Polský ministr zahraničních věcí Zbigniew Rau v rozhovoru říká: „Projekt Trojmoří si klade za cíl setření civilizačních i ekonomických rozdílů v Evropě. Jde o formulaci, konceptualizaci a uskutečnění našich zájmů, ale nikoli v rozporu s Evropskou unií. Naši občané chtějí, aby se životní úroveň v našich zemích vyrovnala Západu, nejsou spokojení se zaostáváním, touží po hospodářském úspěchu.“
Trojmoří
GÓRNY: Termínem Trojmoří vymezujeme skupinu států, které leží mezi třemi moři – Baltským, Jaderským a Černým mořem a mezi dvěma mocnostmi – Německem a Ruskem. Je to pás států, který se táhne ze severu od Estonska až po Chorvatsko na jih. Existuje v rámci tohoto regionu společná identita? Něco, co jej odlišuje od západní Evropy?
RAU: Společné charakteristické rysy existují, ale musíme si odmyslet Rakousko, jehož dějiny probíhaly jinak, protože to bylo několik století až do první světové války impérium. Kromě něj měly všechny státy tohoto regionu podobnou zkušenost. Především tu, že každý z těchto států během uplynulých pěti set let přišel minimálně dvakrát o nezávislost.
V roce 1815 se na Vídeňském kongresu světovým mocnostem podařilo dát Evropu do pořádku po období nestability způsobené francouzskou revolucí a napoleonskými válkami. Pro mocnosti to znamenalo konec problémů, takovou obdobu „konce dějin“ Francise Fukuyamy z 19. století. Ale pro národy našeho regionu to nebyl konec, nýbrž začátek nových potíží. |
V roce 1815 se na Vídeňském kongresu světovým mocnostem podařilo dát Evropu do pořádku po období nestability způsobené francouzskou revolucí a napoleonskými válkami. Pro mocnosti to znamenalo konec problémů, takovou obdobu „konce dějin“ Francise Fukuyamy z 19. století. Ale pro národy našeho regionu to nebyl konec, nýbrž začátek nových potíží.
Podíváme-li se na mapu z této doby, pak mezi Pruskem, Rakouskem, Ruskem a Tureckem – tedy tam, kde se dnes rozkládá území Trojmoří – existoval pouze jeden suverénní stát. A to byla… Černá Hora. Výsledkem dlouhodobé ztráty nezávislosti byla zkušenost ztráty suverenity. Když spolu bojovaly sousední mocnosti, dělaly to na našem území. Když uzavíraly mír, bylo to na náš úkor. Představovali jsme periferii, provincii, v podstatě nárazník. Proto jsme dlouhou dobu neměli vlastní instituce a veřejný život.
Nebyla zde institucionální stabilita charakteristická pro tehdejší Západ. V 19. století v Polsku nikdo neuvažoval o volbách, funkčních obdobích, parlamentarismu či zastoupení. Tady se přemýšlelo v režimu od jednoho ozbrojeného povstání k druhému. Politika se dělala v lesích, na ulicích, tajně. Proto lidé politiku prožívali velice osobně a emotivně.
Pro západní politické elity byly po Vídeňském kongresu důležitou hodnotou ve společnosti mír a stabilita. To však nebylo přijatelné pro národy zbavené nezávislosti. Ty se snažily změnit status quo. Za co se modlil Mickiewicz? Za velkou válku národů. Proto byla tato část světa kvintesencí politické nestability. Proto právě odtud vzešla první světová válka, potom druhá světová válka a nakonec i studená válka.
GÓRNY: Ale chybějící nezávislost, státnost, suverenita a všechno, co s tím souvisí, nebyla přece naše jediná historická zkušenost. Také jsme měli jiné politické tradice, které nás ovlivnily.
V roce 2015 jsme oslavili 800. výročí Velké listiny práv a svobod (Magna charta libertatum), na kterou jsou Angličané dodnes velice hrdí. Ale nesmíme zapomínat, že v roce 1222, sedm let po Angličanech, byl v Maďarsku vydán podobný dokument, Zlatá bula krále Ondřeje II. Ze středověku pocházejí rovněž polská stavovská privilegia. Jejich společným rysem je omezení monarchovy moci zákonem a garance základních práv pro poddané. |
RAU: Na tomto místě bych rád odkázal na myšlenku jednoho z nejvýznamnějších novověkých politických filozofů, francouzského myslitele Alexise de Tocquevilla. Ten si v první polovině 19. století všiml, že kromě společného evropského základu existují na našem kontinentu dvě politické tradice – absolutistická a republikánská.
Absolutistickou tradici představovali Němci, Francouzi nebo Rakušané, zatímco republikánskou Angličané, Maďaři a Poláci. Přičemž, jak zdůrazňoval de Tocqueville, pouze Poláci a Maďaři nikdy nepodlehli pokušení absolutismu, protože Anglie za sebou takovou špatnou zkušenost měla za vlády Tudorovců.
V roce 2015 jsme oslavili 800. výročí Velké listiny práv a svobod (Magna charta libertatum), na kterou jsou Angličané dodnes velice hrdí. Ale nesmíme zapomínat, že v roce 1222, sedm let po Angličanech, byl v Maďarsku vydán podobný dokument, Zlatá bula krále Ondřeje II. Ze středověku pocházejí rovněž polská stavovská privilegia. Jejich společným rysem je omezení monarchovy moci zákonem a garance základních práv pro poddané.
Zákonu podléhal jak poddaný, tak vládce, nicméně zákon institucionalizoval jejich spolupráci. Naše středoevropská zkušenost se svobodou pod nadvládou zákona byla tedy rovnocenná zkušenosti anglosaské. S tím souvisela tradice budování vlastních institucí, pravidel veřejného života, myšlenek reprezentace, dělby moci, omezené povahy moci státu atd. To nám bylo vlastní, přirozené, organické. Souvisela s tím svoboda svědomí a vyznání, nedotknutelnost majetku, účast na veřejném životě nebo právo na odpor.
V rámci Polsko-litevské unie také panovala tolerance vyznání a náboženská svoboda, která neměla jinde v Evropě obdoby. Nepodařilo se nám pokračovat v této tradici středověké stavovské monarchie, protože naše země byly zotročeny mocnostmi, které takovou svobodu neznaly. Maďarům se to stalo po bitvě u Moháče v roce 1526, Čechům po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 a Polákům a Litevcům po trojím dělení Polska v roce 1795. |
V rámci Polsko-litevské unie také panovala tolerance vyznání a náboženská svoboda, která neměla jinde v Evropě obdoby. Nepodařilo se nám pokračovat v této tradici středověké stavovské monarchie, protože naše země byly zotročeny mocnostmi, které takovou svobodu neznaly. Maďarům se to stalo po bitvě u Moháče v roce 1526, Čechům po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 a Polákům a Litevcům po trojím dělení Polska v roce 1795.
S tím souvisí druhé rozdělení našeho kontinentu, na které upozorňoval de Tocqueville, když napsal, že Evropa je rozdělena i podle jiného kritéria, a to na metropole a periferie. Náš region se dostal mezi takové politické síly, že mu připadla role provincie buď evropského absolutismu, nebo muslimského despotismu, jako tomu bylo v případě Uher dobytých Tureckem.
Od té doby naše národy začaly žít rozkročené „mezi“ – mezi minulostí, po které se jim stýskalo, současností, kterou neakceptovaly, a budoucností, za kterou bojovaly. Byl to život mezi pamětí a mýtem o vlastní institucionalizované minulosti a zkušeností se ztrátou veškerých politických úspěchů. To nás velmi odlišovalo od západní Evropy, která se rozvíjela zcela jiným směrem.
GÓRNY: V této souvislosti hovoříte o ústavní identitě, která je společná pro země našeho regionu. Co to znamená?
RAU: Když hovoříme o ústavách, obvykle máme na mysli novověké ústavy. Takovým dokumentem byla například polská Ústava 3. května z roku 1791 – první v Evropě a druhá na světě po USA. Jde mi však o dřívější politické základy, které vycházely z mnoha právních aktů ještě ze středověku. Právě z nich vycházela zkušenost se svobodou pod nadvládou zákona.
Náš region se dostal mezi takové politické síly, že mu připadla role provincie buď evropského absolutismu, nebo muslimského despotismu, jako tomu bylo v případě Uher dobytých Tureckem. Od té doby naše národy začaly žít rozkročené „mezi“ – mezi minulostí, po které se jim stýskalo, současností, kterou neakceptovaly, a budoucností, za kterou bojovaly. |
Tato zkušenost, což je příznačné, se odráží i v současných ústavách Polska, Litvy, Maďarska a České republiky. Když se podrobněji podíváme na jejich preambule, které obsahují axiologii politické jednoty, vidíme, že všechny zahrnují dva stejné prvky. Prvním je odkaz na vlastní nejlepší politické tradice středověku a druhým vděčnost a úcta ke všem, kteří bojovali za svobodu a nezávislost těchto států.
To je důležitou součástí naší ústavní identity, která nás odlišuje od zemí západní Evropy. Žádná z tam platných ústav se neodvolává ani na zásady středověkého politického zřízení, ani na hrdiny bojující za nezávislost. Není to jejich zkušenost, naše ano.
GÓRNY: A čím se lišíme od východní Evropy?
RAU: Nesouhlasím s Milanem Kunderou, že to, co odlišuje Západ od Východu, je náboženství a pravoslavná tradice. Rumunsko je přece pravoslavné, pokud jde o náboženství, ale kulturně hluboce zakotvené na Západě. To, co rozhoduje o specifiku východní Evropy, zejména Ruska, je směs tradice pravoslavné, byzantské a tatarsko-mongolského dědictví. To nejvíc ovlivnilo utváření místních institucí veřejného života, společenského úzu a vztahu k moci, právu či majetku.
Navíc zde existovala jiná kritéria úspěchu ve veřejném životě, zejména v politickém. V Polsku byla spojena s vizí obecného dobra jako kritéria republikánského charakteru zřízení. V Rusku, od Ivana I. Kality po Josifa Stalina, však bylo kritériem politického úspěchu rozšiřování území státu v každé generaci. V jeho jménu bylo bezpodmínečně nutné podřídit se moci a vyhnout se veřejnému diskurzu.
GÓRNY: Když už jsme definovali identitu střední Evropy, která souvisí s naší historií, přejděme k současnosti. Jak v této souvislosti vypadá projekt Trojmoří?
Nesouhlasím s Milanem Kunderou, že to, co odlišuje Západ od Východu, je náboženství a pravoslavná tradice. To, co rozhoduje o specifiku východní Evropy, zejména Ruska, je směs tradice pravoslavné, byzantské a tatarsko-mongolského dědictví. To nejvíc ovlivnilo utváření místních institucí veřejného života, společenského úzu a vztahu k moci, právu či majetku. |
RAU: V minulosti existovaly projekty sjednocení tohoto území, které nám nebyly vnucované zvenčí, ale vycházely z našeho středu, například Velkomoravská říše nebo království pod vládou dynastie Jagellonců, ale netrvaly dlouho. Častější bylo dělení našeho území mezi sousední mocnosti. To byla po staletí nedílná součást naší společné existence.
V tuto chvíli se setkáváme s procesem uvědomování si naší společné identity, která vychází z podobné historické zkušenosti. S tím souvisí společné civilizační a hospodářské zájmy, a především zajištění bezpečnosti. Pokud má někdo takovou historii jako my, ví, že otázka bezpečnosti je klíčová. Proto státy střední Evropy neměly dilema, zda vstoupit do NATO nebo ne. Pokud pochopíme, že máme tolik zájmů, které se protínají, pak je logickým důsledkem závěr, že část věcí můžeme dělat společně.
Trojmoří je tedy koalicí těch, kteří jsou ochotni spolupracovat. Samozřejmě ne v každé sféře je ochota stejná. Ale všem přece záleží na rozšiřování dopravní, energetické či digitální infrastruktury. Všem záleží na eliminaci civilizační a hospodářské zaostalosti vůči západní Evropě. Trojmoří je příležitost pro regionální podnikání, která nám umožní vyhnout se pasti průměrného rozvoje.
Uvědomme si, že bariérou rozvoje podnikání v našich státech je příliš malý vnitřní trh. Není těžké být byznysmenem v USA, kde žije 320 milionů lidí. Skutečné umění je udělat velký byznys na Slovensku, kde žije 5,5 milionu obyvatel. Rozhodující je měřítko. Navíc středoevropské firmy nejsou schopné prosadit se na Západě, protože tamní koncerny tam mají kořeny desítky let. Pro vstup na západní trh by naši podnikatelé museli vynaložit natolik velké peníze na propagaci a reklamu, že by přestali být konkurenceschopní.
V minulosti existovaly projekty sjednocení tohoto území, které nám nebyly vnucované zvenčí, ale vycházely z našeho středu, například Velkomoravská říše nebo království pod vládou dynastie Jagellonců, ale netrvaly dlouho. Častější bylo dělení našeho území mezi sousední mocnosti. To byla po staletí nedílná součást naší společné existence. |
V této situaci je pro domácí ekonomiku – polskou, českou, slovenskou, maďarskou, chorvatskou či rumunskou – šancí Trojmoří s 85 miliony obyvatel. Jenže zatím je objem transakcí se Západem výrazně větší než mezi námi. Přišel čas navázat nové hospodářské vztahy.
GÓRNY: Jaké cíle má dnes Trojmoří před sebou?
RAU: Je třeba si uvědomit, že idea Trojmoří vznikla teprve před pár lety, dosud ještě nebyla institucionalizovaná, nemá ani vlastní kancelář, ale již se stala významnou politickou veličinou. Nejsem si jistý, zda je nutná existence společné kanceláře. Klíčová zůstává dílčí spolupráce vlád při uskutečňování konkrétních projektů. Čím více je těchto vzájemných vztahů, tím více cílů se objevuje. Velmi však záleží na penězích.
Střední Evropa je prostor, kde není dostatek finančních prostředků, aby bylo možné tento region pozvednout vlastními silami. Je to otázka dědictví historie, prokletí periferií dlouho spravovaných cizími mocnostmi. Kvůli tomu jsme příliš chudí, nenastala kumulace kapitálu, který by bylo možné vynaložit na investice. Proto potřebujeme příspěvek zvenčí, jako je miliarda dolarů americké pomoci na rozvoj infrastruktury. Proto také vznikla myšlenka Fondu Trojmoří, do kterého se hlásí stále více zájemců.
GÓRNY: Proč Trojmoří podporují Američané?
V tuto chvíli se setkáváme s procesem uvědomování si naší společné identity, která vychází z podobné historické zkušenosti. S tím souvisí společné civilizační a hospodářské zájmy, a především zajištění bezpečnosti. Pokud má někdo takovou historii jako my, ví, že otázka bezpečnosti je klíčová. Pokud pochopíme, že máme tolik zájmů, které se protínají, pak je logickým důsledkem závěr, že část věcí můžeme dělat společně. |
RAU: Naše a jejich zájmy jsou kompatibilní. Trojmoří je pro ně alternativa k čínské iniciativě Nová Hedvábná stezka. Navíc je pro ně důležité východní křídlo NATO. Pokud náš region považují za strategicky významný, musejí zde investovat nejen vojensky, ale i z hlediska infrastruktury. Historie po druhé světové válce ukazuje, že tam, kde se usadí američtí vojáci, například v Japonsku, Jižní Koreji nebo v západní Evropě, tam přichází prosperita. Znamená to bezpečnost a stabilitu, proto se objevují investice či funguje volný trh.
GÓRNY: Není to tak, že v USA na Trojmoří záleží pouze republikánům, zatímco demokraté mají jiné priority, pokud jde o zahraniční politiku?
RAU: Od začátku devadesátých let slyším, že se Američané musejí odvrátit od Evropy a začít se zabývat Tichomořím. Ale svět je natolik multipolární, že změna politického směřování nenastane zvratem. Zájmy USA se mění, ale stále je jedním z jejich stálých bodů přítomnost na našem kontinentu a v našem regionu.
V devadesátých letech, kdy v Rusku vládl Jelcin a Čína měla dost svých starostí, to bylo jinak. Dnes je diametrálně odlišná situace. Rusko se za Putinovy vlády vrátilo k neoimperiální politice a Čína dospěla k závěru, že musí svůj vliv ve světě rozšířit, což Američané vnímají jako hrozbu zejména pro sebe.
V této situaci je pro domácí ekonomiku – polskou, českou, slovenskou, maďarskou, chorvatskou či rumunskou – šancí Trojmoří s 85 miliony obyvatel. Jenže zatím je objem transakcí se Západem výrazně větší než mezi námi. Přišel čas navázat nové hospodářské vztahy. |
Důkazem, že Trojmoří je důležité nejen pro republikány, ale i pro demokraty, je rezoluce, kterou loni 18. Listopadu přijala Sněmovna reprezentantů Kongresu USA. Pro tento dokument jednomyslně hlasovali představitelé obou stran. I když se tvrdě přeli o předsednictví, v záležitosti Trojmoří našli společnou řeč a uzavřeli dohodu bez ohledu na neshody. Společně definovali základní zájmy USA nezávisle na tom, kdo bude sedět v Bílém domě nebo mít většinu v Kongresu.
GÓRNY: Objevují se však hlasy, že Trojmoří ohrožuje soudržnost Evropské unie.
RAU: Naopak. Trojmoří není alternativa Evropské unie, znamená pro ni velký přínos. Projekt Trojmoří si klade za cíl setření civilizačních i ekonomických rozdílů v Evropě. Jde o formulaci, konceptualizaci a uskutečnění našich zájmů, ale nikoli v rozporu s EU. Naši občané chtějí, aby se životní úroveň vyrovnala Západu, nejsou spokojení se zaostáváním, touží po hospodářském úspěchu.A protože teprve začínají, jsou motivovanější pracovat, mobilnější a méně nároční. Tato touha po úspěchu představuje pro EU velkou příležitost.
Článek vyšel původně na portálu Trimarium.pl
