- Inzerce -

Zkouška sirén – něžné experimenty

Irena a Vojtěch Havlovi v dějinách jemné alternativy

Dějiny české alternativní hudby bývají většinou popisovány s pohledem upřeným k rockové scéně, možná tak s občasným ohlédnutím k folku. Stranou pozornosti zůstává těžko definovatelná oblast na pomezí žánrů, kde roli hrála hudba vážná, ale také jazz či jiné způsoby improvizace nebo ohlasy hudebních tradic, ať už domácích, či těch ze vzdálenějších krajin. Důležitým a stále živým výhonkem z tohoto podhoubí je duo Ireny a Vojtěcha Havlových. V březnu jim vyšlo album Melodies In The Sand, jež představuje výběr z nahrávek pro mezinárodní publikum na nizozemské značce Melody as truth. Za tou stojí ambientní producent Jonny Nash, jenž vybíral z obsáhlého katalogu nahrávek, který dvojice za více než tři dekády své činnosti stihla nashromáždit.

Jejich typickým instrumentem se staly violy da gamba, smyčcové nástroje podobné violoncellu, které byly používány v době renesance a baroka a které mají ve srovnání se svými novodobými příbuznými méně rezonantní, tlumeně šustící témbr. A do takzvané staré hudby míří i nejstarší položka na aktuálním albu. Skladba Světelné kruhy pochází z doby, kdy Havlovi působili jako jádro seskupení Capella Antiqua e Moderna. To vzniklo v polovině 80. let a věnovalo se vážné hudbě renesance a současnosti. Ansámblem prošli muzikanti nejrůznějšího zaměření a zázemí, kontrabasista Ivan Bierhanzl (Agon Orchestra nebo Plastic People of the Universe), saxofonista Jan Burle (Originální Pražský Synkopický Orchestr), fagotista Bedřich Kameník (Pražský pouťový orchestr) i kytarista Oldřich Janota. Dvě nahrávky, které po Capelle zůstaly, ukazují směs vlivů staré hudby s něčím z amerického minimalismu a experimentování se zvuky nástrojů, třeba preparovaného klavíru.

Renesanční nebo barokní hudba v takzvané poučené interpretaci představovala na české hudební scéně alternativu svého druhu již od 50. let, kdy Miroslav Venhoda založil soubor Pražští madrigalisté, s níž začal odhalovat kouzlo staré polyfonie. Na jeho práci později navázala další tělesa, k nimž v 80. letech přibyl soubor kapelníka Pavla Klikara Musica Antiqua Praha, v němž působil i Vojtěch Havel. Odlišnosti frázování, ladění i práce se zvukovou barvou, které se řeší při interpretaci hudby těchto epoch, pak inspirovaly i vlastní tvorbu dua Havlových.

Jak jsem zmínil, Capella Antiqua e Moderna po sobě zanechala dvě alba. O prostor na tom starším, nazvaném Hudba sfér, které vyšlo v roce 1989 na značce Panton, se dělí se skupinou Relaxace. Ta vznikla ze starší formace Amalgam a hrála hudbu, kterou bychom mohli označit jako world music – tedy mix vlivů nejrůznějších kultur s výrazným podílem improvizace. Na zmíněné nahrávce Relaxace hraje ve složení Aleš Březina, Jiří Mazánek, Karel Babuljak a Vlastislav Matoušek. A právě mimoevropské vlivy jsou dalším významným proudem, z něhož se napájí hudba Havlových. Možná se tím potvrzuje rčení, že minulost je pro nás cizí zemí a hudba evropské renesance je srovnatelně cizí (a tím srovnatelně lákavá) jako ta z jiných kontinentů.

V normalizačních letech sice izolace české kultury ideologickou oponou nebyla neprodyšná, ale zároveň byly možnosti získávání informací o čemkoliv, tedy i o hudbě, spíše nahodilé. Povědomí o tom, jaká může být hudba „odjinud“, tak přicházelo skrze náhodná osobní setkání, pár z ciziny dovezených LP, pořadů ze západního rozhlasu stočených na magnetofon, shodou okolností získaných exotických nástrojů. Jakási scéna se nicméně začala formovat a získávat si i své publikum. Hudba Indie, Japonska či Indonésie byla pro české hudební hledače zdrojem nejen nezvyklých zvukových barev, ale otevírala jim také nové pohledy na to, co pro nás vlastně může znamenat, jaký rozměr může životu dodat. Velkou část svého života tomu zasvětil nedávno zesnulý Vlastimil Marek (zakladatel zmiňovaného Amalgamu) nebo Vlastislav Matoušek (viz rozhovor v HIS Voice 3/2009). K hudbě se tak přidal zájem o meditaci nebo vegetariánství. Podobné sepjetí hudby s životní filosofií popisuje v několika dochovaných filmových snímcích Emil Pospíšil, kytarista a hráč na sitár, jenž zemřel v roce 1994 ve věku pouhých šestatřiceti let. Se sitárem, který údajně získal od Jaroslava Hutky, dobarvoval písně Oldřicha Janoty, Petra Lutky, Vladimíra Merty nebo Karla Plíhala. Jeho vlastní tvorbu zachycuje dvojalbum Než se rozední (2002), na němž vedle klasických písniček slyšíme instrumentální kousky vycházející z indické klasické hudby, jindy zase setkání Indií inspirovaných melodií se syntetickými podklady a studiově předtočenými perkusemi.

Hudba Ireny a Vojtěcha Havlových je ve srovnání s těmito příklady méně zaměřená na exotický zvuk, ale zároveň se mimoevropským prvkům nevyhýbá. Desku Tajemná Gamelanie (1992) například pojali jako průzkum možností soupravy indonéských instrumentů uložených v depozitáři Náprstkova muzea. V roce 2018 zase stvořili hudební doprovod k čtyřhodinovému němému velkofilmu Indická hrobka režiséra Joea Maye (vlastním jménem Julius Otto Mandl), který v roce 1921 přinesl do západních kinosálů romantizovanou vizi Indie s krutými vládci, svůdnými tanečnicemi a mystickými jogíny. V kontrastu s tím je vztah Havlových k východním kulturám transformován do introvertních tónů a pomalu plynoucího času. Ten zároveň ale nemá podobu extrémně dlouhých nebo statických kompozic, jak tomu je u jiných na Východ se obracejících tvůrců. Vlastně jde stále o písničkové rozměry, byť se často obejdou beze slov.

Aktuální výběr Melodies In The Sand vyzobává desítku skladeb z několika alb, kromě již zmíněné Hudby sfér to jsou Světelné kruhy (2005), Něžně ke světlu (1994), Malé modré nic (1991) nebo Háta H. (1990). První polovině dominuje klavír a zpěv, teprve ve druhé přijdou ke slovu ve větší míře charakteristické tóny viol da gamba a dalších nástrojů. Ve výsledku je tak kompilace dostatečně zvukově pestrá, byť se zároveň drží vesměs v tiché dynamice, z níž nás vytrhnou jen razantnější tóny trombonu v Light Circles nebo cinkání a bubínky ve White Andalusia. Možná by nebylo na škodu zařadit jednu ukázku z alba Viola Da Gamba (Smyčcem) (2010), na němž jsou gamby vrstveny do hustých, až osmnáctihlasých propletenců a výsledkem je nezvykle dramatický a místy skoro halucinogenní proud zvuku. I tak jde o dobrou sondu, od níž se pak zájemci snadno dostanou k ostatním nahrávkám.

Havlovi nejsou ve světě neznámí. Filmař Vincent Moon o nich v roce 2009 natočil film Little Blue Nothing. Americký skladatel Bryce Dessner jim zase vysekl poklonu kompozicí Little Blue Somethnig, kterou nahrál slavný Kronos Quartet. V aktuální vlně postminimalismu a komerčního neoklasického easy listeningu mohou Havlovi působit na první poslech jako jedni z mnoha. Důkladný poslech ale ukazuje, že je jejich hudba mnohem odvážnější než to, co pod nejrůznějšími nálepkami nabízí unylou ušlechtilost. Je to experiment s tím, jak tiché tóny ještě dokážeme zaregistrovat, jak jednoduchá struktura ještě udrží skladbu pohromadě, jak jemný výraz se ještě zvládne nepřelomit v kýč.