„Pietní místo je věnované vzpomínce na všechny, kteří zesnuli v čase koronaviru,“ říká pravoslavný duchovní, nemocniční a hospicový kaplan, otec Vít Metoděj Kout. Je jedním ze skupiny lidí z Františkových Lázní a okolí, která za vznikem místa stojí.
Kdo za vznikem pietního místa stojí?
Myslíme, že není až tak důležité, kdo to vymyslel či kdo strom zdobil, ale k čemu má sloužit. Proto se snažíme být spíše v pozadí. V nás samotných to téma také rezonuje, i my jsme těmi, kterých se epidemie dotkla, jsou to i naše vzpomínky na kolegy, sousedy, přátele. Je to i naše loučení a náš vděk za ty, kteří tu s námi už nejsou, nechceme se o to všechno ochudit. Zároveň nám došlo, že takové místo rozloučení by mělo v našem městě vzniknout, klidně i jen jako několikadenní vzpomínka. Je to místo, kam každý může vzít při procházce venku své děti a třebas zanechat na kamínku nějaký vzkaz. To, co jsme tu vytvořili, je de facto jen pomíjivá stopa, která připomíná to, co je věčné. Mít někoho rád a pociťovat vděk – to nám ani korona nesmí vzít...
Kolik lidí se na jeho vytvoření podílelo?
Bylo nás celkem šest. Někdo vymýšlel, jiný vyráběl ptáčky, další zase zdobil strom. Je to výsledek kolektivní práce.
Co vás přivedlo k myšlence na něco takového?
Už je to více než rok, co se celá země potýká s koronavirovou pandemií. Ta situace má obrovské osobní i celospolečenské dopady, které se dotýkají nás všech. Nedávno jsme procházeli naším městem a došlo nám, kolik věcí se během té doby změnilo.
Co konkrétně máte na mysli?
Omezily se společenské kontakty, přístup ke zdravotní péči, řada lidí přišla o práci, děti zůstaly namísto školy doma. Tou úplně největší ztrátou jsou ale velké počty zesnulých. Při procházce se někdy člověk přistihne, že stojí na místě, na kterém před pandemií občas potkával konkrétní osoby. Dochází mu, že míjí místa a domy, ve kterých žili jeho blízcí, přátelé a známí, kteří tu už s námi nejsou, protože během toho dlouhého roku zemřeli. Není vůbec podstatné, zda zemřeli na covid, nebo na jinou chorobu. Ti lidé měli své životy, své přátele, starosti i radosti. Vzpomínkový strom by měl být místem, které připomíná, jak důležité je rozloučení i vděk. Je to takový náš pokus říci: „Byli jste pro nás důležití, děkujeme Vám, máme Vás rádi, nezapomeneme na Vás.“
Proč jste si k tomu vybrali právě strom?
Strom byl od pradávna symbolem života. Přišlo nám proto nějak přirozené spojit vzpomínku na zesnulé právě se stromem. Navíc celé naše město je jeden velký park plný nádherných dřevin a břízy u Dvorany Glauberových pramenů jsou samy o sobě krásné a důstojné. Jejich větve se sklání k zemi, ve větru jakoby ševelí. To místo je tichým průsečíkem, takovou křižovatkou zeleně a architektury, která je pro naše město charakteristická.
Strom vzpomínek je tedy symbolem smutku?
Kdepak. Nemá evokovat ztrátu a smutek, ale naopak vděk za dar života těch, kteří nás opustili. Ostatně ptáci, strom, cesta, kamínky i ty prameny okolo – to všechno jsou vlastně symboly života, míru, naděje i radosti.
Co strom a jeho výzdoba mají lidem nabídnout, co vlastně znamenají?
Nechceme dávat žádný manuál nebo přesný výklad. Smyslem bylo najít, vytyčit nebo vyčlenit nějaký prostor, který bude sám o sobě krásný a bude vybízet k zastavení a tiché vzpomínce na ty, kteří nás v čase pandemie opustili. Chceme vzdát úctu všem, kteří v tu dobu zemřeli. Je místem vzpomínky, připomenutí nesmírné hodnoty lidského života, toho, že lidé, které milujeme, nejsou a nebudou zapomenuti, protože stále mají a budou mít své místo v našich srdcích.
