Růžena Vacková v letech předválečných


Všechny naše dnešní pochybnosti začínají či končí u zpřetrhané kontinuity, zapomnění a výpustek. Co bylo odstraněno z naší minulosti, nebylo dosud dodáno v úplnosti nazpět, natož plně zhodnoceno. Životů s tím souvisejících jsme měli v tomto kraji vícero, referujeme o nich nedostatečně, mnohdy je přivoláváme jako oběti, mučedníky a nositele utrpení, byť se takto celé jejich osudy a horizonty stávají pouhou bezobsažnou „tragikou“ a historickou skutečností, sotva plnohodnotným podílníkem na naší minulosti i přítomnosti. Jenže jak jedna z těchto osobností píše: „Je pochopitelné, že srazí-li se svobodná vůle s jinou nebo s okolnostmi, které nepřijímá, že se vytvoří magnetické pole těžkých vztahů, ale není to pasivně ‚osudové‘, nýbrž aktivně. Je v tom už klad.“ Pokud se jednou stal člověk přívržencem a nositelem víry a vzdělání, pokud je uložil do paměti, jeho charakter je houževnatější, odolnější jen prosté libovůli, dokáže se i vydat nepřízni a najít v ní hodnoty – utrpení se zhodnocuje a polarita se převrací, životy se stávají velkou zprávou o nalezené radosti.

Růžena Vacková, kritička, kunsthistorička, profesorka klasické archeologie na Univerzitě Karlově – ale též členka protinacistického odboje a politická vězenkyně let padesátých i šedesátých se narodila 23. dubna před 120 lety. Jejím rodištěm bylo Velké Meziříčí, město vysočinského kraje, z jehož podivuhodných přívlastků leccos zdědí. „Je to kraj vážný, někdy zářivý, někdy zas ponurý, ale vždycky samozřejmě vznešený a důstojný, jak si toho na první pohled všiml i Karel Čapek: jak by prý byl blíž k nebi…“ píše Bedřich Fučík, vrstevník z téhož kraje. A právě k této generaci narozených na přelomu staletí se Vacková řadí, s ní bude po celý svůj život s vynucenými publikačními i životními cézurami znovu vstupovat do vztahu, nezřídka polemického a plného ostré kritiky, ale kdo kdy viděl, že by se cenná vazba k druhému obešla bez dynamiky a sporů, koneckonců velká díla vznikají jako vyústění dialogu.

Někdy po ukončení svých středoškolských studií (klasické gymnázium ve Vyškově a maturita v Brně) se seznámí s Jiřím Wolkrem, se kterým si bude chvíli dopisovat. Seznámil je pravděpodobně A. M. Píša, později se též vídali s Vítězslavem Nezvalem i jinými, nicméně celé to přátelství trvá jenom krátce, zejména vlivem levicového smýšlení, od něhož se Vacková brzy odklání, stane se spíše jedním z témat jejích kritik, postupně vyostřených a stále více odmítavých. Po maturitě roku 1920 se zapisuje na Univerzitě Karlově ke studiu předmětů klasické archeologie, estetiky, filozofie i dějin umění, do jejích pozdějších děl se vepíšou zejména přednášky i díla Vojtěcha Birnbauma a Otakara Zicha, bude navštěvovat i seminář k dějinám umění, na který později vzpomene historik Zdeněk Kalista – „Byl to zajímavý seminář – víc ovšem svým složením než tím, co se v něm projednávalo“ – a kam docházeli kromě jiných také Zdeněk Rykr, Oldřich Stefan, Vojtěch Volavka, Jan Port, snad jen několik jmen jako příklad, o kom bude Vacková později psát ve své publicistice, k Janu Portovi i Oldřichu Stefanovi se vrátí i ve svých knihách. Kromě odborných statí začne publikovat komentáře v kulturních časopisech i denících. Postupně se její šifry objevují v Modré revui, Tak, zejména Národním středu, zastane se Kamila Bednáře i Jaroslava Červinky ve sporech o Slovo k mladým, bude psát četné kritiky a vést polemiky s Lidovými novinami, Českým slovem, s Emilem Fillou, výrazně se postaví proti všem „nepůvodním projevům bolševismu“, vymezí se i vůči Václavu Černému i jiným.

Takto se zapíše i do okruhu vědeckého a odborného. Když vydá druhý díl své monografie Římské historické reliéfy (první díl 1930, druhý 1936), následuje kritika časopisu Naše věda, na niž Vacková odpovídá polemickou brožurou vydanou vlastním nákladem: Růženy Vackové obrana proti kritice Gabriela Hejzlara (1938). A jakkoli lze porozumět jisté rozpačitosti z jejího výraziva na straně Hejzlarově i šéfredaktora Naší vědy, je možné tu vypozorovat základní charakteristiku stylových rysů. Její hlas, opřený o znalost antické kultury a východiska esteticko-etická, vykazuje neustálou polemičnost, je z rodu kritiků, jejichž nutnou potřebou je dialog, jakkoli občas banalizovaný a zjednodušeně viděný jako prostý nesouhlas, jakkoli občas přehlížený jako příliš příkrý a nepatřičný. Obojí platí i v její publicistice ze třicátých a zkraje let čtyřicátých. Počátkem třicátých let se zaměří i na divadelní kritiku, bude recenzovat snad veškeré významnější, ale i drobnější inscenace z těchto let, tezaurus čítá stovky recenzí divadelních i literárních, komentářů, sloupků. V Národním středu vedou společně kulturu s muzikologem Josefem Hutterem – pod některými kritikami jsou šifry obou – až do počátku roku 1942, jak později vzpomene, chtěli zavést rubriku až „jaksi univerzitní“, byť si takto, podle jejích vzpomínek zpočátku rozladili čtenářstvo. Recenzuje knihy Mukařovského, archeologické edice, divadelní premiéry, spisy Komenského, vedou se dlouhé polemiky s Volnými směry, jak si na ně budou stěžovat, že se „v Národním středu proti Mánesu často huttruje a vrčí“, anotuje odborná i kulturní periodika, rozpakům nad tím vším se netřeba divit, standardy to byly v deníku dnes již bez nadsázky nepředstavitelné. Sama později na adresu čtenářů vzpomněla: „Protože však chtěli – zvykli si. Potom už bylo dobře mezi námi.“ Vztah ke čtenářům má samozřejmě kvality přímé úměry, dáváme-li málo, netřeba se divit, co dostáváme nazpět.

Rok 1942 je pro ni v mnoha ohledech zlomový – její bratr a švagr jsou zatčeni, jen dva roky poté jako účastníci odboje popraveni, roku 1943 umírá i její maminka. Někdy v těchto letech konvertuje Růžena Vacková ke katolictví, jak později vzpomene její celoživotní přítel, s nímž se v této době seznamuje, katolický teolog a kněz Josef Zvěřina: „Rozhodný moment její konverze byla právě smrt jejího bratra a švagra. Tehdy se jí ve vší ostrosti zjevilo dilema: buď důsledný nihilismus, anebo důsledný klad; buď nic – anebo Bůh…“ Ona sama později v jednom ze dvou publikovaných rozhovorů popíše svoji konverzi ještě poněkud jinak, jako cestu rozumu a poznání. Roku 1942 začne též pracovat na své syntéze o divadle. Výtvarný projev v dramatickém umění shrnuje její náhled na divadlo jakožto na umění, v němž se protíná estetické a etické, je ovšem zajímavý i poznatky o historii divadla obecně i o historii české dramatiky konce 19. a prvního třicetiletí 20. století a také svým vznikem. Vacková později krátce vzpomene v úvodním slově, že knihu nebylo možné vydat z několika důvodů, kromě jiného se v ní objevují i jména v té době zapovězená. „Okolnosti,“ uvádí dále, „za kterých byla psána, určily však její podobu – nemohla být zpracována s vědeckou přísností a vypravena vědním aparátem.“ Později v korespondenci z druhého vězení uvede, že za protektorátu ani neužívala možnosti navštěvovat univerzitní knihovnu, neboť tam nesměli studenti. Nebylo to v jejím případě jedinkrát, kdy se postaví na stranu svých studentů: roku 1948 je doprovodila na manifestaci cestou na Hrad jako jediná profesorka univerzity, byť je za to příkladně záhy odměněna a z univerzity „vyakčněna“. Výtvarný projev vyjde téhož roku, ale je záhy stažen a ze širšího povědomí takřka vymazán.

Ještě před tím jí léta válečná připraví jinou cézuru – počátkem roku 1945 je zatčena a za své působení v odboji odsouzena k smrti, na niž čeká na Pankráci: „Na samotce na Pankráci (za okupace) zdolávala jsem všecko, co by mi steskem navodilo strach před smrtí. Nebýt 5. května, bylo to jisté. Ale, skutečně, i šibenici i sekyře člověk zvykne. Stesk po životě je zlý, ale, s pomocí Boží, ne rozumově překonatelný. Ale přišel mi, záludně, a to smyslem, který nemám zvlášť vyvinutý. V tom sklepě jsem začala vnitřně čichat všechny vůně z tújí před besídkou na zahradě ve mlýně; fialek, které jednou, v okouzlující mnohosti, přinesla maminka; růží z jejího svátku; rozkvetlého lesa jako jednou na čekané (toku) s tatínkem atd. Těm vůním jsem nemohla uniknout, bylo to rozumem nezvládnutelné, jen vůle ještě šeptala. A přišla pomoc Matky Boží, tak zvláštní a blízko. A od té chvíle jsem byla už za vším a nade vším…“ Před smrtí ji zachrání květnové osvobození.

V letech poválečných se vrací zpátky na fakultu, roku 1947 je jmenována jako teprve druhá žena profesorkou (s platností k roku 1941), publikuje v odborných periodikách i časopisecky například ve Vyšehradu, Katolíkovi, kde také vyjde na dlouho jeden z jejích posledních příspěvků – třídílná polemika s marxistickým uměním, jejíž závěrečná část je zveřejněna 15. února 1948. Roku 1947 též dokončuje svůj rukopis Základy latinské kultury evropské, dodnes považovaný za ztracený. Její oficiální dráha profesorská končí s jejím angažmá na studentské manifestaci, během březnové schůze profesorského sboru svoji účast na ní okomentuje: „Souhlasím s názorem pana děkana, pokud jde o události posledních dnů, ale scházelo mi konstatování, že každé společenství zakládá mravní řád. O povaze mravního řádu soudím podle kritérií. Zajímala by mne kritéria, kterými se řídilo vyloučení profesorů a hlavně studentů. Pokud jsem byla svědkem a pokud jsem se účastnila manifestací, prohlašuji, že to byly skutečné manifestace a nikoliv demonstrace, poněvadž výkřiky, které jsem slyšela, nebyly ani politické, ani hospodářské povahy. Naopak byly povahy mravní a byla-li kritériem vylučování posluchačů účast na manifestaci, pak chci sdílet jejich osud.“ Její neoficiální působení ovšem pokračuje dál.

Společně s Josefem Zvěřinou, Otou Mádrem, Alexandrem Heidlerem, Václavem Vaškem a dalšími se již v letech těsně poválečných zapojí do Katolické akce – vzdělávacích kroužků pro studentskou mládež, z nichž měla vzniknout do jisté míry spontánní a spíše apolitická společenství. Jejich hlavní inspirátor byl původem chorvatský kněz Kolakovič, jehož životopis by vydal přinejlepším na jeden román plný nečekaných zvratů a nepravděpodobných setkání. Kroužky se poměrně rychle a úspěšně rozmohly po větších městech Československa. Měly sloužit hlavně jako centrum vzdělávání, inspirace a modlitby, v lecčems takto předjímaly otázky laicizace církve druhého vatikánského koncilu. Státní aparát na ně odpověděl s nepřekvapivou silou, staly se dostatečnou hrozbou a vhodnou záminkou. První zatýkání spojená s Katolickou akcí začnou roku 1950 – procesy následují, Růžena Vacková je podruhé zatčena roku 1952 a odsouzena v procesu s Otou Mádrem a spol. Ironii bylo učiněno za dost – monstrproces, v němž hrála roli divadelní kritička, byl s předstihem a náležitě inscenován. Mádr dostane doživotí, Vacková v jedenapadesáti letech 22 let, dva studenti, kteří jsou na tento proces s přiznanou libovůlí naroubováni, dostanou trest smrti. Všem bude přiznáno podvracení republiky, vyzvědačství, další i jiné absurdity, v případě Vackové se stane přitěžující okolností i její „působení na mládež“. V eseji o Sokratovi, který publikovala roku 1939 v edici Svazky úvah a studií u Václava Petra, do jisté míry tento svůj osud i předpověděla: „Důvodem k souzení a odsouzení bylo to, že se nehodil, jako se nehodili sofisté, že však byl ‚nejnebezpečnější‘ svou mravní vážností, kterou nepochopili. To byl důvod, který se po věky opakuje ve všech politických justičních vraždách a politicko-mravních soudech. Obžalovali ho z kažení mládeže…“ Byť takto režim způsobil, že jim „mládež kazila“ dál, i když za ztížených podmínek a na místě, které bylo určené k poněkud jiné „převýchově“.

Růžena Vacková projde věznicemi v Pardubicích, Ilavě, Novém Jičíně, Opavě. Po celou dobu odmítá amnestii navrhovanou její rodinou: uvědomuje si, že v jejím případě je to beztak snaha marná, neboť v jistém smyslu nepravě působila na mládež, navíc chce z vězení odejít jako poslední, mladší spoluvězenkyně zde nechce zanechat: „Jen pomyslete sami, je-li správné, abych já hledala únik před nimi?“ napíše v odpověď na prosby rodiny o amnestii. Po celou dobu svého věznění je bude vzdělávat, přednášet jim z dějin umění i historie. Obdobně jako další ženy – Nina Svobodová, Dagmar Skálová, Dagmar Šimková a jiné – sedí hluboko do oněch, jak se traduje, nadějných let šedesátých, jejichž všechna kladná hodnocení znejišťují právě tyto osudy. Roku 1967 je propuštěna z vězení v Ostrově.

Její přednášková činnost, která kromě jiného vykazuje schopnost paměti, se díky zápiskům Dagmar Skálové a dopomoci Dagmar Šimkové zachová, Dagmar Skálová je později vynese na svobodu. Dávají přinejmenším bezpočet podnětů k anekdotám – z výraziva, ale i z rozvržení a jejich struktury si lze jen těžko představit, jak na ně reagovaly ženy, mnohdy dvacetileté, leckdy bez jakékoli předchozí vysokoškolské nebo i jiné průpravy: „A mnoho mladých žen bylo se mnou odsouzeno a mnoho jich je ještě ve vězení. Nejen ty mé dušičky, ale i jiné mladé ženy, které jsem zde poznala. Bylo jim málo kolem dvacíti a teď jsou to třicetileté ženy. Nemohly se tedy ani doučit.“ Nešetřila je v ničem. Ale nikdo by snad neočekával, že vzdělání se nabývá bez úsilí. Obdobně se zapojí i do různých akcí, hladovek, pověstné korespondence tajemníkovi OSN. Všechny je odeslaly klasickou poštou. Žádný adresátovi nedojde. Autorky se dožadovaly nejen práva na psací potřeby a knihy, ale zejména práva uznání statutu politických vězňů. Později Vacková napíše: „… člověk nemá, co by nasadil, než sám sebe. Vědomí, že člověk začíná tím, že sám sebe musí nasadit“ – a tak zas a znovu i na místě a v prostředí pro vysokoškolskou profesorku snad nejabsurdnějším, klade vysoký mravní nárok a pokračuje v dráze pedagogické, jak zaznamená ve své korespondenci: „I kantor je kantorem do konce časů.“

Jenže to není nikdy tak jednoduché. Pro ni samotnou se ta zkušenost vzpírá přehledné rekonstrukci a poukazuje kromě jiného na odlišnost mužských a ženských věznic. Z mužských věznic a táborů se postupem času stalo jisté centrum české inteligence a vzdělanosti, mladší vězni jako Karel Pecka a Jiří Stránský a další na to budou později vzpomínat s přiznanou vděčností. Vyučuje se tajně sice i ve věznicích ženských, kde přednáší například také Jiřina Zábranová, Albína Palkosková i Nina Svobodová, ale situace je tam nesrovnatelná: jednak se s koncem padesátých let a začátkem let šedesátých začne zvyšovat počet všeho kriminálního živlu, jednak nemají věřící ženy nikdy k dispozici kněze. Zatímco Ota Mádr vede na Mírově tajný kněžský seminář (zápisky později vyjdou i knižně), biskup Korec dokonce prý ve Valdicích udělí několika mužům tajné svěcení. Vacková i další jsou jako věřící odkázány pouze samy na sebe – zatímco kněží slouží pro své spoluvězně tajné mše, poskytují útěchu, ženy mají jen modlitby. A právě tato danost se stane součástí pozdější vyostřené debaty o svěcení žen. Božena Kuklová-Jíšová v medailonku Růženy Vackové vzpomíná, že ji právě ona jednou štědrovečerní modlitbou dokázala naučit nahlížet svět a jeho různé podoby utrpení a nespravedlnosti nově, jak by se dalo její působení též pojmenovat: posvěcovat svět a koneckonců i zde pokračovat v intenci katolických kroužků. Víra se stává největší útěchou, modlitba je radostným prodlením se vzdálenými i mrtvými, možnost být se všemi ve vztahu mimo prostor a daný čas, jak o tom podává zprávu i Vackové korespondence. Jenže její samota má podob vícero – Dagmar Šimková později napíše, jak fascinující bylo sledovat její myšlenky a právě vznikající podněty. Sama Vacková k tomu v jednom dopise poznamenává: „Zde nejsou takové možnosti. Člověk spíš pracuje mluvením.“ Zároveň je víc než jasné, že partnerky do dialogu ve vězení si Vacková mohla najít těžko, sama si to uvědomila, když jí napsal Josef Zvěřina (v té době vězněn na „Elku“) a když si Vacková na to postěžovala v jednom dopise rodině, že „má více možností než já“. Celou situaci se však vždycky snaží uchopit jako klad – zhodnocené utrpení, zpracované svobodnou vůlí už není jen pasivem a prostou bolestí, jak napíše v jednom dopise rodině: „Ti nejmoudřejší a nejhlubší šli na čas na poušť, aby pak v kratší době vydali víc než ti, co ustavičně jednali. Teď už mne nemrzí, že nemohu vůbec pracovat ve svém oboru, že jsem zbavena všech možností, byť i jen hovoru na určité úrovni, protože to, co stálo za to, se usadilo a alespoň trochu člověk pochopil, že pokora je pravda.“

Vacková je roku 1967 propuštěna, soudní rozsudek je přehodnocen, následuje i rehabilitace, byť velmi kratičká a byť definitivního zneplatnění rozsudku se nedožije. Zapojí se do aktivit kolem spolku K 231, stane se jeho místopředsedkyní, spolu s dalšími trvá na tom, že by měly být politické rozsudky zneplatněny a veškeré soudní materiály zapečetěny na dvacet let – pro budoucí historiky a badatele. Bude znovu příležitostně a nakrátko publikovat kratší fejetony v Lidové demokracii a Obrodě, občasně i o svých „dětech“ z vězení. Podepíše Chartu 77, ale zejména začne v těchto letech pracovat na své syntéze uměnovědné. „Když jsem se r. 1967 vrátila po patnáctiletém vězení do Prahy, rozhodla jsem se, po vážném rozhodnutí ještě v kriminále, že ‚sepíšu‘ do úhrnu, co jsem přečetla, slyšela na přednáškách Birnbaumových, který v nich narýsoval a probíral úhrnnou koncepci i své znalosti z debat a myšlení o nich. Doufala jsem, že mi pomohou nejbližší spolužáci Oldřich Stefan a Vojtěch Volavka, avšak dějinné události národní i lidské (nemoci a smrt) to znemožnily. Zůstala jsem sama jako vědoucí dlužník,“ napíše v dopise, který je přetištěn jako úvodní slovo k Vědě o slohu, v níž obdobně jako ve Výtvarném projevu hraje nevšední roli i její vlastní paměť a vzpomenuté znalosti, na několika místech přiznaně rekonstruuje přednášky z let čtyřicátých, vzpomíná na dávný rozhovor, který jí poskytl jistou inspiraci. Částečně dílo dokončí, nestihne jej plně autorizovat, jeho vydání se nedočká. Umírá roku 1982.

Zdeněk Rotrekl jí věnuje jeden medailon v samizdatových Skrytých tvářích, ale jinak se začne v obecném povědomí objevovat až po roce 1989 – roztroušeně v memoárové literatuře, zejména jako politická vězenkyně, o jejím životě a díle napíše Jarmila Vacková, vyjde několik odborných statí (Adéla Gjuričová, Věra Ptáčková), beletrizovaný životopis (Milena Štráfeldová), zeširoka její dílo zachytí Josef Vojvodík a Marie Langerová, Česká křesťanská akademie vydá výbor z její korespondence, Aula část Vědy o slohu, Univerzita Karlova zápisky z vězeňských přednášek. Výtvarný projev i esej o Sokratovi z roku 1939 zůstanou zbožím antikvárním, publicistika je dosud v periodikách z let třicátých a zkraje čtyřicátých, statě a studie v odborných časopisech, ale jak by se dalo dodat jejími slovy: „… věci jsou sděleny, i když je momentálně nikdo nečte“, jen čekají na znovuobjevení a připomenutí, jakkoli veškeré její kritiky a komentáře i knihy již vydané představují hodně edičních problémů, nejedno nelehké rozhodnutí.

Přitom všichni, kdo se setkají hlouběji s jejím dílem a životem, si uvědomí, že jen to nejběžnější označení politická vězenkyně nevystihuje v jejím případě nic, pouze jakousi životní okolnost, a všichni docházejí k pocitům údivu a pokory. Její život poukazuje k s vysokému mravnímu nároku, žité víře i láskyplné solidaritě s druhými, její dílo konfrontuje se širokým poznáním, kterému už neholdujeme, jaké vídáme jen ojediněle a různými škrty a nedbalostí v péči o vzdělávání pomalu už vůbec, takže je o strach, že brzy vymizí zcela. Už pouze základní orientace v jejím díle vyžaduje jistý přehled v dobových polemikách, literárních i dramatických dílech, koneckonců i v událostech historických, s konverzí i nutnou znalost teologie, knih Josefa Zvěřiny, Oty Mádra, Karla Rahnera, Romana Guardiniho i jiných – snad pak lze uchopit to dílo aspoň trochu, jenže na další úrovni tak nelze učinit bez znalosti antické kultury, vídeňské školy, kunsthistorie, díla Vojtěcha Birnabauma, Otakara Zicha, Oldřicha Stefana i Josefa Huttera a dalších. Uvážit a připravit její odkaz k vydání je otázka mnohaleté práce, opatřit jej náležitým komentářem a vůbec určit jeho přiměřenou podobu vyžaduje snad až jistou formu bláznovství.

Ve své publicistice dokázala nazřít ohniska budoucích diskusí a nezřídka oddělit dílo veliké od dobově podmíněného. V její korespondenci čteme: „Umělecká tvorba je nejstarší atomová elektrárna na světě a tato síla formuje po věky věků bytostné poznání člověka.“ Skrze tento pohled je možné i lépe porozumět mnohým jejím polemikám a kritickým komentářům z třicátých i konce let čtyřicátých, kdy připomíná, že umělecká tvorba nemá být odvislá od žádné dobové poptávky. V jejím díle lze vysledovat znaky dobrého: vnitřní provázanost, souvislost, důslednost, odvahu k syntéze. Na pozadí všech těchto základních bodů ještě ostřeji vystupuje korespondence, drobné sentence a komentáře k celoživotním postojům, žité víře i vztahu k ostatním spoluvězenkyním, které mohou být, jak si Vacková stěžuje, užvaněné. Sama také konstatuje: „S lítostí pozoruji, že mezi nimi blbnu“ – ale přesto jim projevuje lásku a snaží se je vzdělávat. Hodnotou nejvyšší je v jejím případě právě toto charisma, schopnost vztáhnout se k druhému s pokorou, předávat vše načerpané a uložené do paměti. Nelze pak hovořit o létech jakkoli promarněných, či útrpných, ale pouze vědomě převrácených v hodnoty kladné.

Uběhlo 120 let od jejího narození, příští rok to bude čtyřicet let od její smrti. Pro dnešek jen takto – připomínka jednoho života a díla a dluhu z mnohých, který snad i začíná být pomalu splácen. Růženě Vackové věnujeme větší prostor v tištěné Revolver Revue.