce Stamice. V té době neměl žádného vážnějšího konkurenta. Nebylo nikoho, kdo by se vyrovnal tomu mladému, teprve třiadvacetiletému varhaníkovi z Pardubic.“

Čím byl pardubický ptáček lapen, to nevíme. Asi mu dobře zazpívali. Kdo? Spíš co. Přece ty varhany. Stamic měl na nich daleko víc možností, aby uplatil svoje interpretační umění. Samotné varhanictví byl ho však asi stěží uživilo. Musel učit. Zatímco však většina tehdejších kantorů zápasila s bídou (a četní z nich i se základním vzděláním), Stamic měl náskok. I hmotně na tom nebyl nejhůř. Zdědil přece pardubický dům po svých rodičích. Ten sice přenechal svým sourozencům, ale byl slušně vyplacen, navíc se oženil a výhodně. Nevěstou byla jedna z nejbohatších měšťanských dcer (tatínek působil jako syndik neboli právní zástupce pražského vysokého učení a později i jako přísežný zemský prokurátor). Na německobrodském náměstí vlastnil rohový dům. Novomanželé Stamicovi právě v tomto domě zahájili svůj společný život. Nepobyli tam však dlouho. Brzy si zakoupili jiný dům, také na hlavním brodském náměstí. Kantorské povolání přitom nebylo v té době obzvláště dobře odměňováno. To je řečeno velmi mírně. Jak jsme si už pověděli, byla to ve skutečnosti bída. Kostelní kůr, se kterým bylo učitelství nerozlučně spjato, doplňoval Stamicovy příjmy, takže zakoupení vlastního domu nebylo snadnou záležitostí. Nejlépe nás o tom informuje opis trhové smlouvy s vlastnoručním podpisem děkana Seidla, který dodatečně povolil snížení ročních splátek „na šetrnou žádost pana Stamitze a jeho manželky, poněvadž tak těžká a neúrodná k obživení tato běžící léta, jakož i u všech městských živností, které z domů vyplývají i z užitků várečných jsouce zbavena a suspedýrována, ale i s ohledem věrné při chrámu Páně varhanické služby jsem jeho žádosti učinil, tak uznal a k tomu svolil, vlastní rukou podepsal a stvrdil.“

V Německém Brodě se tedy v pořadí druhý z generace českých Stamiců oženil. Narodily se mu tam i děti, a bylo to – řečeno dnešním ouředním jazykem – množství větší než malé. Jedenáctka jako tatíka Klapzuby, ovšem synové i dcery. U všech pěstoval otec hudební základy. Největší radost měl z Jana Václava Antonína, pozdějšího světoznámého houslisty a zakladatele mannheimské instrumentální školy. Ale ani Antonín Tadeáš ho nezklamal - stal se děkanem v rodném městě a později kanovníkem ve Staré Boleslavi. Byl vynikajícím violoncellistou i houslistou. Umělecké geny se projevily u Josefa Františka, který se věnoval malířství, a Václav Jan, ten šel v otcovým stopách. Výborně hrál na varhany. „Je víc než pravděpodobné, že i ostatní členové rodiny získali alespoň to nejzákladnější vzdělání ve hře na hudební nástroje. Muzika sice v rodině převažovala, přesto se však Antonín Ignác snažil své syny i dcery zasvětit i do ostatních druhů umění. Nebyla to jen hudba, ale i literatura a výtvarné umění, k němuž se vracel a využíval znalostí získaných při studiu v Pardubicích. Malířství nalezlo své kořeny u druhorozeného syna Josefa Františka a později i u vnuka Antonína Floriána – dva obrazy chlapců, chytajících ptáky na výra se dodnes v Brodě uchovávají. V bývalém augustiniánském klášteře je také obraz Ecce homo od Josefa Františka Stamice.“

Tatík Antonín Ignác se stal v Německém Brodě přední osobností města. V listinách je připomínán jako „urozený pán“, čímž se zrovna netvrdí, že by byl šlechticem – je to výraz uznání a úcty. I když byl dědeček Martin Slovinec, děti jeho syna byly vychovávány česky. Všechny dochované písemnosti se také vedly v tomto jazyce. Antonín Ignác Stamic, aby ještě daleko víc zdůraznil svůj český původ a české smýšlení, se začal na sklonku svého života podepisovat dokonce jako „Antonín Hynek“. „Když Stamicovi v roce 1730 dědili po dědečkovi Martinovi, dostali i rohový rodinný dům, kde se radní Antonín Ignác ujal opuštěného kupeckého obchodu a přeorientoval se z kantořiny na činnost obchodní. Plných 35 let pak provozoval kupeckou živnost.“ Když si chtěl odpočinout od koření a zemědělského náčiní a ještě dalšího sortimentu, usedal k hudebním nástrojům, aby interpretoval, a také aby skládal. To, co zachytil na notovém papíře, byly prosté písně a chrámové vokální a instrumentální skladby, ale i složité několikavětá díla chrámové i světská. Což vše víme jenom z doslechu, protože nic z jeho skladeb se nedochovalo.

Pomalu, ale jistě se blížíme k největšímu stamicovskému jménu. Tomu, které patřilo Janu Václavovi. Na svět přišel v pořadí jako třetí. Stalo se tak 19. června roku 1717. „Jan Václav Stamic je zjev víc než zajímavý,“ tvrdí historik Miroslav Hanuš. „Duch tak vnímavý a bystrý nemohl opomíjet důležité proměny, jež se během jeho krátkého života udály. Byl osobností hluboce přemýšlivou, a proto nezůstal ničeho dlužen umění své doby, ve které žil. I když se od počátku své umělecké dráhy pohyboval v nejvyšší společnosti a v předních uměleckých kruzích, nikdy na svůj český původ nezapomněl.“ Na housličky ho začal učit tatínek – bylo to zřejmě ještě předtím, než začal synek chodit do partikulární školy. Další vzdělávání ho čekalo v nedaleké Jihlavě. Na jezuitské škole se pěstovala vedle humanitních studií i hudba. Vyrůstal v českém prostředí a hlásil se k české národnosti. V zápise jezuitského gymnasia, které Jan Václav skončil šestou třídou, byl označen jako „Boëm Teutobrodensis“, což znamená „německobrodský Čech“.

Jako sedmnáctiletý odchází z Jihlavy do Prahy, tam ho čeká dvouleté studiu na filosofii, ale daleko víc než moudrost pěstuje lásku k hudbě. Konkrétně k houslím. A to natolik, že začíná toužit po kariéře houslového virtuosa. Svůj nástroj začínal ovládat zřejmě mistrně. Tady v něm asi uzrává rozhodnutí hledat své uplatnění jinde. Skladatelsky ani interpretačně nenacházel doma žádnou pořádnou šanci. Po přestěhování dvora do Vídně se Praha proměnila v provinciální město. Nebyla tam šlechtická ani jiná kapela, ve které by mohl svoje schopnosti uplatnit, a aby spoléhal jenom na příležitostné účinkování na kůrech chrámů, v tom neviděl pro sebe vyhlídku na pevnou a umělecky hodnotnou existenci. Zbývala tedy jenom cesta do ciziny. „Jako dvaadvacetiletý odchází za hranice. Jeho rozhodnutí urychlil zřejmě i vpád bavorských vojsk do Prahy roku 1741. Pravděpodobně podniká své první koncertní cesty, a pak si to zamíří za existenčním zajištěním do Německu, kde v té době už působí delší dobu jeho mladší bratr. Získává místo na dvoře mannheimského kurfiřta Karla Filipa.“ Hrál na housle, takže získal zřejmě místo hráče na tento nástroj...

Nastoupil skutečně do dvorní kapely, co je však hlavní: dostal se do jednoho z nejproslulejších hudebních center 18. století. „Od roku 1720, kdy si falcký kurfiřt Karel Filip zvolil město Mannheim za své sídlo, nastal v něm velice čilý hudební ruch. Z nedaleko Heidelberku sem povolal svůj zdatný orchestr a zajistil jeho členům velmi dobré hmotné zabezpečení a věnoval jim opravdovou péči, takže toto těleso se dostalo opravdu na dobrou hudební úroveň. Vznešené prostředí kurfiřtského dvora, kde se na hudbu kladly tak veliké nároky, silně zapůsobilo na vnímavou, citlivou, živou mysl Jana Václava Stamice.“ Teplé místečko v Mannheimu bylo zřejmě to, co po čem toužil. Nejenom proto, že to místečko bylo opravdu pohodlné. Nabízely se mu tady veliké možnosti, které tu našel jako mistrný houslista i jako vynikající hráč na violu d´amour, kontrabas a violoncello. Na dvoře byla silná poptávka po dobré hudbě, což ho přímo vyzývalo, aby se i on pokusil, aby zkusil napsat několik samostatných koncertů pro housle jako oživení koncertních pořadů dvorní kapely.

S jakou odezvou se jeho snažení shledalo? Bylo uvítáno členy orchestru velkým zájmem, a po provedení i se značným úspěchem. Vnášel totiž do dosavadního houslového umění nové zajímavé prvky. Nemínil tvořit skladby pro housle, které byly interpretovány jenom na koncertech dvorní kapely. Přistoupil na složitý styl, na kterém své houslové skladby založil, a ten se stal i výrazem jeho vlastního názoru na mistrovskou hru na housle. Ta metoda byla potom nejedním houslistou napodobována. Byl to opravdový a zasloužený úspěch mladého umělce, který se nesnažil jít po zaběhnutých cestách a taky se nechtěl spokojit s tím, čeho už dosáhl. Místní úspěch měl značný, ale na úspěch a tím i na uznání mimo Mannheim musel ještě čekat. Nečekal však dlouho. Dostal pozvání do Frankfurtu nad Mohanem.

„Pozvání do Frankfurtu znělo na provedení vlastního koncertu pro dva instrumentální sbory, tedy concerto grosso. Kdyby neměl v Německu dobré jméno, žádná taková pozvánka by k němu nedorazila. Svou hrou na housle vzbudil neobyčejnou pozornost při korunovaci Karla VII., což byl vzdorocísař Marie Terezie. V oznámení na tento koncert byl Stamic označován jako skladatel koncertní hudby a slavný virtuos, který měl účinkovat také na violu d´amour a violoncello. Úspěch, kterého se mu podařilo dosáhnout, mu dopomohl k tomu, že mu bylo po nástupu nového kurfiřta zvýšeno služné.“

Ten nový kurfiřt se jmenoval Karel Theodor. Toto jméno by snad ani nemuselo být tak významné, jenomže právě za jeho vlády začal mannheimský orchestr získávat proslulost nejenom německou, ale světovou. Kufriřt mu zajistil několik vynikajících osobností Mezi nimi Gottfrieda Fingera, původně flétnistu, který dal svým orchestrem provádět hodnotné skladby cizích autorů. Mezi ně patřili mimo jiné Bach, Gluck a Stamicův krajan Jiří Benda. Stamic byl dobře slyšet, jeho hra byla vynikající, a mohl tudíž stoupat po žebříčku své kariéry. Kurfiřt ho jmenoval prvním dvorním houslistou. Existence tedy zajištěna – maestro se mohl oženit. Stalo se tak v roce, kdy oslavil 27. narozeniny. „Johann Steinmenter, kurfürstlicher Conzertmeister, Bohemus“ – Jan Stamic (příjmení mu opravdu hodně zkomolili, udělali z něj Steinmentra), koncertní mistr, Čech... si bral nevěstu jménem Maria Antonia Lüneborn. Narodilo se jim pět dětí.

Za bývalého kurfiřta Karla Filipa vládly v Mannheimu italské vlivy. Za jeho nástupce Karla Theodora ovládla dvůr francouzská hudba. Letitá nevraživost německo-francouzská ustoupila do pozadí. Karel Theodor byl osvícenský hrabě a odchovanec Voltairův. Byla zkrátka už jiná doba. Francouzskou kulturu si oblíbil i Stamic. Ještě nezavršil třicítku a kurfiřt ho jmenoval nejenom koncertním mistrem na housle a violu d´amour, ale dokonce ředitelem dvorní hudby. „Kapela, kterou teď vedl, dosáhla vysoké reprodukční úrovně a získala věhlas v celém hudebním světě Evropy. Měla výbornou technickou úroveň, bohatý repertoár a vnášela do hudební produkce nové svěží tóny. Stamic rozmnožil počet nástrojů v orchestru a přiřadil k nim některé nové, jmenovitě lesné rohy a klarinety, oblíbené nástroje českých vesnických kapel. (Sám také složil koncert pro klarinet, asi vůbec první toho druhu v hudební literatuře tehdejší doby). Dokázal vtipně kombinovat nástrojové skupiny tak, že vytvářely nové orchestrální barvy a naplno využíval při hře jednotlivých nástrojů i celého orchestru, aby zvýraznil tempové i silové výrazové možnosti. Tím, že zavedl do orchestru horny a klarinety, dosáhl zcela nového zabarvení. Dynamickými odstíny a střídáním tónin a temp bylo dosaženo neobyčejné plastičnosti. Jako skladatel užíval s oblibou kontrastů a náhlých změn. Tím vším se stal tvůrcem nového symfonického slohu doby pobarokní, vynikajícího bezprostředností hudebních myšlenek, obzvláště v lidové stylizaci tanečních vět.“

Brzy ho čekala další pozvánka. Tentokrát do Stuttgartu. Měl tam být jmenován dirigentem dvorní kapely. Nešel. Odmítl. Důvod: z dopisu, který napsal, vyplývá, že v Mannheimu vedl na tamním dvoře po osm let veškerou hudbu, tedy i v divadle a v kostele, že však tíhl jen k hudbě instrumentální a proto chtěl být jmenován jen ředitelem hudby komorní. Po odmítnutí tohoto navýsost výhodného místa je Stamic v Mannheimu nadále uváděn jako ředitel instrumentální hudby. Dosáhl, co chtěl... Nedosáhl. V následujícím roce ho čekalo jmenování ředitelem kurfiřtského orchestru. Což znamenalo, že řídil všechny koncerty orchestru na zámku kurfiřta v Mannheimu v době zimní, zatímco v létě na letním sídle ve Schwetzingenu. Koncerty se tady konaly v krásném kurfiřtském divadle, za slunného počasí v rozlehlém zámeckém parku, který se rozkládal na ploše šestasedmdesáti hektarů. „Velký kus práce pro to, aby byla zpřístupněna hudba širokým vrstvám, udělaly v Evropě akademie – spolky pro pěstování hudby. Jejich zrodu a rozvoji vděčí hudba za to, že mohla zaujmout své prvé místo v životě jedince i společnosti a stát se – jak to chtěl Jan Amos Komenský – průvodcem v každé době životní a pro každého člověka. Kolébkou veřejných koncertů byla Anglie, ale zanedlouho nato se konaly i v Paříži. Jednou z největších senzací koncertů, které trvaly až do revoluce, bylo vystoupení mannheimského orchestru, nejslavnějšího z četných dvorních kapel, jenž ukázal nové cesty orchestrální hře a důležitě se podílel na vývoji symfonie k jejímu klasickému tvaru."

V Evropě tehdy existovala tři hudební centra: Paříž, Vídeň a Mannheim. Mannheimská kapela přitom patřila k absolutní špičce. Roku 1756 ji tvořilo asi 50 vynikajících instrumentalistů. Stamic dovedl vtisknout orchestru rysy dokonalosti. Právě toho roku byl jeho umělecký život na vrcholu a zdálo se, že bude stoupat po žebříčku umění ještě výš. 27. března 1757 však Jan Václav Stamic ve věku necelých čtyřiceti let umírá. Za svůj život napsal 175 opusů.