O víkendu si připomeneme úmrtí dvou skvělých českých hokejistů – Jaroslava Holíka († 17. dubna 2015) a Augustina Bubníka († 18. dubna 2017). Jejich životním údělem nebyl jen sport, ale také, vzhledem k vnitropolitickým poměrům v naší zemi, politika. Zatímco Bubník byl v roce 1950 ve vykonstruovaném procesu odsouzen k mnohaletému vězení a následně si „natvrdo“ odseděl pět let, Holík byl v přece jen „měkčích“ sedmdesátých letech „pouze“ opakovaně popotahován a šikanován. Jeho kariéra ale utrpěla i tak. Oba životní příběhy byly pro komunistické Československo, bohužel, typické.
Začněme popořádku, chronologicky. Pražský rodák Augustin Bubník (*1928) se k hokeji dostal tak trochu náhodou, jeho maminka totiž chtěla mít z dcer-dvojčat krasobruslařky, a proto začal v osmi letech „řádit“ na ledě i on. Ještě jako kluk začal hrát za jeden z nejslavnějších českých hokejových klubů – LTC Praha, a právě s ním slavil velké úspěchy. V roce 1947 byl v necelých jedenadvaceti letech vzhledem k mimořádnému talentu povolán do reprezentace, mimo jiné jako vítěz (právě s LTC) prestižního Spenglerova poháru ve Švýcarsku. S „nároďákem“ pak získal stříbrnou medaili na olympijských hrách ve Svatém Mořici v roce 1948 a hlavně titul mistra světa v roce 1949 ve Stockholmu. To už ale bylo po „vítězném únoru“ z osmačtyřicátého roku a nad Augustinem Bubníkem i jeho spoluhráči z reprezentace se začínala stahovat temná mračna.
V následujícím roce na hokejisty komunistická státní moc skutečně udeřila. Důvodů k zásahu proti nim byla celá řada, na prvním místě obavy z toho, že zůstanou v zahraničí, jako to udělala v témže roce právě v Londýně krasobruslařka Ája Vrzáňová, která se tím chtěla vyhnout tomu, aby musela dělat trenérku v Moskvě, či tenisté Jaroslav Drobný (budoucí wimbledonský vítěz, reprezentující ovšem již Egypt) a Vladimír Černík, kteří tak učinili již v létě 1949. O tom, že obavy komunistických nejen sportovních bossů byly oprávněné, svědčilo to, že již po obhajobě vítězství ve Spengler Cupu na sklonku roku 1948 emigrovali dva členové týmu LTC, konkrétně Miroslav Sláma a Oldřich Zábrodský. Komunisté navíc chtěli sportovcům jasně ukázat, kdo v zemi vládne bez ohledu na to, co znamenají ve světě, a hokejisty si celkem logicky vybrali jako exemplární příklad.
Místo turnaje vykonstruovaný proces
Celá akce začala tím, že na počátku března 1950 předložilo vedení mužstva reprezentantům k podpisu prohlášení, že se zříkají účasti na mistrovství světa, protože Britové odmítli udělit víza dvěma československým novinářům, Lauferovi a Procházkovi (podle BBC jim nicméně bylo uděleno). Naštvaní hokejisté to opakovaně odmítli, na šampionát ale odletět stejně nesměli a následně byla velká část týmu zatčena v jeho oblíbené restauraci U Herclíků v Pštrosově ulici, kde zapíjeli žal z neúčasti na turnaji, na němž měli obhajovat titul šampiónů.
Státní bezpečnost posléze vykonstruovala proces „s Ing. Modrým a spol.“ (Bohuslav „Bóža“ Modrý [1916–1963] byl bývalý reprezentant, „nejlepší brankář v Evropě“, který marně usiloval o možnost zahrát si na závěr kariéry v zahraničí, nejlépe v kanadsko-americké NHL), v němž jedenáct hráčů odsoudila k v mnoha případech vysokým trestům odnětí svobody. Všem dalším sportovcům v zemi se tak dostalo jasného varování, že nepodvolí-li se zcela režimu, může je potkat totéž. „Bóža“ Modrý, „Gusta“ Bubník, Stanislav Konopásek a spol. za to zaplatili zničenými kariérami i velkou částí života.
