Cca 15 km dlouhý výlet: Hartmanice - Kundratice - Kříženec - Sněžné jámy - Pustina - hora Březník (Vintířova skála a kaple sv. Vintíře) - Dobrá Voda (kostel sv. Vintíře se skleněným oltářem) Hamižná (umrlčí prkna) - Hartmanice

Když jsem hledala ztracené fotky synagogy v Hartmanicích, našla jsem jiné - jak jsme jednou z Hartmanic vyrazili na úžasný výlet. Kamarád Milan je skoro místní, zná tam spoustu věcí a tak nám tehdy - na podzim r. 2013 dělal průvodce.

Z bývalého hornického městečka jsme vyrazili po málo frekventované silnici po modré a současně po Klostermannově cestě na jihovýchod. Nejdřív jsme vpravo míjeli lyžařský areál - je tady 1,3 km dlouhá sjezdovka z vrchu Hamižná (853 m). Současně se nám otevřely výhledy do západního podhůří Šumavy. Tam někde by mohl být i hrad Kašperk.

Po 1,5 km přicházíme do Kundratic, kde je zámeček - panské renesanční sídlo. Údajně ho od r. 1990 vlastní dědici původního majitele a opravují ho. Zrovna tady jsme procházeli vloni cestou na Mouřenec - a když obě fotky (rozdíl 7 let) porovnávám, tak velký rozdíl nevidím - jen je nahozeno sloupoví, které drží balkon nad vchodem. Ale možná pokračují záchranné práce na interiéru. To bohužel vidět není.

O kousek dál - za rybníčkem zatáčíme vpravo po neznačené prašné silnici. A začínáme stoupat. Procházíme obcí Kříženec, kde jsou asi jen 3 domy, ale udržované. Na hezkém hrázděném domě s věžičkou čteme německý nápis Ferienhof a letopočet 1870 - 1930. Bohužel už se asi nedozvíme, co bylo po r. 1930. Pokoušela jsem se něco na internetu najít, ale bohužel nic pořádného jsem nenašla. Jen jednu zajímavost, že přesně v letech 1878 - 1930 žila naše operní pěvkyně Ema Destinová. Jenže ta bohužel s tímto koutem naší republiky asi nemá nic společného.

Po neznačené cestě nás Milan spolehlivě vede na zelenou turistickou značku a cyklotrasu až k turistickému přístřešku u bodu záchrany A 32 - Velký Babylon. Po cca 5 km ještě hlad nemáme, je tady však další místo s hezkým a dalekým výhledem. Samozřejmě nám Milan kopečky představuje.

Značené cesty opět opouštíme a pod Milanovým vedením jdeme stále do kopce ke Sněžným jámám ve svahu hory Křemelná (1125 m). Sem nevede žádná značka, ale je to tu fakt moc hezké. Hora je nejzápadnějším místem kašperskohorského zlatorudného revíru. Až sem se dostali z Hartmanic havíři, aby těžili zdejší zlato. Po jejich činnosti tu zůstaly mohutné šachty, ve který často vydrží sníh až do léta - proto jsou to Sněžné jámy. My jsme tady byli v říjnu, to už tu po sněhu nebylo ani památky.

Pokračujeme po neznačené cestě, konečně z kopečka. Na zelené turistické značce odbočujeme vlevo a přes bývalou osadu Malý Babylon přicházíme na rozcestí a bod záchrany A 30 - U Malého Babylonu. Teď už pokračujeme po zelené, ale zase ne daleko. Pauzu děláme u chátrajícího stavení, kde je dřevěná deska - pomník MUDr. Zdeňka Kostroucha. Je to smutná historie. Jsme v místech bývalé osady Pustina, kde byla sklárna a knížecí hájenka z 19. století - ta připomínala malý zámeček. Za 1. republiky sem jezdíval i prezident Beneš. Osada po 2. světové válce zanikla, hájenka pustla. Chátrající stavbu tady r. 1964 objevil mladý lékař MUDr. Zdeněk Kostrouch, koupil ji, zrekonstruoval a usadil se zde. Lidi ho měli rádi. Auto mu v těchto podmínkách dlouho nevydrželo a tak mu místní doporučili pořídit si koně. Proslavil se proto i jako populární šumavský doktor na koni. Jenže manželka byla lékařkou v Kašperských Horách, kam denně dojížděla. Nakonec od něho utekla. Žil zde léta sám se sestřičkou, do které se zamiloval. Jenže stárnoucí lékař udělal tu nejhorší věc. Rozešel se se sestřičkou, vzal si mladé děvče ze Srní. Jenže ta si jen užívala, chalupa ani hospodářství ji nezajímalo. On to už nezvládal. Začal chodit do hospody, o nic se také nestaral. Chalupa pustla. Zemřel r. 1993 na zápal plic, je pohřben v Kašperských Horách. Mladá žena tu sice dál hospodařila, ale dobytek jí utekl a chalupa málem spadla na hlavu. Až nakonec utekla jinam. A chalupa chátrá dál. Jen ten památník to tady vše připomíná.

Odtud jsme se po neznačené cestě vydali opět do kopce - nejdřív do mírnějšího, když jsme dorazili na zelenou TZ, tak to bylo už prudší. Na vrcholu hory Březník (1006 m) je Vintířova skála. Bohužel slibovaný výhled do údolí řeky Otavy, na pohraniční hory a do vnitrozemí až k Brdům už je dávnou minulostí. Trochu je místy něco vidět, ale vzrostlé stromy dalekým výhledům brání. Ale skály, to je moje. Moc se mi tu líbí. Skála dostala jméno podle německého benediktinského mnicha Vintíře, který se usadil v poustevně nedaleko vrcholu a tam také 9. 10. 1045 zemřel. Původně tady byla postavena dřevěná kaplička sv. Vintíře. Ta byla v 19. stol. nahrazena zděnou kaplí. Tu v 50. letech 20. století armáda odstřelila. Až po zrušení vojenského újezdu byla r. 1992 za přispění obyvatel Hartmanicka a bavorského Rinchnachu znovu postavena dle původních plánů.

Tentokrát se už držíme zelené značky. Po Vintířově stezce scházíme na rozcestí Pod Březníkem. Na rozcestí Pustina přecházíme spolu s Vintířovou stezkou na modrou a jdeme až do Dobré Vody. Podle archeologických výzkumů tady kaplička stávala již ve 12. století, podle některých zdrojů dokonce již v 11. století. R. 1618 tady - údajně u léčivého pramene byla postavená dřevěná kaple. Vzniklo tu poutní místo, později i malé lázničky. V návaznosti na to zde v 17. století vznikla i vesnice. Na místě dřevěné kaple nechal baron František Karel Villani postavit kostel sv. Vintíře. Stavba trvala od r. 1706 až do r. 1734, r. 1777 byla ještě přistavěna věž.
Po 2. světové válce se oblast ocitla v hraničním pásmu, kostel byl využíván jako stáj a skladiště dělostřeleckých granátů. Z původního interiéru se prakticky nic nezachovalo. V 90. letech 20. století začalo město Hartmanice kostelu vracet původní podobu. Znovu byl vysvěcen r. 1995 - při 950. letém výročí smrti sv. Vintíře. Jenže kde sehnat vnitřní vybavení. V té době se do osady přistěhovala sklářská výtvarnice Vladimíra Tesařová. Tehdejší starostka dostala perfektní nápad. Konzultovala ho s diecézí a fantastický nápad byl doslova posvěcen. R. 2001 byl do kostela instalován unikátní skleněný oltář - široký téměř 5 m, vysoký 3,5 m. Jednotlivé části jsou zasazeny do nerezové konstrukce. Okno za oltářem ho nádherně prosvěcuje. Nejen že má kostel skutečný skvost, ale také navazuje na sklářskou tradici Šumavy. Později bylo do kostela umístěno 14 skleněných plastik křížové cesty, skleněná socha sv. Vintíře v životní velikosti. R. 2010 sem byl ještě umístěn skleněný betlém, ambon (pultík pro faráře - je předchůdcem kazatelny) a menza (obětní stůl). Interiér doplňují prosté dřevěné lavice. Je to prostě nádhera. Prohlídku kostela s výkladem zajišťují pracovníci zdejší farnosti.
Ještě musím vzpomenout, že její skleněné sochy jsou i jinde. Další unikát je od r. 2011 v Čepicích na mostě přes Otavu. Tam je umístěna největší skleněná plastika sv. Jana Nepomuckého na světě. Je vysoká 1,75 metru. Dokonce je oboustranná, takže si ji mohou prohlédnout kolemjdoucí i vodáci.
Těsně u kostela stojí malá kaplička, kde vyvěrá pramen sv. Vintíře. Tady je také památný strom - lípa malolistá. Podle měření r. 2010 měl tento pětikmen obvod 485 m a byl vysoký 23 m. Prý se na stromě pravidelně objevuje malý bílý ptáček, albínek, který strom chrání. Proto strom přežil i řádění vojáků, kteří zde - v hraničním pásmu bydleli.

V rodném domě Dr. Šimona Adlera, významného rabína, pedagoga a učence, který zemřel r. 1944 v koncentračním táboře v Osvětimi, je otevřené infocentrum a muzeum s expozicí o životě židovského obyvatelstva ve zdejším regionu.

Pokračujeme po modré - kousek po vedlejší silnici a dále lesem. Na další vedlejší silnici přicházíme na rozcestí Hamižná pod stejnojmenným vrcholem. Tudy vedla obchodní stezka, u které byla postavena kaplička. U vchodu jsou dvě pamětní umrlčí prkna. Ta byla používána v odlehlých místech s vysokou nadmořskou výškou, většinou v německé části západní Šumavy, Českého lesa a Bavorského lesa, kdy nebylo možné pohřbívat zesnulé do zmrzlé země. Ti byli provizorně umístěni na opracované většinou smrkové prkno a uloženi do nejchladnějších prostor. Když to podmínky dovolili, byl zesnulý pohřben. Prkno pak bylo často vyzdobeno lidovými symboly smrti a umístěno na nějakém významném místě v přírodě. Podle zdobnosti prkna bylo poznat o jak zámožného mrtvého se jednalo. Později se prkno stalo pietním místem připomínky zesnulého.

To už jsme téměř na okraji Hartmanic a za chvíli i v cíli našeho hodně zajímavého putování. Jsme nejen plni dojmu, ale máme i plné tašky hub. Takže vše je úplně skvělé