Když se Jan Werich coby stárnoucí Rudolf II. snažil v české filmové klasice koupit třináctou a „zaručeně pravou“ Monu Lisu, asi ani ve snu by ho nenapadlo, že se o 70 let později bude něco takového dít běžně. S tím rozdílem, že dnešní digitální Mony Lisy jsou všechny pravé a lidé za ně platí mnohem, ale mnohem víc, než kdy zaplatil fiktivní pekařův císař.
Teprve 40letý, prakticky neznámý umělec Mike Winkelmann prodal nedávno přes světoznámou aukční síň Christie’s svou digitální koláž za v přepočtu 1,5 miliardy korun. Jihokalifornský grafický designer vystupující pod pseudonymem Beeple se tak přes noc stal třetím nejhodnotnějším žijícím tvůrcem. Jiná skupina zase koupila dílo známého streetartového umělce Banksyho s příznačným názvem Hlupáci (Morons), jež si dělá legraci z aukčních síní a obchodu s uměním.
Převedla ho do digitální podoby na prodej a originál spálila. Čistý zisk z akce, která ovšem může být dalším kouskem známého provokatéra, činil v přepočtu kolem deseti milionů korun. Dokonce dceřiná společnost drogistického gigantu Procter & Gamble se rozhodla, že nabídne online umění vpravdě ze svého portfolia – vyrobené původně z toaletního papíru.
Změna psychologické pohnutky
Nemají ale digitální obrázky hodnotu spíše onoho jemného papíru než oleje na plátně? Nikoliv v tomto případě. Díky technologii blockchain, která tvoří základ třeba kryptoměn, jako je bitcoin, ale i mnoha dalších, může být dnes i digitální obrázek nekopírovatelný originál. A možná i budoucnost nejen trhu s uměním. Důvodů, proč shluky počítačových pixelů mají v podobě takzvaných NFT (non-fungible token neboli nezastupitelné tokeny) skvělé předpoklady k vysoké ceně, je řada.
Tradičně psychologicky jsme nastavení, že hmotné věci mají větší hodnotu než elektronické. Stejně jako psychologicky chceme vlastnit originál. Když se změní psychologická pohnutka, zafungují ekonomické síly a hodnota se obrací. |
Prvním je, že věci mají hodnotu, protože jim ji lidé kolektivně přiřkli. Proto se v minulosti platilo třeba lasturami nebo pazourky. Šikovná je přitom nezničitelnost a nekopírovatelnost, kterou zajišťuje blockchain – databáze rozesetá na tisících počítačů, v níž se jednou zapsané prakticky nedá změnit. To je v případě digitálních aktiv ekonomicky kontraintuitivní, jejich výhodou je obvykle snadná kopírovatelnost za minimální náklady, která sráží cenu na výrobu dalších kusů třeba knížky nebo písničky na minimum.
Jenže nekopírovatelné je cennější a navíc se přidává další digitální výhoda – snadná a levná celosvětová distribuce online. Trh je obrovský a nabídka omezená, cena dle ekonomických zákonů roste. Z filozofičtějšího pohledu se lze ptát, oč méně je hodnotná práce fotografa s digitálním fotoaparátem oproti tomu s tradičním filmem. Stejně, oč méně je hodnotná práce malíře s digitálním plátnem než toho upatlaného od barvy.
Tradičně psychologicky jsme nastavení, že hmotné věci mají větší hodnotu než elektronické. Stejně jako psychologicky chceme vlastnit originál – jako fiktivní Rudolf II. Když se změní psychologická pohnutka, zafungují ekonomické síly a hodnota se obrací. Navíc, pokud by měl Werichův císař kupovat namísto obrazů NFT, byl by si jistý, že kupuje originál.
Desátek pro sebe
Roli hraje i současná ekonomická situace, kdy se lidé snaží investovat prakticky do čehokoliv, co by si mohlo udržet hodnotu v očekávané krizi. Zlato, drahé kameny nebo kryptoměny v čele s bitcoinem na stejné technologii jako NFT. Na propojení s nimi stojí odhady, že jde jen o spekulativní bublinu, jež splaskne. Zejména když dnes ještě neexistuje regulace. Co by se asi stalo s akciovými trhy, kdyby někdo vypnul veškerá ochranná pravidla? A kdyby je pak zase zapnul? Z NFT ale nakonec zbude mnohem víc užitečného.
Nejdůležitější je, že jsou to tvůrci, samotní umělci, kteří díky blockchainu rozhodnou o osudu svého díla. Navíc díky digitální podobě pořád vědí, co se s ním děje, kdo ho vlastní, co s ním dělá. Dokonce přímo do něj mohou zakódovat drobný desátek pro sebe, při každém dalším prodeji. |
Absence pravidel skrývá i stinné stránky a nevýhody. Třeba zakladatel Twitteru Jack Dorsey prodal první tweet za v přepočtu kolem 63 milionů korun, které poslal na charitu. Jak může kupec vědět, že to s dobrým úmyslem neudělá znovu? Když se na jeho první tweet stále každý může podívat na svém počítači?
Teoreticky může celou akci udělat znovu na jiné blockchainové databázi, ale nebude to ten „pravý“. Stejně jako se třeba v devadesátých letech populárním kartičkám s hokejisty stávalo, že se vydala nová série těch nejvzácnějších. Jejich cena klesla, ty původní byly ale stále hodnotnější. Nejdůležitější je, že jsou to tvůrci, samotní umělci, kteří díky blockchainu rozhodnou o osudu svého díla.
Navíc díky digitální podobě pořád vědí, co se s ním děje, kdo ho vlastní, co s ním dělá. Dokonce přímo do něj mohou zakódovat drobný desátek pro sebe, při každém dalším prodeji.Tím se otvírá cesta k překonání dávno přežitých autorských vyběračských organizací, jako je OSA – Ochranný svaz autorský. Výhody digitalizace jsou i tady obrovské. Naši vnuci se proto možná budou smát nad poťouchlým sbíráním digitální Mony Lisy.
