V současné situaci vidí obrovské riziko, proto se rozhodl promluvit. Pavel Horváth i na svém synovi Patrikovi (12) vidí, jak měsíce bez možnosti organizovaného tréninku, zápasů a potkávání kamarádů děti ničí. Rozhodl se veřejně podpořit aktivity směřující k co nejrychlejšímu návratu ke sportu. „Ničí se celé generace,“ říká pro iSport.cz někdejší vynikající záložník a současný trenér, který naposledy vedl prvoligovou Příbram.
Epidemiologická situace se v Česku naštěstí zlepšuje, nicméně hřiště zůstávají stále zavřená. Po Velikonocích dojde k dalším jednáním, aby vláda konečně umožnila organizované sportování. Pavel Horváth podporuje iniciativu k restartu sportu a volá po tom, aby k rozhýbání dětí došlo co nejdřív.
Co vám na aktuálním stavu, kdy je zakázaný jakýkoliv organizovaný amatérský sport, nejvíc vadí?
„Děti jsou zvyklé být v kolektivu, ten kolektiv jim chybí. Dostaly zákaz se spolu potkávat, to je v podstatě stejně deprimující jako u seniorů, že je nemůže nikdo navštěvovat. Byť jsou na tom děti asi lépe, než senioři, psychický dopad je na ně jednoznačně podobný. Ničí se celé generace, sociální cítění tam nemůže být, když se devět měsíců z roku děti neviděly. Máme zakázané jít na hřiště, které má 100 metrů na padesát, a vedle je park, kde je padesát dětí na padesáti metrech, to mi nepřijde normální. Spousty věcí je absurdních.“
Projevuje se to na vašem synovi Patrikovi?
„Můžeme teď trávit spousty času spolu, z toho jsem nadšený, i u něj v některých situacích vidím extrémní nadšení. Trénovat a kopat si spolu, když to jde, je super, ale pořád to není hra. Samotný zápas to dětem nenahradí. Děti už jsou více jak rok bez hry, když se to teď nerozjede, přijdou o druhou sezonu.“
Což je alarmující stav.
„Hodně důležité je, aby se přerušený ročník dohrál a kluci měli zápasy, to se nebavím o úrovni reprezentací. Belgie, Nizozemsko, Švýcarsko, všichni trénují. Navíc existují výzkumy, že možnost nákazy je během sportování venku minimální, musela by to být veliká náhoda. Třeba při normální hře v devadesátiminutovém zápase je průměrně minuta a půl času, kdy je člověk opravdu v těsném kontaktu s protihráčem nebo se spoluhráčem. Navíc se to většinou děje při standardních situacích, které děti ve fotbale skoro nemají.“
Dají se tréninky upravit tak, aby děti nebyly v úzkém kontaktu?
„Jasně. Rozhodnutím vlády se vyřadili ze hry veškeří trenéři amatérského sportu. Tihle lidé jsou k tomu vzděláváni, vědí, jak mají dětem tréninky složit, aby se jich na hřišti mohlo vyměnit za dvě hodiny třeba dvacet a připravovali se po skupinkách.“
Děti se živelně scházejí v parcích, kde jsou v těsném kontaktu. Sportoviště ale zůstávají zavřená, chápete to?
„Já jsem byl se synem dvakrát vyhozený ze hřiště. Přijeli tam policisté a vykázali mě. Jak jsem říkal - nepřijde mi to normální, když na ploše, která má sto metrů na padesát, nemůže být dvacet lidí. To nechápu a mělo by se to rychle změnit.“
Jak jste zákaz tréninků mládeže řešili v Příbrami?
„Všude je to asi podobné. Buď to bylo zavřené úplně, nebo kluci chodili na tréninky po dvou, maximálně po čtyřech. Pak se třeba scházeli někde mimo, ale oficiálně v prostorách klubu nikdo jiný kromě profesionálů trénovat nemohl.“
Klesá u dětí fotbalová výkonnost?
„To je jasné. Sami můžete trénovat finty, ale když je neprovedete v praxi, tak potom nemají smysl. Děti po dlouhé pauze nejsou na hřišti schopny vyhodnotit, co funguje a co ne. Pauza trvá víc než rok a to je problém. Ujíždí nám vlak. Víme, jak to chodí v cizině, konkrétně se můžeme bavit o Anglii nebo Nizozemsku. Ačkoliv i tam mají přísná opatření, děti se mohou scházet, venkovní sporty dál fungují. Byl bych rád, aby s tím i tady lidé z nejvyšších míst něco udělali.“
