Kauza Vrbětice očima reportéra Ondřeje Kundry: Něco víme, něco se nikdy nedozvíme

Ondřeji, ty jsi v Respektu na základě společného pátrání s novináři investigativního projektu Bellingcat informoval o tom, že za výbuchem ve Vrběticích je celkem šest členů jednotky ruské zpravodajské služby GRU, která je známá pod označením 29155. Můžeš na úvod shrnout, jak výrazný posun to znamená v tom, jak zatím chápeme sled událostí, a hlavně, jaký mají význam?
Ten posun je celkem velký, protože ještě donedávna jsme si, řekl bych, vůbec nic nemysleli, protože skoro každý už na Vrbětice zapomněl. A kdo si na to možná vzpomínal, tak si mohl říkat, že se to stejně nikdy nevyřeší. Pak přišel velký průlom minulou sobotu, kdy premiér a vicepremiér poprvé na veřejnosti oznámili, že za tím stojí ruská vojenská rozvědka GRU – a dali to do nějakých souvislostí právě s GRU.

Policie zveřejnila dvě konkrétní tváře. V tu chvíli jsme o tom ještě neměli milion detailů, ale byl to dramatický posun.

V pátrání, které jsme dělali s Bellingcatem, s německým Spiegelem a ruskými novináři z Insideru, jsme podrobněji popsali, kolik těch lidí bylo, jak se jmenují, jaká mají krycí jména, že tady s nimi byl velitel celé té jednotky 29155, jak se pohybovali na českém území. Kdybych to shrnul, tak jsme díky tomu dostali poměrně dobrý přehled o tom, že to byla masivní operace GRU v České republice, že to byla důležitá operace – účastnila se jí celá řada lidí včetně velitele – a probíhala v podstatě celý rok 2014.

Kde bychom měli začít, pokud se budeme snažit vyprávět, jak se celá ta akce ve Vrběticích odehrála? U jakého data bys to zhruba načal, když říkáš, že to byl celý rok 2014?
Nepochybně ten obrázek ještě nevidíme celý. V tuto chvíli je také otázka, jestli se ho vůbec kdy podaří úplně celý poskládat. Ale policie pracuje s vyšetřovací verzí, že důvodem, proč agenti ruské vojenské rozvědky GRU přijeli do Vrbětic a proč tam zřejmě mohli instalovat nějaký výbušný systém do těch hal, byla snaha nějak diskreditovat bulharského obchodníka se zbraněmi Emiliana Gebreva.

Gebrev byl muž, který ty zbraňové systémy, které mohly pocházet z Vrbětic, mohl podle policie dodávat dále na Ukrajinu, kde se vedl spor a válka ze strany Ruska proti Ukrajině. Zbraně měly putovat jednotkám, které stály proti Rusku. Rusku to samozřejmě mohlo vadit. Celé to mohlo začít ještě dávno předtím, protože je možné, že GRU mohla mít Emiliana Gebreva v merku delší dobu. Byl to pro ně nepochybně důležitý člověk, GRU ho vnímala jako svého velkého nepřítele. Dnes zároveň už také víme, že v průběhu roku 2015, tedy měsíce po útoku ve Vrběticích na ty zbraňové systémy, které on odtamtud měl odebírat, se ho GRU podle policie pokusila v Bulharsku zavraždit.

Pokusila se o to dvakrát, opakovaně za sebou, on přežil. Čili jestli ta akce začala již roku 2013, je to dost dobře možné. My jsme ji schopni dostopovat, řekněme, od začátku roku 2014, protože první data, která jsme schopni dát dohromady, je příjezd několika členů jednotky 29155, kteří tady pobývali zhruba na začátku roku 2014 týden. Ubytovali se v Praze v Hybernské ulici. Je možné, že toto mohl být začátek akce Vrbětice.

Víme, co se dělo pak, kdo byly ty osoby, které se do Česka dostaly a s jakým účelem?
Tam už jména víme. Nejdříve přiletěl 26. ledna 2014 do Prahy Sergej Fedotov, kterého v minulosti Bellingcat, Insider a také Respekt identifikoval pod jeho pravým jménem – Denis Vjačeslavovič Sergejev. Což je mimochodem zajímavý člověk, protože jde zároveň o třetího útočníka na dvojitého agenta Sergeje Skripala z britského Salisbury v roce 2018.

Jak víme, GRU se tady Sergeje Skripala, a zřejmě nedopatřením i jeho dceru Julii, pokusila otrávit nervově paralytickou látkou z rodu Novičoku. Nebylo to dokonáno úspěšně. Takže pan Sergejev přijíždí na konci ledna do Prahy. Zůstává tady zhruba týden do 2. února 2014. Přibližně dva týdny po něm přijel další člen jednotky 29155, který se jmenoval Jegor Gordienko. I on cestoval pod krycími fiktivními doklady, které byly vystavené GRU na jméno Georgij Gorškov. A ten tady také zůstal zhruba týden, republiku opustil 24. února 2014. Zároveň také víme, že Sergejev s Gordienkem o rok později společně odjeli do Bulharska. Pohybovali se tam v době, kdy došlo k ataku, pokusu o otrávení Emiliana Gebreva. Dále se tu objevují v České republice jména dalších agentů z jednotky 29155. Podle všeho tady mohl být i velitel jednotky, pan Averjanov, což je velmi důležitý představitel GRU, protože to je člověk, který má přímé vazby, respektive přímý kontakt na vedení ruské vojenské rozvědky, a zároveň má přímý kontakt i do vládnoucí administrativy prezidenta Putina.

O čem by to tedy svědčilo? O tom, že Rusko přikládalo této akci velký význam?
Takhle si to analyzujeme my. A myslíme si, že to skutečně takhle mohlo být, protože nelze dohledat moc akcí, kterých by se pan a Averjanov účastnil. Z toho vyvozujeme, že se účastnil jen některých akcí. Samozřejmě o některých nemusíme vědět, ale z toho, co se dá nějak identifikovat, se mohl účastnit jen akcí, které byly skutečně významné, důležité, nějakým způsobem podstatné – minimálně pro rozvědku GRU, když přiletěl do Rakouska. Někteří agenti cestovali do České republiky, někdo do Rakouska, což byl případ i velitele té jednotky, tak to naznačuje, že ta operace byla pod jeho dohledem a že skutečně byla významná.

Těch informací se skládá dohromady už docela dost. Podařilo se zjistit, jestli ti dva muži, které čeští policisté identifikovali s tím, že mohli být zapojení do celé akce ve Vrběticích? Anatolij Čepiga a Alexandr Miškin, to jsou dva muži, kteří v případě otrávení Sergeje Skripala v Británii vystupovali pod jmény Boširov a Petrov. Co se zjistilo o tom, kde všude se pohybovali? Víme, jestli se dostali dovnitř do toho skladu ve Vrběticích, jak se potom dostali pryč? Podařilo se to vypátrat?
Víme, že přicestovali do Prahy pravidelným letem Aeroflotu, ruské letecké společnosti z Moskvy, zde se zdrželi poměrně krátkou dobu, zhruba dva dny. V minulosti byla dohledatelná na sociální síti jednoho z nich fotografie z centra Prahy, ze Staroměstského náměstí, ta je nějak archivovaná. Potom víme, že se vydali na cestu na severní Moravu a ubytovali se v Ostravě. V tuto chvíli víme, a to jsme publikovali v našem zjištění společně s Bellingcat, že bydleli v Ostravě v hotelu Corrado. Říká se, že tam častěji bydlí ruští občané. Je to hotel, který má u sebe také střelnici.

Tam se zapsali pod svými krycími jmény, na něž jim rozvědka GRU vystavila fiktivní doklady, se kterými přicestovali do České republiky. Zajímavé je, že pak v roce 2018 používali jiné krycí doklady při vstupu do Velké Británie, kdy se pokusili tito dva agenti otrávit Sergeje Skripala. V tom hotelu pobývali nějakou dobu, konkrétně do 16. října, kdy se vydali do Vídně, odkud odlétali – asi 30, 40 minut poté, co došlo k prvnímu výbuchu v jednom ze skladů ve Vrběticích. Zhruba ve stejnou chvíli, kdy explodoval, už jejich letadlo mířící do Ruska rolovalo na letištní ploše vídeňského letiště.
Je tu klíčová otázka, jestli vstoupili do samotného areálu. Samozřejmě nevím, co vše má policie, bezpečnostní složky k dispozici za informace a údaje. To jsou často zřejmě neveřejné, tajné materiály. Zatím se ale zdá, jestli nedošlo k nějakým posunům, že nebyla k dispozici třeba fotografie, že oba muži vstupují do muničního areálu, ale policie to považovala za vysoce pravděpodobné, protože se zároveň objednávali e-mailem na vstup do areálu právě na čas, kdy došlo k výbuchu. Všichni cizinci, kteří chtějí vstoupit do areálu, vždy musí poslat žádost. Musí tam poslat své dokumenty. V tomto případě tedy kopie pasů s fotografiemi. A to udělali i oni, a to přesně v té době, kdy mělo dojít k výbuchu. Víme tedy, že byli na severní Moravě nedaleko Vrbětic, že se tam objednali jako obchodníci, kteří tam chtějí nakupovat nějaký zbraňový materiál, použili k tomu zase fiktivní doklady, tentokrát na jiná jména než ta, na která vstoupili do České republiky. Ale není jisté, jestli je k dispozici ten, řekněme, finální důkaz. Rozhodně asi není k dispozici fotografie, že tam přímo se shýbají a kladou tam nějaký výbušný systém.

Uděláme malou odbočku: jak složité je vůbec shromažďovat tyto informace? Projekt Bellingcat si dlouhodobě zakládá na transparentnosti, na tom, že do detailu vysvětluje, odkud a jaké informace má, s tím, že samozřejmě nezveřejňuje od koho, aby neohrozil své zdroje. Ale je možné vysvětlit, na základě jakých zdrojů a důkazů se podařilo sestavit tento velmi podrobný obrázek, jak se ty události mohly seběhnout?
V minulosti v Ruské federaci a částečně je to tak vlastně dodnes, protože je tam vysoká míra chaosu, nepřehlednosti, korupce… celá řada databází, o kterých by si normálně člověk myslel, že nebudou dostupné, nějakým způsobem jsou nebo byly dostupné třeba na internetu nebo někde jinde. Dalo se k nim dostat. Mluvím teď o různých seznamech adres lidí, kde bydlí, seznamech, ze kterých šlo monitorovat telefonní hovory, připojování do telefonních sítí konkrétních telefonních čísel. Z tohoto dokumentu a jemu podobných si lze z nějaké části poskládat minimálně obraz, jak se někteří konkrétní lidé pohybují, kdy zapínají telefon, na jakém území se zrovna nacházejí, kdo se nachází v jejich okolí. Pak samozřejmě jak Bellingcat a novináři, kteří s tím spolupracují, vedle toho mají také své zdroje informací. To jsou lidé, kteří se dlouhodobě zabývají touto problematikou. Já se třeba kvůli těmto tématům snažím hodně cestovat po Evropě, mít celou řadu kontaktů, takže pak ten finální obrázek se skládá i z toho.

Víme, kdy přesně začaly české úřady vyšetřovat celou tu věc s podezřením na možné zapojení ruských zpravodajských služeb? My jsme tu mluvili o tom potenciálním začátku jako o roku 2013 možná 2014. Nicméně až v roce 2018 britské zpravodajské služby identifikovaly ty dva ruské agenty Anatolije Čepigou a Alexandra Miškina právě v souvislosti s otravou dvojitého agenta Sergeje Skripala. Víme, ve kterou chvíli, začaly mít české úřady podezření, že by do vrbětického případu mohly být zapojeny ruské zpravodajské služby?
Ve kterou konkrétní chvíli, to nevím. Vím, že přelomem bylo právě to, co zmiňuješ, případ Sergeje Skripala z roku 2018. A to v tom směru, že do té doby jméno a tvář agentů Čepigy a Miškina byly neveřejné, nešlo je nijak dohledat, identifikovat je pod jejich fiktivními jmény. Nicméně když udělali ten brutální útok v Salisbury a když tam došlo k masivnímu vyšetřování ze strany britských úřadů a policie, když se je podařilo dohledat na kamerových systémech. Ve Velké Británii je velké množství kamer na celém tom území, takže byla jen otázka času, kdy se je podaří dohledat. Pak britská vláda udělala rozhodnutí, že s těmi tvářemi půjde ven. Od tohoto okamžiku a samozřejmě díky práci Bellingcatu, když ti lidé dostali také konkrétní jména, se o nich najednou věděl i ten background. Podařilo se ho zrekonstruovat. Od tohoto okamžiku v podstatě jsme je všichni – nejen policie, nejen česká policie, ale v podstatě každý, včetně nás novinářů – je znali, věděli jsme, jak vypadají. Toto byl jeden konkrétní důležitý moment, který posunul to vyšetřování v České republice.
Druhým momentem bylo, že policie se rozhodla udělat nějakou revizi celého spisu, znovu projít důkazní materiál. Při tom jí padli do oka fotografie těch mužů, které posílali při žádosti o vstup do vrbětického areálu, tedy kopie fiktivních pasů, na kterých byly jejich fotografie. Ty se shodovaly s tvářemi, které byly známé z případu z Velké Británie, řekl bych, že tam to do sebe jako zapadlo. Samozřejmě od té doby ještě bylo třeba udělat celou řadu dalších konkrétních důkazů.

Už jsi zmiňoval ty teorie, se kterými policie, vyšetřovatelé a koneckonců asi i novináři pracují, co se týče motivu ruské zpravodajské služby k útoku na muniční sklad ve Vrběticích. Existuje verze, že cílem byla zásilka munice a zbraní, která měla patřit bulharskému obchodníkovi Emilianu Gebrevovi. On sám ale nicméně on sám odmítá, že mu ty zbraně měly být doručeny. Jak si ten rozpor vysvětluješ?
To je samozřejmě zajímavý moment. Obchodní společnost pana Gebreva vydala prohlášení, ve kterém řekla, že tam v daném období žádné zbraně neměl.

Řekli, že tam rozhodně žádné pro něj určené zbraně nebyly zneškodněny. Policie má jiné přesvědčení. Jak víme, na tiskové konferenci na Úřadu vlády byl na tento rozpor dotazován nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman.

A když odpovídal, tak řekl, že se přiklání na stranu policie, že pro to má důkazní materiál.

Proč to společnost pana Gebreva tvrdí, proč tam je ten rozpor, to je samozřejmě otázka. Jak říkám, nemám k dispozici policejní spis se všemi materiály, takže nevidím konkrétní důkazy, o nichž policie říká, že způsobem nashromáždila. Je možné, že třeba pan Gebrev nechce být viděn za některými obchody, ale to je v tuto chvíli čistě spekulace.

Přesuneme se z roku 2014 do dneška, kdy ministr vnitra Jan Hamáček z ČSSD a premiér Andrej Babiš z ANO vystoupili na tiskové konferenci a odhalili celou tuto kauzu nebo aféru. Na základě toho ohlásili vyhoštění 18 ruských diplomatů z Prahy. Ministr vnitra Hamáček pak mluvil o tom, že se povedlo rozbít hned dvě rezidentury ruských zpravodajských služeb GRU a SVR. Jaké je mezi tím vším pojítko? Existují důkazy o tom, že by do toho nějakým způsobem mohla zapadat třeba i ta jednotka 29155, o jejíchž členech jsi mluvil?
Z toho, co vím, tak ti lidé, o kterých jsme se tady bavili – minimálně šestice agentů GRU z jednotky 29155, kteří se účastnili toho atentátu ve Vrběticích – tak ti v posledních letech nepůsobili na ruské ambasádě v Praze. To byli agenti se speciálními úkoly, kteří byli vysílání z centrály z Moskvy na různé operace do různých zemí v EU nebo v Severoatlantické alianci. A pak tady máme samozřejmě tu známou obrovskou předimenzovanou ruskou ambasádu v Praze, kde zase působí jiní rezidenti, jiní agenti různých ruských tajných služeb, kteří tady působí jako dlouhodobě. To znamená, že se liší od lidí z jednotky 29155, že dlouhodobě působí v České republice. Oni samozřejmě také mají různé jiné úkoly, dělají různé věci. Nicméně žijí tady několik let s diplomatickým krytím, navenek se tváří, že vykonávají diplomatickou činnost. Ve skutečnosti je jejich činnost špionážní.

Jsme pět dnů poté, co jsme se o té celé věci z tiskové konference premiéra Babiše a vicepremiéra Hamáčka dozvěděli. Zdá se, že vy jste přinesli velké množství velmi detailních informací, ale co se týče těch politických aspektů a třeba i toho načasování, tak tu stále panuje hodně otazníků. Dostala česká veřejnost už uspokojivou odpověď na otázku, proč vláda zveřejnila všechny ty informace právě teď? Proč je například také těch vyhoštěných ruských diplomatů 18 atd.?
Jak vláda dospěla k číslu 18, nevím přesně. Bylo to nepochybně na základě doporučení kontrarozvědky BIS, možná některých dalších tajných služeb, které se tím zabývají. Oni mají poměrně solidní přehled o špiónech, kteří tady působí pod diplomatickým krytím. Měli sestaveny různé jejich seznamy z minulosti. Když došlo k otravě Sergeje Skripala, tak ta původní úvaha zněla – protože tam docházelo k alianční podpoře z různých států včetně České republiky – že se vypovídali napříč špioni v reakci na to, co se stalo Velké Británii ze strany Ruska.

V Česku byla původně úvaha, že těch špionů bude vypovězeno více, než jaké bylo jejich konečné číslo. Tenkrát odjeli tři. Ten seznam, jestli se nemýlím, byl delší. Tím chci říci, že české tajné služby mají, myslím, dobře vytvořené seznamy těchto lidí, a tohle byla příležitost. Tady se najednou po dlouhé době otevřelo okno, po dlouhé době, kdy žádná administrativa ani středolevá, ani středopravá od roku 1990 nikdy nesáhla ke zmenšení sítě ruské špionáže na ambasádě. Teď, po tom brutálním ataku, respektive potom, co se podařilo nashromáždit konkrétní důkazy, nějaké okno příležitosti, se najednou otevřelo okno. Nemuselo být otevřené zase tak dlouho, nějakým způsobem bylo třeba do té špionážní sítě sáhnout. Takže předpokládám, že zainteresovaní příslušníci tajných služeb doporučovali asi vyloučení co největšího počtu těchto lidí. Pak samozřejmě ve finále se tam udělalo nějaké politické rozhodnutí. To číslo 18 je poměrně velké a mohlo by být ještě větší, ale není to úplně jako zanedbatelný počet. My jsme nikdy nevypověděli tolik špionů.

Proč s tím vláda vlastně přišla teď? Mluvili jsme tady o tom, co byl ten důležitý posun ve vyšetřování a jak se pak ověřovaly další informace a důkazy. Řekněme, že v nějakou chvíli se zřejmě podařilo nashromáždit takové množství konkrétních informací, že již je šlo předložit politikům, aby na základě toho udělali nějaké politické rozhodnutí. V nějakou chvíli asi politici museli být seznámeni s těmi informacemi, které byly natolik znepokojivé, ve smyslu, že to, co se stalo, ohrožovalo národní bezpečnost, že bylo nezbytně nutné o tom politiky informovat. Proč premiér přistoupil k tomu konkrétnímu datu minulou sobotu, to je myslím především otázka na Andreje Babiše.

Česká vláda, to je ještě jeden aspekt, většinou zdůrazňuje v takových případech spolupráci s partnery v rámci Severoatlantické aliance i EU. Koneckonců hodně o tom sami třeba zpravodajci mluví ve svých výročních zprávách. V tomto případě tak ale ta rétorika nevypadá. Je proto nějaké vysvětlení?
Politici se k tomu vyjadřují tak, jak se vyjadřují, ale myslím si, že tam docházelo k předávání informací mezi Českou republikou, jejími bezpečnostními složkami a spojeneckými tajnými službami nebo dalšími bezpečnostními službami. V těchto případech se ty informace vždy sdílejí. Předpokládám, že k jejich sdílení došlo i tentokrát. Vlastně si nedokážu představit, že by je Česká republika se svými partnery, jako je třeba Velká Británie, nesdílela. To bych téměř vyloučil. Takže tam zřejmě nějaká forma spolupráce, brífinku těch partnerů probíhala. Pak je samozřejmě druhá – politická – rovina. To už se zase bavíme o těch následných krocích: jak budeme vlastně jako Česko a jako celá EU nebo NATO reagovat na to, co se stalo. A pak ty kroky na úrovni EU nebo NATO závisí na schopnosti České republiky přesvědčit všechny ostatní partnery, abychom zaujali nějaký společný postoj, ke kterému například došlo právě po útoku ve Velké Británie v roce 2018.

Jaké otázky z tvého pohledu zůstávají v tuto chvíli nezodpovězené?
Těch otázek je celá řada. Bylo by samozřejmě zajímavé vědět, jaké přesně úkony tady ti lidé z té jednotky 29155 v průběhu toho roku 2014 dělali. Jakou konkrétní roli v celé té operaci hrál právě pan Averjanov, šéf jednotky. Co přesně on tam dělal. Pak by bylo zajímavé zjistit, jestli se skutečně těmto mužům podařilo dostat do samotného areálu, o čemž je policie přesvědčena. Jakým způsobem tam měl být namontován ten zbraňový systém. Nabízí se, že to měly být nějaké bomby s časovým spínačem nastaveným na nějaký čas. Zdá se, že to zřejmě nemělo vybuchnout v říjnu. Ten druhý výbuch ve Vrběticích byl v prosinci a ve dvou různých skladech, ale oba dva ty sklady měly být vyskladněny právě v říjnu, nicméně v tom druhém došlo k tomu výbuchu až v prosinci. Z toho lze vyvodit, že to mohlo – nebo mělo vybuchnout – možná mimo území České republiky někde při transferu těch zbraní za nějakým konkrétním cílem. V tom jednom skladu to tedy v říjnu možná vybuchlo nějakou chybou, nedopatřením. Mě by třeba zajímalo, jak přesně se dostali pan Čepiga s panem Miškinem do celého toho areálu a jestli s nimi někdo z české strany nespolupracoval. A jestli ano, tak proč s ním spolupracoval, jaký byl na tom podíl toho člověka nebo těch lidí. To si myslím, že je třeba jako velmi zajímavá otázka. Dále nevíme – a bylo by zajímavé zjistit – co příslušníci jednotky 29155 dělali, co zatím nevidíme – řekněme mezi lety 2014 a 2021. Některé ty operace byly rozkryty. Abych to ještě trochu zkomplikoval, tak není jen tato násilná jednotka GRU i FSB. Ruská kontrarozvědka má podobnou jednotku, která podniká operace mimo území Ruské federace. To by bylo samozřejmě hrozně zajímavé rozkrýt jako celek.