Jan Kopecký: Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista

Český rozhlas nedisponuje autorskými právy umožňující zveřejnění zvukového záznamu na internetových stránkách.

Lidové divadlo v Českých zemích v 18. a 19. století představuje jedinečný umělecký fenomén, se kterým moderní 20. století zdánlivě nenávratně přetrhalo všechny vazby. Zvlášť po únoru 1948, kdy byla jakákoliv tvorba s náboženskou tematikou provozovaná na veřejnosti nežádoucí a vlastně nepřípustná. Byl to tedy svého druhu malý zázrak, když v časech uvolnění v 60. letech pronikly na jeviště české lidové hry a setkaly se s vřelým ohlasem diváků i odborné veřejnosti.

Ladislav Lakomý (uprostřed) - fotografie z inscenace Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista 1965|foto: Národní divadlo Brno

Velký podíl na tom měl teatrolog, pedagog a divadelní tvůrce Jan Kopecký (1919-1992). Z fragmentů lidových her, na které narážel při sběru materiálu pro kapitolu o českém lidovém divadelním baroku chystanou do rozsáhlých Dějin českého divadla, sestavil hned několik nových, ucelených lidových her, z nichž nejznámější je právě pašijová „Komedie o umučení“. Jejím podkladem se staly tři lidové hry z 18. století – Boskovské umučení, Lastibořská komedie o umučení a Semilská hra o vzkříšení.

Text, který Jan Kopecký původně připravoval pro E. F. Buriana, měl nakonec premiéru v činohře Státního divadla v Brně v režii Evžena Sokolovského v listopadu 1965. Ohlas na ni byl doslova bouřlivý. Přestože se poplašené krajské stranické orgány krátce po premiéře Komedie o umučení urputně snažily o její zákaz, tvůrcům a vedení divadla se podařilo udržet ji na repertoáru až do roku 1970, představení dosáhlo 156 repríz.

Nahrávka, kterou na Vltavě uvádíme, byla pořízená v roce 1968 během několika představení s publikem. V hlavních rolích jsou ke slyšení Ladislav Lakomý, Vlasta Fialová, Josef Karlík, Václav Postránecký, Otakar Dadák, Zdeněk Kampf, Helena Kružíková a další.

Divadlo, můj osud

„Jako brechtovci a burianovci jsme se hlásili k modelu takzvaného politického divadla, které chtělo hrát o problémech současných lidí, což znamená, že jim chtělo pomoci orientovat se také ve světě současné politiky. V té době byl velký evangelijní Ježíšův příběh v rámci odporné protináboženské kampaně, kterou proti němu vedl režim, vyhnán do azylu chrámů a na veřejnosti se nesměl zjevovat ani v podobě výuky náboženství ani v podobě knih a samozřejmě ani v podobě jakýchkoliv děl s náboženskou tematikou. Považovali jsme proto za nezbytné vrátit Ježíšův příběh do veřejného prostoru. Věřící veřejnost je samozřejmě taky veřejnost, ale my jsme ho chtěli vrátit i mezi ty, kteří do kostela nechodili a chtěli jsme ho vrátit s jasným politickým záměrem: protestovat proti tomu, že příběh, na kterém po dva tisíce let rostly všechny generace křesťanského světa a do kterého jsme přirozeně integrováni, byl z veřejného prostoru vyhoštěn, a že generace, které vstupovaly do života za vlády totalitního ideologického režimu, který se tohoto vyhoštění dopustil, mají nejen právo, ale i povinnost se s příběhem seznámit a v opozici k němu nebo v souladu s ním se duchovně formovat. Proto jsme Pašije zařadili do repertoáru.“

(Dramaturg Bořivoj Srba ve vzpomínce na inscenaci pro vltavské Osudy, které vyšly i knižně pod názvem Divadlo, můj osud.)