Pavel Kroneisl: O jedné nerudné babce

Odjel jsem s vozíkem ke kase, prodavačka se na mě udiveně podívala a povídá - jenom tohle, nákup nic? Řekl jsem, že tentokrát ne.

Zavezl jsem košík na parkoviště a vyrazil na trolejbus. Musel jsem si přichvátnout, abych ho stihl. Popobíhám a když už jsem skoro na zastávce, zatrnulo mi - nemám baťůžek! V tom spěchu jsem ho nechal ve vozíku.

Tak rychle zpátky. A modlím se, aby mě někdo nepředběhl. Všechno své totiž nosím právě v tomhle zavazadle. Hurá, našel jsem vozík i svůj baťůžek.

Vtom se ale za mnou ozval řízný hlas. „Pane, co to děláte, proč kradete ten batoh.“ Povídám, nekradu, ten je můj. „Jó, to by moh říct každej,“ pravil hlas a pokračoval. „Paní pokladní, ten batoh je tady toho pána?“

Oslovená se otočila od kasy, koukla na mě a nezúčastněně prohlásila: „Jó, ten pán tu před chvílí byl, ale jestli měl batoh, nevím.“ To už mě naštvalo.

Otočil jsem se a za sebou spatřil majitelku toho nepříjemného pedantského hlasu. Byla to letitá paní. Ženy v určitém věku se dělí na přívětivé starší dámy a na protivné baby, a tohle byl ten druhý případ.

Povídám: „Madam, jste snad policajtka? Pokud ano, ukažte mi průkaz, jinak  sbohem!“ Vyšel jsem z obchodu s myšlenkou na citát moudrého Jana Wericha, který kdysi kdesi pravil, že nejhorší havárie je srážka s blbcem. Měl pravdu.