Jediný památník Charlotty Masarykové je ukrytý v Beskydech

/ /
Pomník Charlotty Masarykové. Foto: CC BY-SA 4.0/Ilona Mazalová
Pomník Charlotty Masarykové byl odhalen v roce 1926 díky iniciativě řídícího učitele Cyrila Macha v obci Hutisko. Foto: CC BY-SA 4.0/Ilona Mazalová

Balvan v lese nad valašskou obcí Hutisko proměnili místní v pomník manželky prvního československého prezidenta za její pomoc chudému kraji. Příběh pomníku připomíná také statečnost beskydských odbojářů v době nacistické okupace.

Když učitel Cyril Mach v roce 1920 nastoupil jako řídící do školy v obci Hutisko na Valašsku, byl šokován. Věděl, že v Beskydech lidé žijí nuzně, ale přesto ho životní podmínky dětí, které měl vzdělávat, zaskočily. Do školy putovaly hodiny pěšky z odlehlých podhorských chalup. Měly chatrné oblečení, byly promrzlé, hladové. Během zim se přes metrové závěje sněhu do školy vůbec nedostaly. Jejich rodiče neměli dost peněz na to, aby jim mohli koupit sešity nebo tužky.

Cyril Mach se rozhodl, že žáčkům školy, které se říkalo Za kopcem, zlepší život. Využil svých četných kontaktů z dřívější doby a o těžkých podmínkách, ve kterých děti beskydských pasekářů žily, informoval manželku tehdejšího prezidenta Charlottu Masarykovou. Věděl, že jí osud chudých není lhostejný.

Charlotte Garrigue Masaryková (1850–1923) pocházela z New Yorku, se svým mužem se seznámila v roce 1876 v Lipsku. Foto: ČTK
Charlotte Garrigue Masaryková (1850–1923) pocházela z New Yorku, se svým mužem se seznámila v roce 1876 v Lipsku. Foto: ČTK

Paní Charlotta zařídila, že řídící díky finančním příspěvkům dětem mohl koupit učební pomůcky a teplé oblečení, a školnice jim začala vařit polévky. „Dnes si už nikdo nedovede představit, co pro ty děti znamenala teplá polévka, i to, že se po příchodu do školy mohly převléknout a usušit si mokré oblečení. Dříve sedávaly celou výuku promočené a promrzlé tak, jak přišly,“ říká Aloisie Lepaříková, která Cyrila Macha ve svém dětství poznala. 

Byl přítelem jejího otce Josefa Baroše, hospodského z Hutiska. Některé pozoruhodné činy pana řídícího pamatuje, o některých ví jen z vyprávění rodičů. Mezi ně patří i ten, jak se Cyril Mach v roce 1923 rozhodl vybudovat pomník Charlotty Garrigue Masarykové. T. G. Masaryk měl pomníků mnoho, ale budovat je ženám prezidentů běžné nebylo.

„Pan řídící si vážil toho, co paní Masaryková pro chudé lidi dělala. Navíc se říkalo, že k Machům i jezdila na návštěvu. Když zemřela, chtěl ji takto uctít,“ podotýká Aloisie Lepaříková.

Budova školy v Hutisku, kam v roce 1920 nastoupil jako řídící Cyril Mach. Foto: Paměť národa
Budova školy v Hutisku, kam v roce 1920 nastoupil jako řídící Cyril Mach. Foto: Paměť národa

Cyril Mach tedy zorganizoval místní obyvatele a společnými silami upravili terén kolem velkého balvanu ve stráni nad školou, o kterém se říkalo, že ho tam přinesl čert. Trochu mu vadilo, že místní lidé věřili pověrám, a tak je přesvědčil, že zajímavý obrovský kámen by měl být symbolem něčeho velkého, že si nezaslouží být spojován s povídačkami.

Práce na posunutí balvanu a úpravách okolí se nakonec protáhly a pomník s deskou s reliéfem Charlotty Garrigue Masarykové byl odhalen až v roce 1926.

Převáděli lidi přes hranice

Obyvatelé oblasti, které se říkalo Zákopčí, se o balvan pěkně starali až do doby, kdy začala německá okupace. Tehdy nechali okolí památníku zarůst křovím a plevelem. Správně odhadli, že nacistům by se nelíbil. A správně odhadli i to, že je ukrytý v místě, kde mizerné časy může přečkat bez úhony. Bohužel oni sami, narozdíl od pomníku, období nacistické okupace bez úhony nepřečkali.

Hospoda a sokolovna u Barošů, kde po dobu okupace bydlel Josef Baroš s rodinou. Už v roce 1939 spolu s Cyrilem Machem převáděl čs. důstojníky na hranice s Polskem. Foto: Paměť národa
Hospoda a sokolovna u Barošů, kde po dobu okupace bydlel Josef Baroš s rodinou. Už v roce 1939 spolu s Cyrilem Machem převáděl čs. důstojníky na hranice s Polskem. Foto: Paměť národa

Cyril Mach byl aktivní v organizaci Obrana národa. „Spolu s dalšími známými z Hutiska se do ní zapojil i můj tatínek, který byl v době okupace obecním tajemníkem. Snažil se snižovat dodávky a chránit lidi, jak to šlo. Ale především s Cyrilem Machem začali převádět lidi, kteří prchali před nacisty. Tatínek měl totiž auto Tatrovku. Rodina ho pořídila za maminčino věno a sloužilo ke svážení a odvážení hostů. Mach měl dvě dospělé dcery a kluky dvojčata, docela malé. S těmi kluky vždy sedl do auta mého táty. Děti byly kamufláž. Kdyby je zastavila hlídka, vypadalo by to, že jde o rodinu na výletě. Dojeli na Bílou, tam tatínek a Mach převážené lidi vysadili a s klukama se vraceli zpátky. Ty lidi si převzal jiný převaděč,“ vypráví Aloisie Lepaříková. 

POMOZTE NÁM UCHOVAT VZPOMÍNKY NA VÝZNAMNÉ UDÁLOSTI NAŠÍ HISTORIE! Vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa i drobnou částkou na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Vzpomíná si, že doma měla zakázáno chodit na půdu. Takže se na ni jednou, když rodiče byli pryč, vypravila. „Za skříněmi byla škvírka, tou se dalo vejít. Byla tam místnůstka, postele, peřiny. Později mi došlo, že tam přespávali lidé, kteří se potřebovali ukrýt před gestapem, nebo partyzáni,“ říká.

Až po válce jí rodiče vysvětlili, že u nich přespávali také lidé chystající se utéct přes Polsko do Anglie. Její otec s Cyrilem Machem převedli několik mužů, ze kterých se posléze ve Velké Británii stali letci, například Františka Fajtla, který tuto akci popisuje ve svých pamětech.

Smrt u pražského rozhlasu

Cyril Mach věděl, že Němci začínali mít podezření. Dokonce udělali ve škole razii. Požádal proto o přeložení do Prahy a doufal, že se tam lépe schová. Podařilo se mu tam dál působit jako učitel, ale v květnu 1945 se zapojil do bojů u budovy rozhlasu a tam byl zabit.

Aloisie Lepaříková při natáčení pro Paměť národa v roce 2018. Foto: Paměť národa
Aloisie Lepaříková při natáčení pro Paměť národa v roce 2018. Foto: Paměť národa

Obyvatelé Hutiska se přibližně v té době skrývali ve sklepeních, protože do obce dorazila Rudá armáda, avšak z kopce Soláň ji ostřelovali vojáci wehrmachtu. Trvalo to více než čtyřicet hodin a při ostřelování zemřeli i civilisté. Lepaříkovi přežili. Aloisie si z té doby pamatuje, že Rusové poté po vsi pobíhali s krásnými brokátovými sukněmi jejich stařenky. „Moc si na nich zakládala, a tak těžce nesla, že skončily na bryčce, se kterou vojáci odjeli,“ říká.

Zprávy o smrti Cyrila Macha jeho přátele v Beskydech zdrtila. Památník, na kterém mu tolik záleželo, proklestili, vyčistili a znovu se o něj začali starat. 

Jenže po únoru 1948 si uvědomili, že komunistům by mohl vadit stejně jako nacistům, takže se o něm zase přestalo mluvit. Jako by neexistoval. Prošlo to, protože vliv komunistů v této oblasti nebyl tak silný jako jinde. Svým způsobem za tím stál fakt, že v regionu žili převážně chudí lidé, takže tam téměř nebylo co znárodňovat a lidé si nevyřizovali účty.

Vdova po Cyrilu Machovi se v padesátých letech zkontaktovala s Františkem Fajtlem a ten přijel na Hutisko poděkovat Josefu Barošovi. „Pak k nám začal jezdit i s dalšími letci, například s Karlem Mrázkem a Zdeňkem Škarvadou. Poslouchala jsem jejich vyprávění, byla s nimi legrace. Dokonce se v šedesátých letech podařilo uspořádat jejich setkání s veřejností,“ říká Aloisie Lepaříková.

Setkání s Fratiškem Fajtlem u Lepaříkových v květnu 1976. Foto: Paměť národa
Setkání s Fratiškem Fajtlem u Lepaříkových v květnu 1976. Foto: Paměť národa

Balvan s reliéfem Charlotty Masarykové mezitím odolával počasí i společenským změnám. Zapomenutý vydržel až do roku 1989, kdy se o něm obyvatelé Hutiska už zase nebáli mluvit. Ale až v roce 2016 ho zrestaurovali, upravili jeho okolí a s velkou slávou znovu odhalili. Od té doby se občas nějaký turista u tohoto zajímavého místa zastaví. Není jich ale mnoho, protože se o místě moc neví, i když turistická trasa z obce Hutisko–Solanec, která sem vede, je dlouhá necelé dva kilometry a pak pokračuje pěkným údolí na hřeben Vsacké Tanečnice, z něhož se dá dojít po hřebenovce až na beskydský vrch Soláň.

A tak tam ten zajímavý kámen stále stojí, a málokdo ví, že je jediným pomníkem, který manželka prvního československého prezidenta má.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!