Sošku Českého lva má letos i filmař z Krnova, zaujal snímkem o tragédii

  15:30
Českého lva v kategorii Krátký film i Cenu Magnesia za nejlepší studentský film získal krnovský rodák a student FAMU Adam Martinec. Porotu zaujal dvacetiminutovým hraným snímkem Anatomie českého odpoledne, který vznikl na motivy skutečné události.

Držitel Českého lva Adam Martinec | foto: Archiv Českého lva

„Z vítězství v obou kategoriích mám obrovskou radost. Je to odměna pro celý štáb a všechny, kteří se na tvorbě snímku podíleli. Právě kvůli jeho tématu bylo pro nás důležité film natočit a jsem rád, že jej ocenili i akademici,“ říká mladý režisér. Martincův úspěch přitom předznamenaly Ceny české kritiky, kde před měsícem rovněž zvítězil v kategorii krátkých filmů.

Můžete popsat, jaká atmosféra panovala na udílení Českých lvů? Letošní rok byl výjimečný i stylem konání, které bylo striktně bez diváků. Co se vám takzvaně honilo hlavou?
Atmosféra odpovídala podmínkám. Často jsem nad svou účastí na takové akci v současné situaci přemýšlel, nakonec ale zvítězila touha udržet určité rituály při životě. Celá událost proběhla komorně a kromě samotných nominovaných tam byl jen štáb přenosu, se kterým jsme se ale ani nedostali do kontaktu. Během večera jsem myslel především na událost, která náš film inspirovala, a tak jsem se z vítězství nedokázal radovat tak, jak bych si asi přál.

Váš snímek Anatomie českého odpoledne je natočen na motivy skutečné události, bohužel tragické, kdy se na jezeře u Prahy utopili dva chlapci. Proč jste si tento námět vybral a jak jste se k němu dostal? Nebo si našel on vás?
Příběh mě zaujal ve chvíli, kdy ho začala média pokrývat. Že jde ale o opravdu nosné téma, mi došlo až potom, co se situace po pár dnech „uklidnila“ a prvotní zprávy byly korigovány. Došlo mi, že pokud se taková tragédie zobecní v čase i místě, že jde o výchozí bod ideální pro studování naší společnosti tak, jak ji vnímám.

Samotný název vypovídá něco o formě, proč jste se rozhodl pro termín „anatomie“?
Chtěli jsme studovat chování jednotlivých postav i davu a pitvat jejich rozhodnutí. Scénář je fabulací, a tak nejde o anatomii onoho dne, kdy k tragédii skutečně došlo, ale o studium chování lidí v takové situaci. Trochu sám pochybuju o tom, zda se nám to doopravdy podařilo – sám si myslím, že jde o portrét společnosti s otisky určitých archetypů spíš než o opravdu sociologickou sondu. I tak ale onen příběh dostatečně zobrazuje nedostatek sounáležitosti, respektu, slušnosti, nápomoci nebo taktu, a to je pro mě důležité.

Jaký jste typ režiséra? Trváte přísně na formě, anebo dáváte raději prostor kreativním spolupracovníkům?
Jsem přesvědčený o tom, že pokud jste obklopeni talentovanými lidmi, tak jim musíte dát co největší prostor skutečně tvořit. I jim, z logiky věci, záleží na tom, aby byla výsledná podoba co nejlepší, a proto je třeba je velmi pozorně poslouchat. Kdy si stát za svým, kdy ustoupit a kdy udělat kompromis, je ale věcí intuice.

Jste studentem nejstarší české filmové školy FAMU, která má za sebou plejádu mimořádných absolventů, zejména jsou proslulí odchovanci z konce 50. a ze 60. let. Přišel jste s někým z nich do kontaktu?
Ještě před samotným studiem na FAMU jsem měl to štěstí být součástí filmového štábu Jana Němce na jeho posledním filmu Vlk z Královských Vinohrad. Těch pár měsíců pro mě navždy zůstane velkou zkušeností nejen ze sentimentu nad legendou, ale především pro jeho svérázný přístupu k filmu jako takovému.

Jaké máte filmové vzory?
Vzorem jsou mi všichni upřímní tvůrci, kteří mají dost odvahy na to jít s kůží na trh a jsou dost zarputilí na to, aby projekt dotáhli do konce. Nerad dělám jmenné seznamy, protože jsou dlouhé a nikdy ne docela úplné.

Jste rodák z Krnova, čerpáte i nějaké případné náměty ze zdejšího prostředí?
Čerpám především z postav a situací. V Krnově jsem strávil největší část svého života a jsem rád, že jsem místním naturelem dostatečně prosáklý. S notnou dávkou nostalgie mám samozřejmě zato, že jde o jedinečný kraj. To se ale i objektivně potvrzuje vždy, když na škole historky z Krnovska vytahuju. Spolužáci se buď krájí smíchy, nebo nevěřícně vrtí hlavou – ne protože bychom se Krnovu posmívali, nebo jím opovrhovali – obdivujeme živost a energii místních lidí. Někdy také absurditu situací, kterým na periferii čelí.

Dnes jsou kina bohužel zavřená, ale určitě máte zajímavé vzpomínky na tento druh zábavy. Jak tomu bývalo dříve v krnovském kině?
Krnovské kino je úžasný maják na břehu řeky Opavy. Je to krásná budova s technicky dokonalou projekcí, srovnatelnou se světovou špičkou. Moc rád vzpomínám na projekce filmového klubu, kde jsem se zašíval do tmy a pozoroval Jarmusche nebo Antonioniho. Byly to pro mě naprosto formativní zážitky. Navíc: jet na festival 70mm filmu, který se zde odehrává, je pro mě cinefilním požitkem – a nejen pro mě. Ve filmové obci si tohoto festivalu všichni velice považují. Snad mu není kvůli současné situaci úplný konec.

Udělení cen je jistě dobrý motiv pro další motivaci k tvorbě, připravujete prý venkovský příběh kolem zabijačky. To je rituál, který už mnoho lidí nezná. V čem spočívá jeho půvab?
Jednak chci tematizovat rituál jako takový a jeho místo v současné společnosti, jednak jsou rodinné sešlosti skvělou rozbuškou pro dramatické situace téměř jakéhokoli druhu. Doufám, že se nám opět podaří vyportrétovat českého člověka stejně dobře jako odvyprávět opravdu silný a zajímavý příběh plný emocí. Nepůjde ale o tak přísnou kritiku jako v případě Anatomie – chci točit o postavách, které miluji se všemi jejich dobrými i špatnými vlastnostmi.

Zůstáváte nadále věrný Krnovu, anebo vás lákají atrakce velkoměsta?
Zůstávám věrný především přírodě. Krnov má tu výhodu, že je lesy a kopci bezprostředně obklopen a to mě na něm ohromně baví. Nemám pocit, že by tam byl čehokoli nedostatek z hlediska i jiných potřeb, ale český filmový a televizní průmysl je bohužel koncentrován do Prahy.