Jan Cempírek: Konec Mirků Dušínů v Čechách

Nikdy jsem se nepřidal k sídlištním holomkům, kteří běhali od zvonku ke zvonku a do mikrofonů s gustem halekali ty nejvulgárnější výrazy. Nikdy jsem nikoho nenazval pitomcem. Dokonce jsem ani nepoužíval slovní vycpávku vole.

Až jednou! Správce našeho věžáku Kroupa mě nařknul, že jsem rozbil sklepní okénko. Taková nespravedlnost! Sklo rozbil Hovorka z bytu odnaproti, jenže to jsem nemohl prozradit. Rychlej Šíp, chápete.

Nicméně ucho se utrhlo a já ten samý den s rozkoší napsal na výtah, že Kroupa je ču.... Hvízd. Rozumíme si, že! Černou nesmazatelnou fixou, ať je to tam na věky věků.

Zmocnila se mě euforie. Jo! Jsem borec! Pomsta je sladká. S pocitem dobře vykonaného arcidíla jsem se doma opájel představou zuřícího Kroupy.

Jenže to už se v mém foglarovském srdéčku ozval ušlechtilý Mirek Dušín skřížený s Vinnetouem. Což se sluší sprostě spílat starším? A navíc skryt pod rouškou anonymity? Červíček začal hlodat, až jsem byl jak ementál.

Ach jo. Sebral jsem hadr, ředidlo a vyplížil se z bytu, že tu báječnou sprosťárnu půjdu omýt. Leč, kola osudu se již točila. U bytu naproti právě zvonil Kroupa. „Ten váš malej šmejd, sousede, ten grázl nevychovanej, počmáral výtah!“ zuřil správce a za mohutným panem Hovorkou se třásl můj kamarád.

Naše pohledy se setkaly. Tak to je konec. Teď ukáže na mě a ti dva dospělí chlapi si mě namažou na chleba. Ale ne. Kámoš vzal hrdinně průšvih na sebe. Odšoural se pro kýbl s vodou a já pak hodinu pozoroval kukátkem, jak drhne můj nesmazatelný nápis ve výtahu.

Pak jsem šel vyklepat z kasičky veškeré úspory a na druhý den zacáloval to jeho rozbité okno ve sklepě. Himbajs, pro kamaráda a sprostá slůvka stojí za to žít.