Petr Hannig, polopravdy a dezinformace.

Na iDNES.cz jsem si přečetl článek Petra Hanniga z 2.2.2021, nazvaný "Skon Ladislava Štaidla poodhalil zásadní podíl skladatelů na úspěchu interpretů". Ve zmínce o mě ovšem Petr Hannig uvádí informace, které neodpovídají skutečnosti a protože na jeho blogu není povolena diskuse, reaguji na ně vlastním příspěvkem. Zde je diskuse naopak vítána a předem za ni děkuji.

Píseň Robinson, ke které jsem složil hudbu, totiž nevyhrála festival v Irsku, jak bylo v jeho článku uvedeno. Vyhrála ve Francii, na Grand Prix de Paris 1976 a nejmenovala se Robinson, ale Flying Hydroplane. Autorem obou textových verzí byl Vladimír Čort. Píseň získala v Paříži hlavní cenu a k tomu 20.000 Fr. Zmíním i několik okolností, které se s touto historií pojí a které snad i leckoho pobaví.

Po zprávě z Francie, že do soutěže vybrali píseň, kterou jsme tam s textařem Vladimírem Čortem poslali, vyslala umělecká organizace Pragokoncert do Paříže zpěváka Jiřího Korna. Mně rovněž umožnili se zúčastnit, takže jsem tam s Kornem a s jeho tehdejší manželkou odcestoval. Korn dostal od Pragokoncertu diety i dopravné, mě Pragokoncert vybavil na čtyři dny částkou 192 Fr. Pokoj v hotelu, který mi objednali, stál na noc 130 Fr a ubytování zajistili ode dne, kdy mi udělili vízum. Takže po příjezdu do Paříže mi zbývalo už jen 62 Fr. Naštěstí se mi podařilo přes hranice propašovat několik západoněmeckých marek, které jsem v neblahé předtuše zakoupil prostřednictvím jednoho známého od veksláků v Lucerně -koupit valuty legálně tehdy nebylo možné-  díky kterým jsem mohl uhradit ještě jednu noc na hotelu a koupit si i nějaké párky v rohlíku a limonády, abych nebyl v Paříži o hladu.

Leč, poslední den, po zisku hlavní ceny a velké slávě, kdy se se mnou fotografovali Američané, kteří získali druhou cenu za jejich skladbu a k tomu i vedlejší cenu za interpretaci, mi již na nocleh v hotelu nezbývalo. V divadle na Champs Elysées, kde se festival konal, jsem se zdržel co nejdéle, až do závěrečné, brnkaje si v ztemnělém sále na klavír a poté vyrazil do listopadové noci. Můj kufr již spočíval v Kornově autě, takže jsem byl celkem bezstarostný. Procházel jsem se pařížskými bulváry, prohlížel si všechna ta pozoruhodná místa, Montmartre, Pigalle, okolí Sacré Coeur a ani vlastně nevím, kudy jsem se té noci toulal a zažil i atmosféru probouzející se Paříže. Ráno jsem se vrátil do hotelu, na recepci se potkal s Kornem a odcestovali jsme domů. Vláďa Čort se zprávu o našem úspěchu na Grand Prix de Paris dozvěděl večer z rádia, sedě u vyhaslých kamen v jeho pražském podnájmu, kde si právě otevíral konzervu s olejovkami. 

Na účet Pragokoncertu přišlo za vítězství naší písničky 20.000 Fr, z kterých si Pragokoncert ponechal 40%, což byl jeho běžný zisk ze všech zahraničních honorářů, odečetl výdaje za cestovné, diety a ubytování, výdaje za telefony Praha-Paříž (zřídili tehdy pro to zvláštní oddělení) a také oněch 192 Fr, které mi na pobyt v Paříži přidělili. Zbytek rozdělili mezi autory písně, tedy mezi Vladimíra Čorta a mne. V tuzexových bonech, samozřejmě. I tak mi ale zbylo na malý barevný televizor, který jsem tehdy mamince v tuzexu zakoupil.

Po čase jsem obdržel z kanceláře České národní rady pozvánku na slavnostní poděkování umělcům, kteří přivezli nějaké ceny ze zahraničí, anebo zvítězili na zahraničním festivalu. Vyslechl jsem si zde proslov jedné zasloužilé umělkyně, která hovořila o tom, co nám naše socialistické zřízení umožňuje a jak bychom měli být naší straně a vládě za všechno vděčni. Žádnou vděčnost jsem ovšem nepociťoval a když ostatní umělci projevili svoji vděčnost podpisem Anticharty, projevil jsem se jako nevděčník, takže můj podpis pod textem Anticharty chybí. Ale popel na hlavu si za to nesypu, muzikant by se měl věnovat svému poslání a ne politice.

Takže tolik a ještě něco navíc, k článku Petra Hanniga na iDNES, s jehož obsahem jinak v zásadě souhlasím.

Josef Kolín, hudební skladatel