Nový obraz Boženy Němcové: Možná plošší než komunistická ideologizace

Televizní série Božena představila slavnou spisovatelku především jako ženu zmítanou emocemi a vášněmi. Při všech postelových románcích se však zapomnělo na nejdůležitější – na psaní. Dvě stě let od narození Boženy Němcové je ta pravá chvíle vrátit se k mýtu první velké české spisovatelky, jejíž pohádky dodnes zaplavují vánoční čas, tedy i podvědomí velké části společnosti rok co rok přibité u obrazovek.

Společnosti, která mívala ve svých národních snech často blízko k vymyšlené biedermeierovské idyle spisovatelčina kanonického díla Babička. Velké české vyprávění o smutném osudu ženy, která navzdory obtížným životním peripetiím, nepochopení mužů, odporu moralizující vlastenecké společnosti i šikaně rakouských úřadů vytvořila inspirativní dílo, si žádalo současnou verzi.

Romantická duše

Pohled dnešních, mnohem svobodnějších očí známý obraz „paní Boženy“ znovu nasvítí, dá mu jiné tóny, hloubku, odstíny barev, nabídne nové čtení, nový způsob přivlastnění národní ikony i těm, kteří by se k jejímu dílu a životu už nikdy nevraceli, protože to je nezáživné a bylo to tak dávno. Takový populární či popularizační pohled by zajímal i Němcovou, která se na dobu pro sebe vzdálenou těšila a jistě by se divila, že by se o sobě dnes dočetla nejen v bulvárním a společenském tisku, ale i v komiksovém seriálu.

„Kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znova as za dvě stě let, anebo ještě později, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší,“ napsala Němcová deset let před smrtí. Jak by se jí v její vysněné době líbil seriál České televize Božena? Hněvala by se, či radovala? Líbila by se, zamlouvala sama sobě, nebo by se styděla? Poznala by se? Autorky čtyřdílné série Božena (režisérka Lenka Wimmerová a scenáristky Hana Wlodarczyková a Martina Komárková) se zaměřily na její život.

Vznikla dlouhá romance, připomínající pohyb rozbouřeného moře, na jehož vlnách je nesena archetypální postava Ženy, která vstoupila do těla a mysli Barbory Panklové, v běhu času se měnící ve spisovatelku Boženu Němcovou. Žánr romance by Němcovou nijak nepřekvapil, vždyť byla od počátku romantickou duší, která zažívala jedno zklamání lásky za druhým, jak líčí ve svých dopisech.

„Měla jsem ctitele nejednoho, – jeden měl ducha, který mě zaujal, druhý tělo, ten srdce, onen rozumem, ale konečně jsem v nich přece neviděla, po čem jsem toužila, muže, před nímž bych se ráda kořila… nimbus spadl a byli to obyčejní muži, z nichž bych si žádného za muže svého nevolila,“ píše svému muži Josefovi po 20 letech manželství a vysvětluje: „Inu, byla jsem mladá a nezkušená, vychovaná jen v přírodě, přenechaná sama sobě. Nikdo se nestaral o moje fantazie, aniž mi svět z pravého stanoviska ukázal.“

Moderní erotika

V prvním a druhém díle série Božena je této přírodní fantastiky docela dost, většinou však v podobě přírodní lyriky bez poetické lyričnosti. Touha Barbory, která není ještě ani v náznaku Boženou, se omezuje na přímočarou tělesnost, jež si pro své uspokojení vezme vše, co jí přijde pod ruku, ačkoli spisovatelka v dopisech přesvědčuje ostatní i sebe, že neumí tělesně milovat bez skutečného citu a nikdy by to nedokázala (Josef Němec si mohl oddechnout).

Moderní erotika na všech místech, která jsou k dispozici, včetně průjezdu, nabízená divákům, jak jsou zvyklí ze současných filmů, vytváří dojem, že sledujeme „zrození literatury z ducha sexu“. Proč ne, nějaká energie celý ten ohromný stroj psaní musela pohánět – a Němcová jí téměř výhradně říká „láska“. Jenže psaní je zcela upozaděno, v celé sérii vystupuje víceméně v epizodní příležitostné roli, jako vedlejší produkt honby za erotickým prožitkem nebo jako vynucený nástroj obživy.

Když Božena ústy herečky Ani Geislerové říká, že „nepatří nikomu, jen sama sobě“ a že aby byla sama sebou, „musí psát“, zní to až parodicky, neboť se celou dobu zdálo, že na psaní kvůli starosti o všechny jiné věci, včetně surfování po vnitřní touze (přírodní i metafyzické), není čas. Zaostření na přitažlivou romanci znemožnilo autorkám věnovat dostatečnou pozornost Boženině psaní, jako by bylo trochu jedno, zda tuto životní story prožívá švadlena, nebo kuchařka.

Psaní a jeho smysl v životě Boženy Němcové byly trestuhodně marginalizované, jakkoli jsou spíš centrem jejího života, kolem nějž jako kolem slunce krouží děti, manžel Josef, národ a všichni ti zamilovaní marní mužové. Přitom v psaní je Božena svoje. V televizní sérii, která má dohromady více než šest hodin, zazní z díla Němcové jen drobné zlomky. Nevyužité zůstaly i její dopisy, kterých se zachovalo 350.

Němcová je psala převážně svému muži, sestře, dětem, milencům, přítelkyním, dohromady 80 lidem, což samo o sobě dokládá, v nakolik rozsáhlé společenské síti Božena žila, a jak důležité tyto vazby pro ni byly, jak empaticky vycházela vstříc lidem, jak skrze druhé chtěla rozumět i sobě. Ani to ale do filmu nevstoupilo, přestože scénář z dopisů čerpá.

Jazyková volnost

Přitom dopisy jsou dnes dalším Boženiným románem (pro některé dokonce hlavním), v němž je vidět její schopnost jazykového a stylového přizpůsobení, obrovského slovního rozsahu a způsobu literárního přemýšlení a sebestylizace, kreativního přetváření reality v literaturu, jež se přelévá i do Babičky a dalších knih. Jazyk a práce s ním, okouzlení jeho možnostmi, je jedno ze životních témat Němcové – a je skoro neuvěřitelné, že z životopisné romance tato rovina prakticky úplně vypadla.

Bohužel se to odrazilo i v celkové jazykové volnosti televizní série a soudobé ležérní dikci, s níž mluví obě představitelky Boženy, Aňa Geislerová i Anna Kameníková. Němcové charisma není pouze vnější, nepřitahuje jen tím, že je na pohled krásná, ale i tím, že je krásná vnitřně, ve svém myšlení, vyjadřování, chování. Ne tím, že na večírku smyslně upíjí pivo a kouří cigáro. Těžko si ale takovou představu vytvářet, když mluví jako rozpustilá holka, rádoby koketně šumlující na pražské diskotéce. V tom je další paradox filmu.

Božena je kostýmní romance, ale někdy není jasné, proč jsou všichni v dobovém oblečení, když se chovají a jednají po dnešním způsobu milenců v džínách a kožené bundě. K sérii Božena by se dalo přistoupit i jako k feministickému dílu, a nejen proto, že autorky jsou tři ženy, ale i pro téma ženské emancipace, které Němcová silně prožívala i promýšlela.

Nahrával by tomu i koncept „écriture feminine“, ženského psaní, vycházející z feministické teorie Hélene Cixousové, podle níž je ženství diskriminované a ničené už v symbolickém řádu jazyka. Aby se ženy osvobodily, musejí proti černému inkoustu mužů psát bílým inkoustem žen. Psát celým tělem, a rozbíjet tím formy mužského útlaku.

Němcová ale nic takového nedělá, jakkoli mnohé rozbory literárních vědců dokládají, že v řadě povídek a básní je citově bohatší či že forma Babičky jako obrazů z dávných časů se záměrně vyhýbá nutnosti vejít se do formy určené pravidly mužského psaní. Když Němcová v roce 1856 píše své sestře Adéle Panklové, doporučuje jí, aby se rychle vdala, což nebude obtížné, protože žena, když chce, okouzlí (svede), koho si zamane.

Mužská vzdorovitost

Vzhledem k mužskému řádu světa je Božena pragmatičkou, která se však nechává omývat vidinami romantické minulosti. „Když jsem se cítila nejnešťastnější, vzešla mně krásná hvězda lásky – jak poutníkovi, když tápe v temnotách! – To mně zazářila na cestu a tu jsem následovala. Byla to poezie, kterou ve mně neštěstí probudilo k životu jako zázračný květ!“ V sérii Božena vystupuje jako svévolná bojovnice za SVÁ ženská práva, která však jen velmi málo sdílí s ostatními ženami.

Pokud tu jde o nějaké osvobozování, pak jen z pout vlastního světa, který si sama společně s hrdým vlastencem Josefem Němcem vybudovala. Němec, jinde líčený jako sprostý tyran, je sérií částečně rehabilitován jako muž, který Němcové pomohl k literární i osobní dospělosti, měl ji upřímně rád a trpěl jejími nevěrami, neschopností udržet rozumný běh domácnosti a neukojitelnou touhou dělat si vše po svém, jít proti proudu konvencí. To Němcovou vylučovalo nejen ze společnosti, ale i z vlastní rodiny.

Její vzdorovitost byla nicméně až tvrdohlavě „mužská“. „Kdo se nežene s obecným stádem pouze a jen za korytem, toho křižujou; takový každý je mučenníkem,“ stěžuje si na poměry v dopise manželovi. „Ale lépe být mučenníkem než být darmochlebem, který neví, zač a proč je živ.“ Pád do domácího násilí je u Němcových (už to je velký posun, mluví-li se o nich v jednom) důsledek intimní i všeobecné rodinné a existenční krize. Prozření z dívčího snu bylo pro Němcovou velmi kruté, ale romantika je definovaná tvrdým prozřením.

Někde uvnitř však zůstal ideál, který by leckdo mohl označit až za tradičně mužskou představu: „Neupírám, že jsem kdys měla před sebou ideál muže, tak jako i ideál manželství. – První byl vzor vší dokonalosti a krásy a druhé přestavovala jsem si co nebe.“ V Boženě se Němcová spíše zklamává, než aby prozřela, což je podstatný rozdíl, protože jedno vede k depresi a sebelítosti, druhé k poznání a proměně osobnosti a chování, jak to naznačují Boženiny dopisy.

Série Božena v sobě nese mnoho míjení s Němcovou, kromě obecně feministického v pojetí touhy a lásky. Kromě Érótu, který nebere ohledy na sociální námitky promiskuity a Němcové snad v jistém smyslu vládl, tu byl ještě korektiv lásky chápané jako agapé, cit spojující lidská společenství, jehož projevem je i cit vlastenecký, láska k vlastnímu národu.

Nic nového

„Touha ta spočívá v duši mé jako kapka, která neosychá ani neodtéká, ale věčně třpytí jako diamant, je to ona touha po neskonalé Kráse a Dobru, je to ona touha, která člověka z prachu povznáší,“ svěřuje se Němcová v dopise manželovi, jemuž zjevně pro klid v duši odhaluje úplně všechno. „V duši mojí je vštípen, od mladosti již, pud k vzdělání, touha po něčem vyšším, lepším, co jsem vůkol sebe neviděla,“ pokračuje Němcová, která se snaží zachytit skutečný vnitřní pohon svého životního počínání.

„Touha ta spojená s láskou, láskou opravdivou, né k jedné osobnosti, ale ku každému člověku, k veškerému lidstvu, láska, která nežádá odplaty, nalézaje sama v sobě vše, snaha státi se vždy lepší a Pravdě se sblížiti, to je můj ráj, moje štěstí, můj cíl,“ vrcholí dopisové vyznání Němcové, které se v televizní sérii nijak neprojevuje, ačkoli jde o zásadní poznání jejího životního psaní.

Velký vnitřní boj proti rigidnímu církevnímu Bohu a stejně tuhým konvencím společnosti Němcová vyhrává tím, že se přiklání i všelidskému ideálu ve stylu německé klasické filozofie, což natolik nepřekvapuje. Měla jej po ruce v německých knihách, které četla, dokonce i v revolučnější mladohegelovské podobě, jak naznačuje Gutzkowův citát v mottu Babičky. Agapé jako všeobjímající láska je pro Němcovou bohem bez boha, který jí umožňuje smysluplně žít i po bolestivém prozření z dívčího snu a nalezení jistoty psaní.

Ani po tomto životním objevu není v Boženě příliš stop. Dal by se dokonce konstatovat opak: vypadá to, že objímající bezpodmínečnou láskou, namířenou nicméně většinou k Němcové, je nadáno spíše její okolí. Rádi ji mají všichni. Vše se sbíhá k ní. Je magnetem společnosti, který si je navíc své výjimečnosti vědom, takže jakoukoli pomoc přijímá bez větších díků se samozřejmostí osoby vyvolené. Bez vnitřního kouzla, které herečkám v roli Boženy bohužel chybí, tato pozornost nedává smysl.

Série Božena neodhalila nic nového, na co se u slavné spisovatelky zapomínalo, a trochu zapomněla na to, bez čehož Němcová přestává být Němcovou. Zůstal akcentovaný Éros, zmizelo psaní a touha po Kráse, Dobru a Pravdě. Zmizela agapé. Obraz Němcové je dokonce možná plošší a méně prokreslený než v době tendenční komunistické ideologizace. Škoda, tolik lidí se na to dívalo…