Foto Recuerdos de Pandora, CC-BY-SA-2.0
Nebylo to tak, že by se ženy nesměly olympiád vůbec účastnit. Na druhých novodobých olympijských hrách v roce 1900 v Paříži jich startovalo hned dvaadvacet. I když si americká vítězka golfového klání, dvaadvacetiletá Margaret Abbott, tehdy postěžovala, že vítězství jí ulehčily francouzské soupeřky, které hrály na vysokých podpatcích a v upnutých sukních. Kvůli špatné organizaci her a jejich propojení se Světovou výstavou EXPO se ona sama nikdy nedozvěděla, že se stala olympijskou vítězkou.
O dvacet let později v Antverpách se o olympijské medaile utkalo hned šestatřicet závodnic. Oproti Paříži se podíl žen na počtu všech účastníků zvýšil z 2,2 na 2,4 procenta. A navíc trval zákaz účasti žen v atletických disciplínách.
Ostatně není divu, když největším odpůrcem žen pod vlajkou s pěti kruhy byl sám zakladatel novodobých olympijských her baron Pierre de Coubertin. Muž, který sice oplýval mnoha talenty, ale cit pro ženskou otázky mezi ně rozhodně nepatřil. Od začátku novodobé olympijské tradice se stavěl proti představě, že by se jí měly účastnit ženy v roli aktivních sportovkyň. „Sláva žen správně přichází skrze počet a kvalitu dětí, které vyprodukuje, a ve věcech sportu tkví její největší úspěch v povzbuzování svých synů, aby excelovali, ne v tom, aby se samy snažily dosahovat rekordů,“ prohlásil při příležitosti stockholmské olympiády v roce 1912. Tento zastánce „slavnosti mužského atletismu s aplausem od žen jako odměnou“ vítal ženy na olympiádách v jediné roli, která jim příslušela i na původních hrách v antice – směly korunovat vítěze.
Alternativní odpor zdola
Cestu, jak si vybojovat své místo na sportovním slunci ve světě ovládaném muži, ukázala právě před sto lety Alice Milliat. Francouzská překladatelka, veslařka a v neposlední řadě aktivistka uspořádala v týdnu od 24. do 31. března 1921 pětidenní ženskou olympiádu v Monte Carlu. Akce se zúčastnilo sto závodnic, které tak v praxi vyvrátily mýtus, že ženy na atletický ovál nepatří (v tomto případě spíš na trávník před holubí střelnicí, který nahrazoval chybějící trať). Navíc se utkaly i v kolektivních sportech.
Jestli někdy platilo okřídlené olympijské motto „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“, bylo to právě v tomto případě. Atletické disciplíny totiž byly ženám oficiálně zakázány nejen na olympijských hrách, ale navrch byl tento zákaz posvěcen samotnou mezinárodní atletickou federací (IAAF). A Mezinárodní olympijský výbor do té doby uplatňoval salámovou metodu. Na stále sílící požadavky na účast sportujících žen reagoval postupným zařazováním pro ženy „vhodných“ disciplín – gymnastiky, bruslení či plavání.
Hlasy o vhodnosti či nevhodnosti vstupu žen do ryze maskulinního prostředí rezonovaly i v Českých zemích. Všemu vládl specifický druh biopolitiky, který využíval vědecké vědění k racionalizaci morálně-ideologického rámce. Vševypovídající byl i názor šéfa Českého olympijského výboru a gynekologa Josefa Grusse z roku 1931 o ženách ve sportu: „Zamítám ovšem přepjaté závodění a snahu po nejvyšších výkonech za každou cenu. Účast žen v kopané, rohování a těžké atletice považuji nejenom za nevkus, ale přímo za paskvil na tělovýchově žen“.Tehdejší debatě dominovala témata jako případné poškození rodidel či kvazipsychologické přemítání nad ženskou přirozeností – třeba v referátu z českého olympijského kongresu v roce 1925, kde se ženám vyčítala chybějící schopnost jak rychlé reakce na podnět, tak i dlouhé duševní koncentrace, což je zase vyřazovalo z možnosti účastnit se vytrvalostních závodů. Paradoxně se v současnosti ukazuje, že jsou to právě ultramaratony, kde ženy výkonnostně převyšují své mužské protějšky.
Koncem šedesátých let se Kathrine Switzer stala historicky první oficiální ženskou závodnicí na tradičním bostonském maratonu. Jakému útoku musela během samotného průběhu závodu čelit, proč porážení mužských soupeřů přineslo před sto lety bezprecedentní padesátiletý zákaz ženského fotbalu v Anglii a proti čemu musejí sportující ženy bojovat v současnosti, se doslechnete v novém díle podcastu Outsider.
Podcasty Alarmu si můžete poslechnout nejen na webu Alarmu, ale také na Spotify, Apple Podcasts, PlayerFM nebo pomocí RSS feedu našeho účtu na Soundcloudu. Alarm je finančně závislý na podpoře čtenářů. Pokud se vám líbí naše podcasty nebo rádi čtete Alarm a chtěli byste ho finančně podpořit, můžete tak učinit v aktuální crowdfundingové kampani.