Znalec Pavliňák prezentoval také svá tvrzení, že řada posuzovaných děl je malovaných temperou přelakovanou akrylátovým lakem a vydávaných za olejomalby. To popisuje jako běžnou padělatelskou techniku.
Sám ale žádný exaktní rozbor barev na dílech nedělal a své závěry vyhodnocuje na základě optického ohledání a takzvané zkoušky rozpustnosti.
Na tuto část se posaďte.
Při zkoušce znalec, který nemá restaurátorské oprávnění, na obraze zbrousil vrchní část malby, o které se domníval, že je akrylátovým lakem, ačkoliv žádný chemický rozbor v tomto směru neudělal, tento svůj postup nikde ve svém znaleckém posudku nezadokumentoval, a následně takto rozbroušené místo přecházel vatovým tamponem namočeným ve vodě, na němž se zachycují zbroušené prachové částečky barvy, čím demonstroval, že se barva otiskuje. Tudíž se má jednat o temperu, nikoliv o olej. Hotovo a basta.
Následně broušené místo uvedl do původního stavu a zalakoval.
Pokud byl v hlavním líčení dotázán, jestli může ukázat místa na obraze, na kterých tyto zásahy prováděl, uvedl, že to nedokáže, že to zamaloval a již si to nepamatuje. Takováto zkouška byla vyhodnocena Vladimírem Sittou, soudním znalcem v oboru kriminalistika padělků, výroba papíru, zpracování papíru, tiskařství, jako zcela nepřezkoumatelná. Dalšími restaurátory byl daný postup označen za barbarství až šarlatánství, přičemž takováto zkouška podle nich nemůže mít žádnou výpovědní hodnotu vzhledem ke skutečnosti, že jakákoli malba, olej i tempera při narušení struktury broušením produkuje prachové částice pigmentu, které se na vatovém tamponu zachytí vždy.
Když obhajoba v únoru 2019 žádala nalézací soud o provedení stejné zkoušky na nesporných olejomalbách, tedy na olejomalbách, které jako olejomalby označil také tento ostravský znalec, nalézacím soudem byla revize znalcem předváděné zkoušky rozpustnosti zamítnuta.
Skutečnost, že optickou metodou používanou Pavliňákem nelze určit malířskou techniku nebo stáří malby, potvrdil při výslechu i restaurátor Národní galerie David Frank, bývalý asistent v ateliéru Školy restaurování výtvarných děl malířských u profesora Strettiho.
Pomyslným zlatým hřebem je, že ostravský znalec takto popisuje techniku malby temperami u obrazů, které byly podrobeny exaktním laboratorním průzkumům Centrální laboratoře VŠCHT, které jednoznačně prokázaly na dílech olejové pojivo. Senát soudkyně Ivy Říhové ovšem k těmto laboratorním zprávám VŠCHT nepřihlíží.
Celkový chaos doplňuje také skutečnost, že i samotní znalci přibraní policií se při řadě děl v názorech ohledně jejich originality vzájemně rozcházejí.
Kupříkladu obraz Josefa Šímy „Krystal“ (který je obsahem druhé části této trestní kauzy vedené nyní u Krajského soudu v Praze) znalkyně přibraná policií Ljubica Mezerová znaleckým posudkem ze dne 15. 12. 2017 označila za originál v hodnotě 3 000 000 korun, avšak následně na to opět znalec Pavliňák znaleckým posudkem ze dne 10. 4. 2018 označil dílo za falzifikát a obžalovaní jsou i pro tento obraz v druhé části trestní kauzy trestně stíháni.
Necháte se očkovat proti covidu-19? (Ptáme se od 1.4.2021)Anketa
Pochybnosti ohledně samotného posuzování děl znalci přibranými policií umocňuje také neexistence předávacích protokolů o údajném předávání obrazů Policií České republiky znalcům k posouzení, a tedy neexistence jakéhokoli dokladu o nakládání s důkazy a předměty obžaloby. Paradoxem je, že někteří ze znalců včetně Petra Pavliňáka v hlavním líčení opakovaně tvrdili, že obrazy od policie přebírali na předávací protokoly, které se však nenacházely ve spise a které tito znalci nebyli schopni u soudu předložit. Sice slibovali, že je dovezou, to ale neučinili.
Na nátlak obhajoby se soud dotázal policie, která nakonec potvrdila, že předávací protokoly vůbec neexistovaly.
Výčet popsaných problémů je pouze špičkou ledovce, kdy úplně prvním a zásadním jsou rozsáhlé rozpory mezi zvukovými záznamy z hlavních líčení a vyhotovenou protokolací, kdy tato protokolace v enormním rozsahu neodpovídala zvukovým záznamům.
Obžalovaní a jejich obhájci po zjištění těchto skutečností použili ustanovení § 57 trestního řádu a podali námitky.
Nalézací soud, zřejmě aby nemusel uznat chybu, nerozhodl. Následně v neveřejném zasedání dne 12. 6. 2020, téměř rok po vyhlášení rozsudku, přikázal vyhotovit doslovné protokolace z celého hlavního líčení, a to s výjimkou protokolu ze dne vyhlášení rozsudku 26. 8. 2019.
Vyhotovení doslovné protokolace ze všech dní hlavního líčení je naprosto nestandardní krok, ke kterému se soud nerozhodne, pokud rozsah a váha vznesených námitek není natolik neúnosná, že mu nic jiného nezbývá. V důsledku vyhotovení doslovné protokolace nastala situace, kdy odůvodnění rozsudku je v rozporu s takto soudem vyhotovenou doslovnou protokolací. V praxi to znamená, že se předsedkyně senátu v rozsudku odvolává na skutečnosti, které v hlavním líčení nezazněly, nebo byly dokonce vyřčeny s úplně opačným významem.
Z těchto důvodů se o případ začal zajímat také Nadační fond proti korupci. Ve věci zneužití pravomoci úřední osoby a podezření ze spáchání trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podal trestní oznámení.
Obžalovaní se proti rozsudku Krajského soudu v Praze odvolali a o jejich odvolání bude rozhodovat senát předsedy Radka Hartmanna na Vrchním soudu v Praze.
Popisovaný případ skýtá tolik nestandardních úkonů, že se jím budou ParlamentníListy.cz zabývat i nadále.
Psali jsme:
autor: Tomáš A. Nový
