K 70. narozeninám Pavla Zajíčka přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru část ankety, která vyšla v RR č. 95/2014, u příležitosti udělení Ceny Revolver Revue za rok 2013 tomuto textaři, hudebníkovi, výtvarníkovi a pozoruhodnému muži. Obrazovo-textová koláž v daném čísle kromě odpovědí 34 respondentů obsahuje laureátovy texty a fotografie Ondřeje Němce. 
RR


Pavel Zajíček, 90. léta, foto Ondřej Němec


Co se vám nejdříve vybaví v souvislosti s tvorbou Pavla Zajíčka?

Vybaví se mi Pavlova věta, kterou mi řekl v roce 1973 na Smíchovském nádraží při loučení, on jel domů do Radotína, já do vojenských kasáren, „Máš ještě mojí sbírku básní? Tak ji znič!“
Ivo Pospíšil, hudebník a DJ

Silueta Marlboro mana, magický hlas, hypnotické vrstvení křehkých i drsných slov, obrazů a symbolů, kongeniální hudba Dg. 307. Jemný a plachý, přitom autor a kazatel poezie vzácně mužné dikce. Pro mne (vedle „trojjediného“ Bondyho) poslední ze „svaté trojice“ undergroundu – Magor, Mejla, PéZet…
J. H. Krchovský, básník a hudebník


Milan Hlavsa a Pavel Zajíček, 70. léta, foto Ondřej Němec


Zajíček má hlas monstra, které žije pod postelí sedmiletého dítěte, ale jeho zpěv prozrazuje krásnou citlivost; pro mě osobně je takový hudební Boo Radley.
Mike Baugh, bohemista a překladatel

Omlouvám se, ale první, co se mi vybaví v souvislosti s tvorbou P. Z., je: „běžím s hovnem proti plátnu“, atd. Jaro, 1976, hájovna Mařenice, kde jsme právě při zatýkání Pavla Z. a dalších přátel v oprávněném očekávání následné domovní prohlídky zahrabali Zajíčkovu tehdejší tvorbu v kůlně pod uhlí. Shledal se s ní po roce a navázal, také svým způsobem, na Hölderlina: „básnicky dlí člověk na této zemi…“
Dana Němcová, psycholožka


Pavel Zajíček, 70. léta, foto Ondřej Němec


Neústupnost, vytrvalost, vůle, pozitivnost, koncepčnost, vize, upřímnost. A vážím si toho, že vždycky když se potkáme, tak se na mě usmívá.
Romek Hanzlík, hudebník a hudební dramaturg

Co mě vždycky zaujalo u Pavla je ta tichá intenzita, kterou cítím ve všem, co dělá, ať je to psaní, hudba, či výtvarné umění. Tvoří pořád a se stejně zdánlivou lehkostí a samozřejmostí, jako když normální člověk dýchá. Je v něm cítit hluboká věrnost, ani ne tak sám sobě, ale své potřebě vydávat ze sebe svědectví. Přes underground, přes exil, přes návrat i přes zdravotní potíže je pořád, a vzácně, stejný.
Paul Wilson, překladatel, publicista a hudebník


Pavel Zajíček a Allen Ginsberg, 90. léta, foto Ondřej Němec


Když jsem se před více než deseti lety zmínil jednomu kamarádovi, že píšu recenzi na knihu Zápisky z podzemí, jeho první reakce byla: „A popíšeš, jak jsme mu s mrazením v zádech odezírali každý slovo ze rtů?“ Jeho samozřejmý plurál mě zaskočil, a když jsem se přiznával, že jsem Pavla Zajíčka naživo nikdy neviděl a v recenzi budu vycházet ze samotných textů, měl jsem z toho poněkud nepatřičný pocit.
Marek Vajchr, literární kritik, historik a redaktor

Měl by to být někdo z beatniků, ale já si stejně vzpomenu nejprve na Otokara Březinu a na Starý zákon. To pro Zajíčkovu zaumně kazatelskou dikci a biblickou nesmlouvavost, díky níž zní i slova „neser se s tím“ jako jedenácté přikázání. Často se mi také vybavuje jeho verš „nelze se vracet, nelze spočinout“ a nálada nahrávky Uměle ochuceno s Mejlou Hlavsou.
Karel Haloun, grafik a publicista


Paul Wilson, Pavel Zajíček a Dana Němcová, 90. léta, foto Ondřej Němec


Básník obrazů možná syrových, rozhodně však autentických, jdoucích na dřeň, nic neokecává, neplýtvá slovy. A stejný je i v osobním styku, může tak někomu přijít zauzlený, enigmatický, je to však jeho způsob, a já mu rozumím. Když jsme se někdy snad v roce 1978 poznali, přišel ke mně na jednom koncertu se slovy, ty, člověče, co ty jsi vlastně za člověka? A zase odešel… naštěstí ale ne navždy.
Josef Rauvolf, překladatel a publicista

Asi kvůli vlastní posedlosti variantami jsem si často přehrával píseň: „Několik verzí jednoho příběhu / a několik tváří v jedné tváři / Kdo je kdo? / několik obrazů odrazů v zrcadle v kaluži / několik zastavení na různých místech…“
Michal Kosák, literární historik a redaktor


Pavel Zajíček, 90. léta, foto Ondřej Němec


Vybaví se mi na poslouchání uhrančivé pomalé tempo Zajíčkovy dikce a na čtení verše ne Zajíčkovy, ale Jirousovy: „Apokalyptické saranče / kousalo Hanče, / kousalo Zajíčka. / Jako by pořád mělo málo, / teď asi do mne už se dalo: / něco mi žere vajíčka.“
Michael Špirit, literární historik, editor a kritik

Diagnóza: elegantní vzhled, pán vět. 
Jan Foukal, hudebník a filmař

Vybaví se mi konec sedmdesátých let, magnetofonové nahrávky a na nich hudba, která zněla jako něco, co opravdu nemohlo vznikat a být slyšet nikde jinde než v podzemí. Ostatně nepoužitelnost tvorby DG 307 i v současných masmédiích je skvělou vizitkou.
Pak se mi taky vybaví Jan Brabec, Ladislav Leština, Ivan Bierhanzl, Milan Hlavsa, Ivo Pospíšil, Andrej Stankovič, I. M. Jirous, Jaroslav Kukal, David Němec a další přátelé a spolustolovníci z tehdejších podniků, kteří o Pavlovi Z. v té době velmi často hovořili, a tím pro mě vytvářeli dojem, že je i v Praze osmdesátých let stále přítomen. Když se pak opravdu objevil, bylo to naprosto samozřejmé.
Viktor Karlík, výtvarník a redaktor


Pavel Zajíček a Milan Hlavsa, 90. léta, foto Ondřej Němec


Koupeme se / v plodový vodě / čekáme / záchranný lodě… Přijel jsem z prázdnin, bylo mi jedenáct nebo dvanáct, starší brácha poslouchal půjčenou pásku na magnetofonu B 42. Znělo to neobyčejně naléhavě a dodnes mi to zní stejně. 
Luboš Drtina, grafik a ilustrátor

Jak coby náctiletá z chrčivé nahrávky naslouchám temnému „Stojíme nad propastí / jedna noha hnije v pasti“ uprostřed útěšného jasu prosluněného prázdninového venkova. Kontrast a paradox příznačný i pro Zajíčkovu tvorbu tak těsně svázanou s jeho osobností, která naživo umí dodat věrohodnosti lecčemu a u níž se strohá, často poněkud kryptická i apokalyptická sdělení setkávají se specifickou radostností a klidem. Když jsem se s ním poprvé potkala osobně, vstoupil do místnosti muž, jehož charisma směle obstojí vedle nejlegendárnějších představitelů westernových hrdinů.
Terezie Pokorná, redaktorka, publicistka a teatroložka