LOVECRAFT & JUNG (3)

Lovecraftova zmínka o „umělosti“ nebyla zamýšlena tak, že by to znamenalo, že zlomky jsou podvod, jakým byl nález „Piltdownského člověka“^[17] (z jehož označení byl odvozen název Eltdownské zlomky) a „Obra z Cardiffu“. Lovecraft bohužel užívá dvojznačný pojem „umělost“, aby naznačil, což vyplývá z kontextu, že jílovité fragmenty byly, nehledě na svoji prehistorickou starobylost, spíše vypálené a ryté destičky než nějaké přírodní fosilie. Jinak řečeno, byly „umělé“ v tom smyslu, že šlo o nefalšované „artefakty“.

Podobnost mezi líčením Junga a Lovecrafta je překvapující. V každém případě štočky nebo destičky vykopané ze země na sobě nesly znaky, jež nevyryla žádná lidská ruka. Avšak právě tato podobnost vzbuzuje naši pozornost kvůli významnému rozdílu mezi verzí Lovecrafta a Junga. V prvním případě jsou nápisy dílem rukou, jež předcházely příchodu člověka, zatímco v tom druhém je tam nevložila vůbec žádná ruka. Veškeré Jungovy příklady mají, jak se zdá, zdůraznit – a to právě odkazem na původ artefaktů z doby před érou lidstva – skutečnost, že jim nemohli dát tvar lidé. A kromě lidí tu nikdo jiný nepřichází v úvahu. To je zásadní, neboť Jung věřil, že sny veskrze ilustrují „přítomnost formálního faktoru v přírodě. Popisují… smysluplnou shodu absolutně přírodního produktu s lidskou ideou zjevně na něm nezávislou.“^[18] Podle Jungovy teorie jsou synchronní události (jako třeba jasnovidné sny) psychickými záblesky, jež iluminují archetypální strukturu významu přebývajícího v universu jakožto celku.

U Lovecrafta je tomu úplně jinak (nebo to tak přinejmenším vypadá). Artefakty z doby před érou lidstva nevytvořila žádná ruka, nýbrž jsou s velkou určitostí dílem inteligentního pařátu, chapadla či panožky. Jde tu o to, že „člověk není ani nejstarším ani posledním z vládců země.“ V novele "V horách šílenství" vypravěč truchlí nad smrtí jednoho z nedávno oživených Velestarých s jistým druhem nevraživého obdivu těchto podivných mimozemšťanů. „Bože, jakou prokázali inteligenci a vytrvalost! … Hvězdicovití, rostlinní, obludní, zplozenci z hvězd – ať byli, co byli, byli to lidé!“^[19] V povídce "Stín z času" vypravěč, psychické rukojmí rasy Velkých, vypráví, jak se sblížil a rozprávěl s ostatními zajatými inteligencemi, s duchy unešenými z různého časového údobí jak v minulosti, tak i v budoucnosti, z této planety i odjinud. Nacházel se tam dokonce i jeden z Velestarých z Antarktidy.

V obou případech existuje mezi všemi rasami jakási kontinuita – totiž kontinuita samotné inteligence, jejíž přítomnost u pradávných mimozemských životních forem byla pravděpodobně tak děsivá. Odlišnosti ve fyziologii, a dokonce i co do planetárního původu, jsou vnímány jako čistě sekundární a povrchní. Je to zřejmé "V horách šílenství" („Byli to lidé!“) a samosebou se rozumějící ve "Stínu z času". Lovecraft tedy znovu nastolil lidství (nebo přinejmenším inteligentní život) jako fakticky stěžejní v celém širém vesmíru. Jak uvedl Emil Brunner, jde o schopnost pojmout myslí celý svět, a nikoliv jen prostorové souřadnice, jež uděluje lidstvu jeho ústřední místo, ono stěžejní místo, které odolá každé kopernikovské revoluci.^[20] Lidství tedy ani zdaleka není bezvýznamnou efemérní záležitostí. Lovecraft rozvíjí šíření této gnozeologické ústřednosti vpřed i vzad napříč věčností. Čteme-li Lovecrafta právě tímto způsobem, vidíme, že se strašně přiblížil, třebaže nechtěně, Jungově koncepci rozpoznávání vzorců^[21] v celém universu.

Vypravěč pronásledovaný v povídce "Dagon" útržky vzpomínek a nočními můrami vypadá jako detailní popis psychologických aspektů. Žije v úzkostech, stíhán paranoiou a sáhl i k drogám, aby byl vůbec schopen zvládat své pocity a myšlenky. Pokud na to aplikujeme psychologii, odpovídají tyto symptomy posttraumatické stresové poruše (PTSD). Další zajímavou věcí je, že se postava zmiňuje o tom, že patří k válečným veteránům, a "PTSD" je u nich velice běžná. Válka ho nepostihla jen duševně, nýbrž i pohled na vše, co viděl. Zápletka stojí na osobním rozjímání o vzpomínkách chmurami obestřeného rybáře závislého na morfiu, který před sebevraždou sepisuje svůj dopis na rozloučenou. Je silně paranoidní a vyděšený, a straší ho jeho vlastní myšlenky. Povídka je psána v první osobě, což je styl pro Lovecrafta typický, neboť činí příběh reálnější a rozšiřuje jej o osobní rovinu. Hned v úvodu je čtenář zpraven o naléhavosti a duševním zděšení, jemuž je rybář vystaven:

„Píši v obrovském duševním vypětí, neboť tato noc je mou poslední.“^[22]

První osoba je významným nástrojem v psychologickém horroru. Tzvetan Todorov ve své knize "Fantastika: Strukturální přístup k literárnímu žánru" píše:

„Vyprávění v první osobě dovolí čtenáři se okamžitě ztotožnit s hlavní postavou.“^[23]

Vypravěč dále zmiňuje, že mu dochází zásoba morfia, jímž se snažil utišit děsy pronásledující jeho mysl. Když si uvědomí, že je „bez peněz a téměř u konce zásoby drog“, a že vzpomínky na to, co viděl, jej bude tím pádem strašit s ještě větší silou, rozhodne se ukončit svůj život tak, že se vrhne z podkrovního okna domu, v němž se zabarikádoval, dolů na špinavou dlažbu ulice. Vzpomíná na jednu ze svých cest poštovní lodí, jíž se zmocnili němečtí korzáři, zajali ho, ale poté, co se mu podařilo uprchnout v malém člunu, narazil po nějaké době uprostřed oceánu na pevninu, která „byla zřejmě vyzdvižena k hladině nějakou naprosto nepředpokládanou vulkanickou činností a na denní světlo se tak dostala plošina, jež byla po milióny a milióny let ukryta v bezedných hlubinách, a na ní po čase, kdy po ní putoval, uzřel cosi strašlivého. Jeho pozornost upoutal obrovský a podivně vyhlížející předmět na protějším svahu… gigantický kus kamene… který je dokonale opracovaným monolitem…“. Pak pod mořskou hladinou spatřil zvedat se něco obrovského a impozantního:

„Pak jsem to náhle uviděl. Jen s nepatrným zčeřením se ta věc vynořila z temných vod. Svou obrovitostí a obludností připomínající Polyféma, jako nějaká šílená zrůda ze zlého snu se prudce vymrštila k monolitu, který obemkla svými šupinatými pažemi, zatímco sklonila svou odpornou hlavu a začala vydávat jakési zvuky. Myslím, že tehdy jsem se pomátl.“^[24]

Lovecraft líčí „gigantické šupinaté paže“ monstra a jeho hlavu jako „odpornou“. Jenže nadužívání všech těchto přídavných jmen má své místo, neboť v psychologickém horroru se popisu a tvoření představ připisuje obrovský význam. Koneckonců, možná vůbec nejdůležitější otázkou dotírající na lidskou mysl, když čtenář čte Dagona, je právě to, co asi za příšernou věc hlavní postava spatřila, než se pomátla. Jde však o příběh vystavěný na psychologickém horroru, proto se dá s jistotou předpokládat, že hlavní věcí není ani tak zjevení onoho monstra, nýbrž spíše následné scházení postavy a dobrovolný odchod z tohoto světa. Přílišné líčení monstra by bylo kontraproduktivní a čtenáře by nijak neděsilo. Lovecraft je prostě gotický spisovatel a častým tématem tohoto žánru je tajemství. Je-li popis strohý, fantazie čtenářů si sama doplní mezery. Lovecraft jednoduše vystaví základy obrazu a obrazivost čtenářů pak už na nich jen staví.^[25]

„Bože, ta ruka! K oknu! K oknu!“^[26]

-------------------------------------------------------------

PRAMENY:

[17] Piltdownský člověk je podvržená fosilie, kterou neznámý pachatel zmátl paleontology v prosinci roku 1912. Její nepravost byla odhalena až v roce 1953. Údajný pozůstatek dosud neznámého pravěkého hominida byl ve skutečnosti lebkou středověkého člověka spojenou s dolní čelistí orangutana a šimpanzím zubem.
[18] Srv. Carl Gustav Jung: Výbor z díla 2. Archetypy a nevědomí.
[19] H. P. Lovecraft: V horách šílenství. Zlatý kůň, Praha 1992, str. 33.
[20] Emil Brunner: The Word of God and Modern Man. John Knox, 1964, str. 33.
[21] Proces lidské mysli zvaný rozpoznávání vzorců vysvětluje důvody, proč si člověk tak dobře všímá různých nahodilostí ve svém životě, a snaží se jim vštípit nějaký racionální rámec. Srv. Carl Gustav Jung, Wolfgang Pauli: Příroda a duše. Malvern, Praha 2018.
[22] H. P. Lovecraft: Dagon a jiné horrory. Zlatý kůň, Praha 1990, str. 5.
[23] Tzvetan Todorov: The Fantastic: A Structural Approach to a Literary Genre. Cornell University Press 1975, str. 84.
[24] H. P. Lovecraft: Dagon a jiné horrory, str. 6.
[25] Daniel Lidman: Ascending the Mountains of Madness: the Language and Psychology of H. P. Lovecraft. Göteborgs Universitet, Institutionen För Språk Och Litteraturer, 2017.
[26] H. P. Lovecraft: Dagon a jiné horrory, str. 6.