V minulosti byla smrt součástí života. Lidé se s ní setkávali doma, staří umírali v nejbližším rodinném kruhu. Umírali lidé různého věku včetně malých dětí a novorozenců – v 19. století byla úmrtnost malých dětí okolo 30 procent. Postupně jsme se v důsledku rozvoje medicíny dostali do situace, kterou by nám mohly předchozí generace závidět – úmrtnost kojenců a mladší populace téměř zmizela.
Současně s tím jsme začali postupně přenášet odpovědnost za své nejbližší ze starší generace na státní nebo privátní zařízení, takže dnes staří a těžce nemocní umírají většinou v nemocnicích, domovech důchodců nebo léčebnách dlouhodobě nemocných (LDN). Tím, že je necháváme převézt do těchto zařízení, se smrt vzdaluje od našich domovů. I na návštěvu se chodí jen sporadicky. Smrt již nevídáme, vytěsnili jsme ji ze svých životů.
Nejdůležitější pojistka
Po smrti často nejsme ochotní vystrojit pohřeb a zaplatit za hrob – je to drahé a „zbytečné“, stačí, když necháme dotyčného zpopelnit, a zřízenec hřbitova přijede popel rozprášit, vše je za několik minut vyřízeno. Za několik dnů máme klid a můžeme se zase těšit ze svých požitků, nimrat v pocitech a dávat průchod různým požadavkům. Přišel však agresivní virus a smrt nás může bleskově zasáhnout. A to je šok. Nejde ji odsunout do nemocnice nebo do LDN. Každý může onemocnět a zemřít v průběhu několika dnů.
Moderní člověk je pojištěn téměř na vše – vedle životní pojistky má pojistku na auto, dům, domácnost, při dovolené v zahraničí cestovní pojištění. Přicházejí však situace, na které se nelze připravit, proto je třeba si položit otázku: Zajistili jsme si u Boha nejdůležitější pojistku na život věčný po své smrti? |
Před dvěma lety se smrt zdála vzdálená, ale nyní je za dveřmi. Jsme vyděšení, neboť chceme mít vše pod kontrolou, ale náhle nás může smrt kdykoliv skosit. Proto hledáme viníka. V tom spočívá příčina podrážděných a agresivních výzev k omezení svobody, zavírání všeho a napadání těch, kteří se snaží argumentovat aspoň částečně racionálně. Jenže strach ze smrti je natolik silný, že lidé jsou schopní se zbavit svobody za cenu nesplněných přání, která si projektují do zákazů.
Problém tkví v hodnotovém nastavení, chceme jen požitky a vyšší moc odmítáme. Neměli bychom se však zamyslet nad smyslem života a aspoň částečně přijmout, že někdo nad námi má moc rozhodnout o našem životě a přijmout tuto skutečnost s pokorou? Nezapomínejme, že křesťanská civilizace byla založená na víře v Boha, lidé považovali za naprostou samozřejmost, že život pokračuje i po smrti, a věřili, že Ježíš svým ukřižováním otevřel cestu ke spáse. A k tomu směřovali své největší úsilí.
V postmoderní době jsme v opačné situaci – 100 procent energie soustřeďujeme na pozemský život a život po smrti ignorujeme. Moderní člověk je pojištěn téměř na vše – vedle životní pojistky má pojistku na auto, dům, domácnost, při dovolené v zahraničí cestovní pojištění. V ostatních případech se spoléhá na stát a na jeho zásahy do osobního života. Přicházejí však situace, na které se nelze připravit, proto je třeba si položit otázku: Zajistili jsme si u Boha nejdůležitější pojistku na život věčný po své smrti?
